mArcElkrIz

Až do cca. 50-té minuty takřka nulové napětí. Argenta by v tom člověk opravdu nehledal. Celý Řím se děsí zabijáka a policie je vlastně v klidu. Hra o život připomíná odpočinkovou zábavu, což by samo o sobě mohlo vzbuzovat hrůzu, ale tady se to zkrátka neděje. Jen to tak plyne. Ať vyhraje vrah nebo někdo ze strany policie, stále jakoby se to týkalo jen těch pár lidí u počítače. Emoce nikde. Naštěstí po už zmiňované třičtvrtě hodině konečně přichází klasický detail (odraz vraha - tuším v popelníku) a následná 5-ti minutová sekvence strachu a tajemna. Druhá polovina snímku chýtá dech, objevují se potřebné indicie (poskrovnu a bez razance) a přichází dobře vystavěné scény s výběrem dvou vchodů a následným blouděním a druhá s příchodem do zavřené zahrady. Závěr nepřekvapivý. Rozmýšlel jsem se nad hodnocením 2*, ale nakonec vzhledem k třem zmíněným scénám a námětu, který by se sice dal zpracovat mnohem, mnohem hutněji a mystičtěji, dám za 3*.

Skvělá záležitost. Kolem alba Ragged Glory byl Young spolu se svým bandem Crazy Horse v té nejenergičtější formě. Jestli Vás nudil Jarmuschův Rok koně, tohle Vám zaručeně pocit napraví. Skvělé jsou závěrečné noisové dohry, které stojí za vznikem experimentu ARC. A vrchol koncertního záznamu? Atmosférická "Cortez the Killer". Kamera víceméně statická, ale společně s několika prostřihy doplňujícími myšlenkovou linii textů buduje dokonalou atmosféru. Jedno z nejsilnějších Youngových období. Jednoznačně za 5*

Neil Young je bezesporu jeden ze zásadních písničkářů druhé poloviny 20-tého století. Od jeho prvního alba, kdy folkové písně vizionářsky pentlil jak decentní orchestrací, tak hutným kytarovým zvukem, bylo zřejmé, že nezůstane v jedné nastolené linii. A tak se jeho alba pohybovala od country až po grungeové Ragged Glory, či noisový experiment ARC. Tento záznam koncertu je z období kolem alba Trans, kdy využíval jako nosný prvek zvuk syntezátorů a hlas upravený vocoderem. Koncert tak od začátku překvapí využitím hutných klávesových ploch, které doplňuje opět netradičně lámané tóny kytary. Pro Youngovy fanoušky určitě velice zajímavá exkurze do nejméně známé podoby jeho písní. A co ještě činí zajímavé tenhle videozáznam oproti existujícím audio bootlegům je skutečnost, že mnohem větší pozornost než sám Neil Young na sebe strhává kytarista Nils Lofgren (Bruce Springsteen & the E Street Band). Jeho energické pohyby a přirozené showmanství tvoří velmi slušný protipól Youngovi a jeho "medvědím" pohybům. Pro Youngovy fanoušky nutnost s velkou hodnotou, ostatním bych doporučil spíš některý jiný koncertní záznam - country folkový Heart of Gold, či grungeový Weld.

Film, u kterého jsem se opravdu dobře bavil. Opět v uzavřeném prostoru, tentokrát v bytovém komplexu s venkovním bazénem umístěným v centru dění, se setkávají roztodivné postavy, které se chovají všelijak, jen ne stereotypně. Ze začátku mi trochu vadila až přílišně znatelná tv produkce, ale ta směsice pitoreskních postav sdílejících stejný prostor k životu a vytvářejících prapodivné panoptikum, si mne vážně získala. A to, že dojde k vraždě, se během chvilky dalo snadno odhadnout, stejně jako to, že vypátrat cokoli bližšího k této události nebude zrovna v tomto prostředí nejsnadnější. Nájemníci představují pestrou paletu : podivíni, násilníci, šprýmaři i absolutně nymphomatická Amanda Plummer... A k tomu všemu nepřetržitý mysteriózní opar. Za 3,5* až 4*.

Vše začíná krásným vztahem, pro který je jeden z těch dvou rozhodnutý opustit svůj dosavadní život a vydat se do neznáma. Do života mimo zaběhlé rituály, tak jak si je většina lidí s tzv. civilizovaného světa představuje. Ale vše je přeci jednodušší, když je tu s Vámi muž, o něhož se můžete opřít. A najednou se začínají objevovat drobné náznaky nějakého podivného tajemství. Začíná se rozvíjet komorní drama s láskou, posedlostí a opuštěným koutem země. Tchéky Karyo rozehrává spoustu výrazů a různorodých stavů svého chování a Rachel Griffiths byla prostě kouzelná. A pro mne největší klad celého filmu (kromě lokace a již zmíněné skvělé ústřední dvojice) - soundtrack z dílny temných kouzelníků - Blixa Bargeld , Mick Harvey , Nick Cave. Uvidím, jak budu hodnotit film po dalším shlédnutí, ale před 10 lety jsem jej viděl a stále jej mám živě v paměti. Takže s odstupem za 4*.

Atmosférická záležitost s velmi pomalým tepem. Každopádně bych navrhoval do zařazení tohoto snímku uvést i mysterióznost. Ostatně toto označení je pro Krátkou noc skleněných panenek oproti jiným giallo filmům příznačnější, nežli horor či thriller. Rozplétání tajemství s nepřetržitým nádechem možného nadpřirozena, stav zdánlivé smrti v níž se hlavní postava nachází, skleněné lustry a magie samotné Prahy. Zkrátka, film postavený na atmosféře, nikoli akčnosti. Paralela mezi společenstvím ďábelských obřadů a totalitní mocí je také velmi podařená. Tenhle film si určitě ještě nejméně jednou s chutím dám.

Prazvláštní temná atmosféra. Ocitáme se ve víceméně izolovaném prostředí, kde se vše odehrává tak nějak bez zásahu okolního světa za tichého přihlížení obyvatel. A ta bezmoc obrátit se na někoho pro opravdovou pomoc, je zde zcela zásadní a vlastně i v ní je celá pointa filmu. Samota hlavního hrdiny a jeho jednání tak vytvářejí ten opravdový strach, který se přenáší i na diváky. Kdo a proč vraždí se dá opravdu vcelku brzy odhadnout a vlastně už si jen doplňujete chybějící kousíčky do mozaiky. Oproti jiným žlutým filmům, které jsem dosud měl možnost vidět, je zde takřka úplná absence žhavého erotického napětí, efektně vystavěných násilných scén a pointa odhalující identitu strůjce zla. I bez těchto atributů je však napětí stupňováno a závěr ač očekávatelný velmi efektní. Do paměti se mi vryl především onen dům z názvu (především naivistické ztvárnění maleb, které je v důsledku mnohem děsivější než dokonalá kresba) a lynchovsky laděné panoptikální postavy městečka. A těším se na opakované shlédnutí. Nějak nemám jasno, zda některé věci nejsou ve filmu jen pro dotvoření dusné atmosféry či zda mají i logické opodstatnění. Jak zmínil Giallo, mnohé osoby se chovají podivně (což plní efekt nejistoty), ale těžko říct, jestli to byl záměr (a unikl mi pouze kontext) nebo jen nedotaženost. V každém případě velmi dobré 4*.

Dogville mi vyrazil dech, sžíravou ironií, formou a způsobem vyprávění. Zkrátka úžasná záležitost. A příběh nekončí, jen se přesouváme do dalších poznatků reality života s Grace. Jako skvělý tah se nakonec jeví to, že na základě poznatků z předešlé zkušenosti se nám Grace změnila (Bryce Dallas Howard je zde naprosto excelentní), ale prostor zůstává temný a nejasný (může být kdekoli, kdykoli). Jasně, Lars von Trier nám zde ukázal, že tím nejdůležitějším jsou lidé a jejich myšlení a jednání. jedno kde. Celkový zážitek se v tom prázdném prostoru znásobuje. Takže, kdo neviděl Dogville, bude pro něho Manderlay tím prvním a jedinečným zážitkem (jestliže se na vlně LvT nechá unášet). Za 4,5* v každém případě - síla myšlenky tu opět je zcela zásadní a uvěřitelná.

Brasseur je zde velmi uvěřitelný a hraje s nadhledem. Ostatně i Delon a Darc posunují tento snímek s dost předvídatelným ale přesto zajímavým dějem o hvězdičku směrem nahoru. Atmosféra je "líně přímořská" a občasné napětí tak akorát pro oddychový snímek. Skvělá scéna - podzemní garáž. Hudba skvělá. Celkově 3,5.

Tak tady jsem nevěřil opravdu takřka ničemu. Nevím, jakou osobní zkušenost měli tvůrci s touhle problematikou, ale jestli takovou, jak předvedli, tak na tom nebyli tak zle... Vše bylo naaranžovaně barevné, Kramár i Polívka jen tak propluli, aniž by zanechali větší stopu...ale u tohohle snímku jim to nemám za zlé. Byla to opravdu příliš okatá agitka. A Cohenova píseň v kontextu tohoto filmu ztratila veškerou magičnost...