Krátká noc skleněných panenek

Raně sedmdesátkové giallo odehrávající se a částečně natáčené v socialistické Praze. No do prdele! Nejdřív to vypadá jako politicky zabarvený detektivní thriller, pak se do toho připlete lehce mysteriózní linie, přesahující politické zabarvení a vedoucí příběh někam do temnoty tajných skupina spolků a pak přijde závěr, který prostě musí potěšit žánrově rozmanité diváky. (29.02.2016)

Snímek má na giallo několik docela zajímavých prvků. Tím prvním je skutečnost, že se část děje odehrává v Praze. Tím druhým je skutečnost, že se děj točí kolem muže, který je prohlášen za mrtvého, ale my víme, že mrtvý není. Díky tomu má film naprosto jiný nádech a nový náboj. Ani tak jsem se ale nedokázal na film naladit a nedovedl mě pořádně strhnout. (29.04.2016)

Vcelku průměrný mystery thriller (giallo bych opravdu neřekl), na kterém měli největší podíl Jugoslávci, což je bohužel vidět. Jednoznačné plus - Barbara Bachová (jenže divák si jí moc neužije), Morricone a PRAHA. Film postrádá pevnou dějovou linku, a tak napětí značně kolísá - místy se jeho sledování stává utrpením. Nejlepší jsou asi momenty, kdy hlavní hrdina ve svém pátrání pokročí a do příběhu se počnou vkrádat tajemné obrazy, symboly (lustr, květy, motýli) a nečekaný obsah lednice. Jenže je to málo. Vše pak má směřovat zřejmě k hlavnímu překvapení - sic - , že za podivnými zmizeními stojí záhadná sekta konající černé (satanské?) mše. Jenže orgie vyvolají místo šoku a děsu lehký úsměv na tváři. Řada filmů takové finále předvedla s větší bravurou (třeba Rosemary má děťátko). Režisér si možná proto připravil ještě jedno zakončení, které ale nešokuje vůbec. A pobavila mě jugoslávská sanitka v pražských ulicích.... Film bych doporučil jen zarytým fanouškům, jinak raději nějakou opravdu žlutou klasiku. (27.08.2014)

Netradiční a poměrně originálně vyprávěné giallo, které musí být pro českého diváka zajímavé minimálně už díky faktu, že se odehrává v normalizační Praze (ačkoliv se budete podivovat, co tam chvílemi dělají srbské nápisy, za což mohla účast jugoslávského štábu). Poměrně malý počet vražd vyvažuje velmi zajímavé obsazení (vytknu snad jen, že Mario Adorf by si zasloužil více prostoru), Aldo Lado pomalým tempem buduje opravdu mysteriózní atmosféru a směřuje vcelku nečitelný děj do temného finále, ze kterého vám do zpěvu zrovna dvakrát nebude. Vyznění by se dalo tak trochu číst jako alegorie na totalitní režim, se kterým se Aldo Lado díky natáčení v Československu mohl velmi blízce seznámit, a Krátká noc skleněných panenek tak docela probourává stěnu mezi žánrem giallo a téměř politickým thrillerem. [LFŠ 2019] (06.08.2019)

Luxusní "žlutý" trip po totalitní Praze, aneb psychadelické Ladovo (jak příhodné jméno pro naše končiny) giallo po československu. "Krátka noc skleněných panenek" je poctivé atmosferické giallo s velmi netradičně vystavěným příběhem, které pojednává o novináři Moorovi. Ten je nalezen v pražském parku polomrtvý a po převozu do nemocnice prohlášen za mrtvého. Jenže on ve skutečnosti mrtvý není a díky jeho flashbackům, tak začíná šílená jízda po Praze 70. let. Divák se tak dočká jednak zaručených trade marků žánru (vraždy mladých dívek; dusivé atmosféry podporované Moricconeho hudbou; novináři, který vyšetřuje na vlastní pěst; nahoty atd.) a jednak také reálií nám velice blízkým. Z nich bych především zmínil nejrůznější pražské památky (Orloj, Malou Stranu, Zlatou uličku atd.), dobové věci (Rudé Právo, vysílaní ČSTV, uplácení kde koho), ale hlavně ten neskutečný feeling komunistické Prahy (ikdyž malinko přikrášlený). Film bych shrnul asi tak, že nejde o absolutní špičku v žánru, ale rozhodně by si ho neměl nechat ujít přínivec žluté filmografie. P.S.1: V rámci žánru má film nejblíže k All the colors of the dark či Plot of fear. P.S. 2: Můj padesátý zářez na žluté pažbě! (18.04.2010)