xxmartinxx

Ten film je právě tak špatný, jak musel být, a mrzí mě všechna ta poctivá energie mnoha přítomných. Nerozumnost sahat na tuhle naprosto nepoužitelnou látku ve všech ohledech je skoro fascinující.

Osobně jsem vůči fetišistickému oslavování vnitřního dítěte a dojímání se nad vlastním dětstvím vždycky ostražitý, přijde mi to jako hrozná werichovština a jakási imitace "moudrosti". Neříkám, že se někdy rád nedojmu a že na mě nostalgie někdy nefunguje - ale tady je to tak banální a natolik to stojí v cestě dalším, bohužel nerozvinutým motivům, že to zamrzí. Na jednu stranu se mi líbí, že přítomnost imaginárního světa přesahuje hrdinovu mysl a mohou s ním interagovat i jiní, ale na druhou stranu to vede k velké nejasnosti ohledně toho, jaká je tedy role toho světa a co má z filmu vyplývat. Přítomnost těchto světů má většinou ten smysl, že se jich hrdina musí vzdát a najít jejich otisk v každodennosti. Zde ho však objevujeme jako fyzicky existující místo, kam se Kryštůfek na konci doslova odstěhuje se svou rodinou. Co si z toho má člověk vyvodit?. Dcera má odjet na prestižní školu, ale z toho asi sejde, protože "se jí nechce". A místo toho se s otcem a matkou přestěhuje do pohádkové říše, kde bude zřejmě nicnedělat s magickými stvořeními do konce věků. Je to svou neaplikovatelností skoro fascinující - a některé implikace jsou až hrůzu nahánějící, přinejmenším pak nezodpovědné. Je to opravdu čisté propadnutí a odevzdání se nostalgii, které by z rukou Davida Lynche bylo čteno jako obraz totální zkázy a rozpadu lidské mysli.

Zaručeně nejhorší věta, kterou může režisérka začít dokument, je: "Dnes jsem se rozhodla psát si deník." Ježiš. V tu chvíli už je to tak nějak jasný. Fakt bych chtěl, aby to bylo lepší, ale ta neschopnost rámovat film jinak než tím nejbanálnějším způsobem je prostě smrtící. Lidi zajímá to téma, ne režisérčin deníček. A tím neříkám, že není možné točit o sobě, nakonec to dělá vždy každý. Ale existuje víc než jeden nejpřímočařejší způsob, jak to dělat.

David Yates má nesporný vizuální cit pro krásné distingované obrazy - umím si třeba představit, že když umře někdo důležitý, bude Yates skvělý na realizování nějakého smutečního videa na jeho počest, co se třeba pustí na pohřbu. Nemá cit pro gradaci, vzrušení a každý obraz pro něj má zřejmě stejnou hodnotu - což ale pak nebude vadit. Tragický scénář působí, jako by byl adaptací tisícistranné knihy - nekončící zástup postav a linií, usledovatelné jen při absolutní rezignaci na snahu chápat přítomnost postav na daných místech, jejich motivace a jejich záměry. Občasné vykřiknutí povědomého jména fakt není nic, co by mě mohlo zajímat. Neskonale unylý film, který má v rukou schopný režisér bez fantazie a scenáristka, která nezvládá základy řemesla.A má to dvě a čtvrt hodiny. Musím říct, že jsem si během projekce na svých hodinkách všiml úplně nových detailů.

Dobří herci, ale aby to ten gimmick pro mě utáhl, muselo by to být kratší.

Přímočará scénka jak z absurdního divadla... A to není dobré přirovnání, protože absurdní divadlo už to má taky za sebou padesát let a nebylo by na škodu vymyslet aspoň něco navíc než (záměrně?) toporné herce přednášející (záměrně?) toporné existenciální dialogy.

Nevím, jestli má být ten film čten jako mírně cynický pohled na netalentovanou, prázdnou holku, co dělá umění, protože nemá absolutní ponětí o ničem, nebo to měl být poetický portrét talentované dívky - ale že to není jasné a každý si může vybrat, beru jako plus.

Dost přepálené barvy a nic moc herci - to se to těžko vžívá do poezie.

Táhne se to, zvlášť když je ten film tak stračně moc čitelný. Robot-holčička-MacGuffin mohla být o kus propracovanější, aby nebyla jen příhodnou rekvizitou. Vůbec celá ta premisa je poměrně zvláštní, i když se snad možný, že se to jednou někde stalo. Když se snažím hledat vyjmenovatelné klady, nejde to snadno - snad že je fajn, že se s chlápka nevyklual jednorozměrný záporák. I když nerad bych takovou věc považoval za laťku. Přesto jsem k tomu filmu cítil sympatie, něčím si mě získal. Možná tím, jak v něm všechno klape? Je to vlastně jeden z mála filmů FAMU festu, kde vidím u režiséra (teda s zajímavějším scénářem) potenciál pro celovečerák. (Ne že bych to bral jako metu - v jiných režisérech jsem naopak viděl velký potenciál pro kraťasy a klipy, což zase nevidím tady.)

Několik skvělých obrazů a celkově dost vtahující. Škoda, že jsou u nás krátké filmy tak podceňované - neumím si představit to jakkoliv natáhnout - pár minut je přesně tolik, kolik je potřeba. Podobně jako u Aquanauta. Snad se toho Kotas chytí a něco toho bude. Nejlepší 4 minuty FAMU festu.