renekem

Tak tohle je Vít Olmer, jak ho známe z 90.let. To, že film předpověděl směr, zejména pak kvalitu olmerovy tvorby z doby pozdější, je jeho jediný zajímavý rys. Vlastně ještě něco. Dobře se u toho usíná.

Ve své době divácky velmi úspěšný klon Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Dnes už to zajímavý film není. Film ovšem potvrdil režisérův marketingový talent. renč tu s úspěchem použil metodu, kterou používal pro velký úspěch i nadále, totiž snaha vědět o události, která ho inspirovala, co nejméně. Ale to, že má snímek jen stopově málo společného s událostí, která původně zadala podnět k natočení díla, je spíš maličkost. Ve své době Requiem nebylo nezajímavé, jen se málo odlišuje od podobných filmů.

Big shit!

Proč jsem dal tak vysoké hodnocení? Protože mi připadalo laciné dát tomu hodnocení odpad! Jsou horší pořady, takže se snažím vyvažovat. Laciný kýč to ovšem je. Ale o co jiného než o prachy dneska v médiích jde? Co nejlevněji natočit a co nejvíc blbých diváků co nejlevněji dojmout nebo pobavit. Jsou manipulativnější a horší pořady.

Je to výborný film, který důstojným způsobem završuje mafiánskou ságu. Přesto si myslím, že je o maličko slabší než první dva díly.

Nesmírně dojemný a krásný film. po 99% děje se odehrává v tězce depresivní, tísnivé atmosféře. Přesto jeho závěr nakonec ústí v naději. A to přestože očekávaný hollywoodský happy end se tentokrát nekoná. Nezdá se, že by hrdina dosáhl toho, o co se předtím celou dobu snažil. Ale my věříme vědmě, která Uxbalovi řekla: "O tvoje děti se postará vesmír". Přitom předtím celou dobu je vše, co Uxbal prožívá, absolutně negativní. Když si myslíme, že hůř být už nemůže, stane se něco, co Uxbala a s ním diváka hodí ještě o level či víc níž. Tak se to opakuje během filmu mnohokrát. A přesto z toho zoufalství, beznaděje, deprese dokáže Gonzáles Inarritu vykřesat v závěru naději a my odcházíme z kina šťastní, že jsme tento ve výsledku velmi pozitivní film viděli.

dobrý akčňák. V tomhle případě je třeba vyzvednout casting. Tak odporný zjev jako je psychopatický zabiják s ustupujícím čelem Aaron Chigurh, to se jen tak nevidí.

Krásná, půvabná, oddechová pohádka spojená s exkurzí po Indii. Půvabný a velmi poctivý film, který diváka na dvě hodiny na kouzelném koberci odveze do říše snů, lásky, dobra a krásy.

Po technické stránce dokonalý film. Ještě lepší by byl, kdyby nebyl černobílý. Já si totiž myslím, že barvy, dokonce silné, divoké barvy k pohádce patří. Něco jiného je Pyšná princezna, ta se točila v době, kdy film byl vesměs černobílý. Barevných filmů byla menšina, ale tady se nám volbou černobílého materiálu něco předstírá. Předstírá se, to, že děj filmu odpovídá realitě a reálnému životu. Nemám nic osobně proti pohádkám. Rád se podívám na Mrazíka, Pyšnou princeznu, Milionáře z chatrče i Dobyvatele ztracené archy. Ale to jsou poctivé pohádky, které se nepřevlékají za málem polodokumentární film. Ve filmu Milionář z chatrče je divákovi způsobem danou soutěž napodobujícím položena otázka, jak je možné, že mladý Ind z prostředí chudiny vítězí v slavné soutěži. Správná odpověď je d- je to napsáno, jak se divák dozví nakonec. Tvůrci tak dávají divákovi najevo: zvonec zazvonil, pohádky je konec, vrať se diváku do normálního života, kde platí jiné zákony a dobro automaticky nevítězí. U realistického filmu by přitom bylo použití černobílého materiálu paradoxně plusem. Ale tenhle film má s realitou společného méně než Arabela. Nemyslím si ani, že pohádka je nedůstojným žánrem pro zobrazení témat tragických, pro zobrazení hrůzných stránek historie, jen to nesmí být pohádka, která si hraje mna cosi, co není. A to si dokonce na rozdíl od některých historiků( myslím Gruntorádová) nemyslím, že by Schindler, ten skutečný, byl jenom podvodník, kterému šlo jen o prachy a jen prachy byly důvodem, proč pomáhal. Jen to prostě nebyl ve skutečnosti takový nadlidský světec, málem na zem sestoupilý Kristus, jak film sugeruje. Co mě na tomhle filmu dostalo nejvíc je ten šílený, idiotský, dementní monolog hlavní postavy na konci, kde lituje, že neprodal auto, aby prý zachránil ještě víc životů. Tímhle pitomým žvaněním ztrácí spoustu času, když mu jde o život vlastní a dokonce o životy členů své rodiny. Rusové, blížící se k Schindlerově továrně, nejsou humanisté a humánní zacházení nemůže Schindler čekat ani od místního obyvatelstva, které za vlády Němců trpělo, bálo se a ztrácelo své příslušníky v kriminálech, koncentrácích a na popravištích Hitlerova režimu a které se třese, aby si vybilo dlouhá léta potlačovanou zlost na Němcích, hlavně na těch, kteří jako Schindler patřili k elitě nacistického režimu. V takové chvíli lidé nebývají spravedliví, ale ani se jim to nedá moc vyčítat, byť my, kteří žijeme své životy v míru, demokracii, svobodě, blahobytu a v bezpečí, můžeme snadno být svedeni k moralizování. Je vidět, že Spielbergovi šlo o příběh, o svůj výdělek a o Oskara za režii, ne o zachycení historické reality, kterou ignoroval. jinak pokud by ale změnil hlavnímu hrdinovi jméno, aby zabránil aluzi na reálnou historickou postavu, natočil film na barevný materiál, nejlépe v divokých barvách, takových, jako jsou použity třeba v Pasoliniho Tvarohu z Rogopagu, když vidíme natočený film v kontrastu s černobílou bolestnou realitou filmování a navrch přidal nějaký ten nadpřirozený jev, aby bylo zřejmé, kam film patří, byl by to fakt dobrý film.