salalala

Na to, že scénář psala dcera disidenta, se film tak úplně nepovedl a je spíš municí pro všechny ty, kteří vytrubují do světa, že za komunismu vlastně tak špatně nebylo. Celý disent je tu vykreslen jako taková povolná grupa, kde chodí každý s každým, je to všechno vlastně jedna velká legrace, a když někoho náhodou zavřou, vlastně to vůbec nevadí. Zásadním problémem je asi to, že příběh je dost povrchní, nic moc se v něm neřeší a na některé otázky vůbec neodpovídá (proč má Jan peníze, když evidentně nepracuje? proč se Marta vrátí k původnímu partnerovi?) a zcela tu chybí hutnější atmosféra strachu, která by pro toto téma byla mnohem vhodnější. Irena Pavlásková alespoň dodala svěží tempo a některé scénky pojala s nadhledem a humorně, je jich ale moc málo na to, aby fungovaly delší dobu a něčím se vymykaly. Dost toho zachraňuje výborné obsazení, v němž vyčnívají Cibulková, Voříšková, Vetchý (i když jeho "Havel" je někdy solidní karikatura) a Dvořák. Zemský ráj to napohled je ryze průměrný snímek, který okamžitě po zhlédnutí většina diváků zapomene, což je škoda, protože měl rozhodně velký potenciál, který ale nevyužil a svět čehosi zakázaného nezobrazil úplně šťastně. 50 %

Obsadit film skutečnými aktéry celé události je velmi originální a Eastwoodovi se tento tah povedl, protože všichni tři jsou přirození, nepřehrávají a nejsou vysloveně toporní, což je jedině dobře. Filmu hodně pomáhá i vzájemná chemie, kterou mezi sebou trojice kamarádů má a jejich společné scény jsou tím nejlepším, co v něm je. Snímku celkově by ale slušela úplně jiná forma, nejspíše dokument, nebo dokudrama, protože hraná forma není úplně nejlepší. Velká část stopáže je totiž věnována výletu kamarádů po Evropě, která je solidně natočená, ale ve své podstatě úplně zbytečná, protože děj nikam neposouvá. To, na co se čeká celou dobu, tedy samotný útok, je natočeno velmi dobře a syrově, leč je vše hrozně rychlé, zkratkovité a možná i nechtěně směšné, protože všichni okamžitě vědí, kdo je dobrý a kdo špatný. Trochu tu chybí také pocit autenticity, který by měl být s reálnými aktéry určitě větší, to se ale dá přisoudit právě oné hrané (a značně stylizované, protože se pracuje se vzpomínkami, které nemusí být přesné) formě. The 15:17 to Paris určitě není tak špatný film, jak by dosavadní hodnocení napovídalo, rozhodně se ale od něj (i díky osobě režiséra) čekalo mnohem víc. 60 %

Jedna velká száka na jistotu a nic proti ničemu. Hraná verze Aladina je tak user friendly, jak jen může být a autorský vklad do ní je nulový. Guy Ritchie je poznat snad jen v několika parkourových honičkách, kterých je ale hodně málo, jinak jede podle studiového mustru. Muzikálové scény jsou poměrně zdařilé, ale nijak výrazné a žádný ze songů není tak zásadní, že by si ho divák broukal po skončení filmu. Tempo je sice solidní, opět v něm ale chybí jakákoli scéna, která by vyčnívala, nebo byla alespoň déle zapamatovatelná. Vizuál je výborný a až bollywoodské vložky patří k tomu nejlepšímu, škoda, že jich tu není víc. Trochu unylé je i obsazení, z něhož se vyčleňuje Will Smith, který si džina evidentně užil, místy přehrává, i když má samozřejmě limity, které animovaná postava logicky nemá, ale právě on je tím jediným, kdo udrží konstantní výkon. Oba titulní představitelé jsou nevýrazní a Marwan Kenzari jakožto záporák je dokonce hodně toporný a nechtěně směšný. Ano, některé (i vizuální) vtipy fungují, orientální atmosféra je velmi dobrá a tempo solidní, to ale k úspěchu úplně nestačí, protože tempo je zbytečně přepálené a vskutku chybí něco výraznějšího. Ve výsledku tak je Aladin jen dalším sériovým výrobkem a produktem, který má Disneymu vydělat peníze a prodat nějaký ten merchandising, jinak ale moc zajímavý není. 60 %

Ač se to z hodnocení a komentářů nemusí zdát, Dragged Across Concrete je dosud nejdiváčtějším filmem S. Craiga Zahlera. Ano, nechybí tu pro něj typicky explicitní násilí, stopáž se blíží třem hodinám a tempo je extrémně pomalé, přesto tu není v zásadě nic, co by mělo nepřipravenému divákovi vadit. Zahler od začátku nikam nespěchá a rozehrává hodně zajímavou zápletku, z níž dlouho není jasné, o co v ní vlastně půjde a jen si pohrává s diváckými předpoklady, které ještě protahuje zdánlivě prázdnými dialogy, které ale postupem času nabývají na důležitosti. Ono extrémně pomalé tempo tu má svůj význam, protože díky němu mohou diváci poznat obě titulní postavy a proniknout hluboko do jejich motivace a rutinních životů. Hodně překvapí minimum akce, která je tedy hodně brutální, úplně jí ale chybí syrovost, kterou Zahler proslul ve svých předchozích počinech, nijak to ale nevadí. Nejdůležitější je ovšem to, že příběh dokáže překvapit, není předvídatelný a do poslední chvíle není jasné, jaká bude jeho pointa. Mel Gibson a Vince Vaughn jsou fantastičtí a jejich vzájemné dialogy patří k vrcholům celého filmu, škoda jen, že ostatní už nejsou tak výrazní a tak nějak splývají a nebo jsou tu hodně málo (Udo Kier a Jennifer Carpenter). K dobru budiž přičten i velmi dobrý soundtrack, na němž se z velké míry podílel i sám Zahler. Dragged Across Concrete ve výsledku není tak syrová záležitost jako předchozí autorovy filmy, jeho tempo je možná zbytečně pomalé a na někoho může působit přehnaně staromilsky, přesto jde o výrazný a výborný počin, který se do našich kin opět nedostal. 80 %

Velmi příjemná záležitost, která ale asi očekávání úplně nenaplní. Olmo Omerzu je šikovný filmař, o čemž přesvědčil už dříve, a i proto Všechno bude vypadá hodně lehce a zajímavě. Od úvodních minut funguje melancholická, ale ne depresivní atmosféra nejisté budoucnosti a nejasné minulosti obou hlavních postav, kterou Omerzu doplňuje výbornou kamerou, citlivým hudebním doprovodem a nezvykle pomalým tempem, které je ale někdy pomalé až moc. Příběhová linie s putováním dvou kluků funguje vesměs velmi dobře, a i když nedrží u sebe, ale je spíše sledem víceméně zajímavých epizod, moc se toho vytknout nedá. To je dáno i decentně naznačeným homoerotickým napětím mezi oběma chlapci, do něhož se vkrádá postava stopařky, která pro ně znamená první větší oblouznění ženským pohlavím. Výteční jsou oba hlavní představitelé, z nichž zejména po právu Českým lvem oceněný Jan František Uher je naprosto famózní, též Tomáš Mrvík je ale fantastický a kooperace a chemie mezi oběma funguje fantasticky. Eliška Křenková je velmi dobrá, ale nemá tolik prostoru, aby upoutala větší pozornost, v jejím případě Lva moc nechápu. Co ale drhne, je orámování příběhu policejním výslechem, které působí nadbytečně a hodně toporně, postava policisty je navíc úplně zbytečná a samotný závěr pak připomíná laciný vtip o hloupých policistech. Možná je trochu škoda i to, že Omerzuovi se nepodařilo úplně jasně odlišit snovou realitu od té skutečné a snímek pak někdy působí zmatečně a jako by pohádkově. Přes všechny výtky patří všechno bude k těm lepším českým filmům loňského roku a dokazuje, že Omerzu by v budoucnu mohl natočit počin evropských parametrů. 60 %

Scenáristická ruka Phila Lorda je na filmu znát v každé vteřině, protože Spider-Man: Into the Spider-Verse je originální animák, který nezasvěcenému divákovi během dvou hodin představí historii Spider-Mana a důvody toho, proč v komiksových příbězích několikrát změnil identitu. Trojice režisérů nastolila velmi svižné tempo, v němž je prostor na inteligentní a chytrý humor, především ale na lahůdkovou vizuální stránku, která evokuje komiks a možnosti komiksového média využívá na absolutní maximum. Z výsledku je vidět, že tvůrci nemuseli dělat žádné kompromisy a nepotřebují se nikomu zavděčit, protože snímek je spíš pro dospělejšího diváka, který ocení tuny odkazů a režijních nápadů. Výtečný je též originální dabing, který přichází se zajímavými a relativně hvězdnými hlasy, které se naprosto vyřádily a dodaly už tak zajímavým postavám další rozměr. Podobně jako u dalších "lordovek" je tu ale těch vjemů, vizuálních kouzel a scenáristických vychytávek tolik, že je na první zhlédnutí nelze všechny zpracovat, což maličko mrzí, tolik to ale nevadí. Spider-Man: Into the Spider-Verse je nejlepší komiksový film vůbec za poslední roky, k čemuž mu pomáhá i to, že je animovaný a může si dovolit věci, které by v hraném filmu neprošly a nefungovaly. 90 %

Výtečné drama, které trochu upadlo v zapomnění, což je škoda. Vláčilovi se v něm podařilo výborně zachytit atmosféru naprosté osamělosti v poválečné době a opuštěné krajiny, kde bylo možné cokoli a člověk nikdy nevěděl, koho potká a s kým přijde do kontaktu. Ve velmi pomalém tempu vypráví silný příběh dvou lidí, kteří "na sebe zbyli" a byli de facto nuceni spolu vycházet. Snímek je unikátní i v tom, že najednou tu Němci nebyli za ty úplně špatné, ale Adelheid je zobrazena jako dívka, která byla vláčena dobou, nic závažného zřejmě neudělala, přesto bude potrestána. Výsledek by byl jen poloviční bez nádherné kamery Františka Uldricha, která krásné lokace zabírá vskuku parádně. Funguje i komornost, kterou Vláčil záměrně zvolil a vyjadřuje se velmi minimalisticky. V kontrastu s tím je pak opulentní hudba Johanna Strausse, která jen dotváří onu odcizenou atmosféru. Naprosto famózní jsou pak výkony Petra Čepka a Emmy Černé, kterým stačí spolu jen kooperovat a vůbec nemluvit a stejně řeknou vše, výborně jim přihrává především Jan Vostrčil, i když je samozřejmě až na druhé koleji. K dokonalosti pak chybí snad jen trochu větší spád a o trochu víc emocí, protože film je celou dobu zbytečně odtažitý. Jinak ale zasloužený a bohužel opomíjený klenot československé kinematografie. 85 %

Velmi zkráceně by se dalo napsat, že Creed II je Rocky IV ve verzi 2018. Příběh je vskutku pouze aktualizací starého souboje Rocky (Creed) vs. Drago, což není úplně špatně, ale nic moc to nepřinese a vše jede v zaběhnutých kolejích. Steven Caple Jr. se ani nesnaží cokoli inovovat, ale pouze odškrtává nutné žánrové položky, naštěstí ale umí natočit výborné boxerské zápasy, které mají spád a diváka vtáhnou, i když trochu postrádají syrovost. Nechybí ani hodně slušná atmosféra a docela solidní hudba, která v závěru pochopitelně variuje legendární téma. Postava Rockyho už definitivně vyklidila pole, což se dalo čekat, přesto to mrzí, protože je pořád sympatická. Stallone ji ztvárňuje vesměs stejně, oproti předchozímu filmu ale logicky už není tak výrazný, Michael B. Jordan je velmi dobrý, jen jeho postava není úplně sympatická a místy se chová až moc jako rozmazlený fracek. Ocenit si zaslouží i Florian Munteanu, který není prkenný, ale v rámci možností slušně hraje a není to ten typický "bijec". Je škoda, že se tvůrci víc nevěnovali oběma Dragům, protože právě ve chvílích, kdy jsou oni ve středu pozornosti, je film nejsilnější a mění se v sociální drama, které se ale bohužel nerozvine a jen letmo naznačí, jaké by mohlo být. Dojmy kazí i přehnaná stopáž, v níž je hodně sentimentu a vaty a být film o takových dvacet minut kratší, bylo by to lepší. Ve výsledku tak je Creed II "jen" lehce nadprůměrný film, jemuž alespoň z mého pohledu čtvrtou hvězdičku přidává závěrečný boxerský souboj. 70 %

Bizarní počin, který není jednoduché intepretovat a vskutku záleží na vkusu jednotlivého diváka. Sympatické je, že Lanthimos evidentně nemusí dělat kompromisy a točí přesně to, co chce a jak chce. Publiku absolutně nejde naproti, protože expozice trvá skoro polovinu stopáže a je tak extrémně pomalá, že mnohé možná odradí. Schůzky hlavního hrdiny s mladíkem naznačují leccos a lze si jen domýšlet, co za nimi je. Když to Lanthimos odhalí, atmosféra razantně zhoustne a rozjíždí se hororově laděné drama s morálním přesahem, které ale nefunguje úplně tak, jak by bylo potřeba. Hudba tvořená z několika zvuků dohromady, je asi tím nejlepším, protože je opravdu zneklidňující a dává tušit, že se děje něco moc zlého. Vše umocňují perfektní herecké výkony zejména mladého a v závěru vskutku odpudivého Barryho Keoghana a civilního Colina Farrella, s nimiž zdatně drží krok Nicole Kidman. Co ale hodnocení sráží, je až příliš mnoho nejasností, prapodivný konec, který absolutně nic nevysvětlí a možná i přehnaná artovost, která je z filmu někdy hodně znát. Je ale dobře, že podobné počiny se do tuzemské distribuce dostávají, protože The Killing of a Sacred Deer je vskutku totálně odlišný od toho, na co je tuzemský divák v kinech zvyklý. 60 %

Pokračování Halloweenu po čtyřiceti letech je celkem fajn, čímž by komentář mohl skončit, protože vystihuje úplně všechno. David Gordon Green nepřichází s žádnou inovací, ale jen a pouze vytěžuje postupy nastolené legendárním předchůdcem. Logika se pochopitelně řešit nesmí, k čemuž naštěstí není moc prostoru, protože atmosféra je potřebně hutná a ke všemu navíc hraje nepřekonatelná mnimalistická hudba mistra Carpentera, pravda lehce zmodernizovaná, naštěstí ale velmi decentně. Vysloveně potěší účast zestárlé Jamie Lee Curtis, která je stále výborná, jen je tu dost málo a ostatní nijak nezaujmou. Oceňuji i nápadité způsoby úmrtí a svižné tempo. Jen si autoři mohli odpustit velké množství krve, protože o tom Halloween nikdy nebyl, ale dá se chápat to, že je to úlitba mladším divákům zvyklým na aktuální trend. Hallowen ve verzi 2018 je dobrý film a svému vzoru nedělá ostudu, na rozdíl od něj ale nemusí být viděn vícekrát, protože už později nemá co nabídnout. 70 %