salalala

I pro nefanoušky fantasy a pohádek jde o parádní kousek. Matthew Vaughn se tu totiž nebere vážně, a i když nabízí všechna myslitelná žánrová klišé, pracuje s nimi naprosto parádně a divák má jen málokdy pocit, že by byla samoúčelná. Od počátku zaujme báječnou atmosférou, v níž je možné úplně vše, což mu pochopitelně umožňuje popustit uzdu fantazii, což se ve světě za Zdí děje. Mnohdy je vidět, jak strašně rád by přitvrdil a byl brutální, vzhledem k věkové přístupnosti se musí držet, na rozdíl od většiny dalších to ale tady nepůsobí hloupě a jako úlitba producentům. Akce tu sice tolik není, vždy je ale nápaditá, má spád a je na ní vidět, že Vaughn ji má rád a dal si záležet i na jednotlivých choreografiích. Po celou dobu udržuje svižné tempo, v němž se pořád něco děje, a když už se náhodou poleví, může se divák bavit vizuálními nápady a humorem, který je tu naprosto přirozený a někdy poměrně sofistikovaný. Celé to korunuje fenomenální obsazení, v němž září krásná Claire Danes, Michelle Pfeiffer, Mark Strong a Robert de Niro v asi nejpodivnější roli své kariéry, kterou si ale viditelně vychutnal, bonusem budiž i malá účast Petera O’Toolea, z dnešního pohledu pak potěší začínající Henry Cavill. Jen ten titulní Charlie Cox není tak charismatický a výrazný, jak by asi zasloužilo. Triky tedy někdy úplně nefungují a s postupem času jsou viditelnější a taky samotný závěr už trochu připomíná telenovelu a vyvrcholení už je možná přehnané, to ale tolik z celého zážitku neubírá. Stardust je i po čtrnácti letech poctivá zábava a jedna z nejlepších pohádek, co vznikla. 80 %

Jedno z nejpříjemnějších překvapení dosavadního průběhu roku. Očekával jsem lacinou a sladkobolnou romanci o umírajících lidech, což nemohlo být dále od pravdy. The Fault in Our Stars je nakonec velmi citlivé a lidské drama o tom, že život není fér, rakovina je svinstvo, a ačkoli je to většinou předem prohraný boj, je nutné se do něj pustit. Boone od začátku dobře, rozumně a s citem kombinuje vážnější momenty s těmi černohumornými, ale nikdy nesklouzne k úplné legraci a je stále v pozadí cítit těžkost celé situace. Atmosféra je překvapivě a paradoxně velmi pohodová a výsledek pak má hodně blízko k tzv. feel-good filmu, nicméně s přibývajícím časem se od toho logicky ustupuje. Woodley s Elgortem jsou výborní, funguje mezi nimi chemie a během pár chvil si získají divácké sympatie. I proto pak divákovi není jedno, jak to s nimi dopadne a strašně moc jim drží palce. Příběh je silný a nenechá nikoho chladným a v několika momentech i dojme. Drobnými výtkami budiž to, že na emoce se tu někdy tlačí až moc, je to příliš dlouhé a postava tradičně výborného Willema Dafoea (který si do filmografie připisuje dalšího podivína) je tu možná jaksi navíc a vlastně úplně zbytečná. To ale nic nemění na tom, že The Fault in Our Stars je hodně intenzivní snímek, který v každém něco zanechá a hlavně donutí k zamyšlení nad životními hodnotami. 80%

Nic naplat, Robertu Rodriguezovi je mnohem lépe v béčkových až grindhouseovských vodách, které nemají větší ambice. Hypnotic rozhodně není špatný film a od začátku diváka chytne, protože má sice klišovitý, ale pořád atraktivní námět, který se navíc po chvíli ubírá trochu tajemnými cestičkami, u nichž si nikdo nemůže být jistý, jakým směrem se budou ubírat. V těchto momentech funguje i zajímavá atmosféra, v níž nikdo není, čím se zdá být a je jasné, že se to celé trochu zamotá. A v tom je ten kámen úrazu, protože s přibývajícím časem se Rodriguez do příběhu zamotává, evidentně si v něm půjčuje prvky z jiných podobných žánrovek a vrší na sebe poměrně absurdní zvraty, které místy nedávají smysl. Ben Affleck v titulní roli odvádí svůj standard, což znamená, že citovější výlevy moc nezvládá a je křečovitý, z jeho kolegů nikdo moc neupoutá, protože nikdo nemá velký prostor a třeba William Fichtner je nevyužitý a Alice Braga sympatická, nemají ale moc co předvést. Nejvíc tak asi potěší krátká účast Jeffa Faheyho. Plusem je rozhodně i krátká stopáž, v níž jsou ony podivné zvraty ještě snesitelné a nepůsobí nikterak směšně. Hypnotic tedy asi měl trochu větší ambice, než dokázal naplnit a rád by se zařadil po bok těch nejznámějších chytrých thrillerů se šokující pointou, platí ale, že k tomu má poměrně daleko a ve výsledku je jen neškodnou a snadno zapomenutelnou jednohubkou. 60 %

Knihu jsem četl a příliš si ji nepamatuju, ale vím, že byla o mnoho složitější než její adaptace. Ač mám Hallströma docela rád, pro tuhle látku on není vhodný režisér. Atmosféra se mu sice poměrně daří, jenže nedokáže vybudovat napětí a nějakým způsobem zaujmout. Kamenem úrazu je scénář, který knihu osekává na minimum a příliš mnoho věcí nevysvětluje, postavy se na základě toho bohužel nechovají úplně logicky, což je špatně. Jde víceméně o standardní thriller, který nenabízí nic navíc a s knižní předlohou nakládá velmi volně. Ani obsazení se extra nepovedlo. Proti hercům nejde říct vlastně nic, protože všechno dělají, jak mají, jenže stejně jako režisér jedou na jistotu a jsou strašně tuctoví. Joona Lina postrádá charisma, Bark zase hlubší propracování své postavy, takže si lze těžko domyslet, proč vypadá jako těžký závislák. Nejhůř však dopadla Barkova žena, která mi přišla na roli stará a hlavně její postava je tak protivná, až je k nesnesení. Hypnotizér je prostě "volná adaptace bez koulí", které chybí větší odvaha, napětí a invence. Vždyť ani ony otřesné vraždy nevypadají tak děsivě, jak by měly. Průměrná záležitost, která výrazně promarnila svůj potenciál. 50%

Ostudně neznámé drama vyžaduje trochu zkušenějšího diváka a ještě lépe zároveň knihomila. David Hugh Jones totiž natočil film o ničem a o všem, což je na něm to nejlepší. Odvážný koncept filmu v dopisech je dodnes unikátní, a i když to zní extrémně nudně, opak je pravdou. Divadelní původ je na filmu znát, protože sestává z dialogů a odehrává se v komorním prostředí, o to víc ale vynikne celková atmosféra pomíjivosti života a toho, co je v něm vlastně důležité. Příběh velmi křehce ukazuje, že někdy je naše spřízněná duše na druhém konci světa a nemusíme ji ani vidět, abychom si uvědomili, co máme společného a jak moc si rozumíme snad po všech stránkách. Právě toto těžko uchopitelné poselství je jádrem celého filmu, proto je potřeba divácké empatie a spolupráce. Jones dobře věděl, že klíčové bude obsazení, které se povedlo na výbornou. Anthony Hopkins tu ukázal svůj totální minimalismus, v němž mu stačí opravdu málo na vyjádření veškerých emocí, oproti němu je Anne Bancroft hodně excentrická, nemá ale potřebu přehrávat a svou výstřednost udržuje uvnitř a nechá ji jen občas problesknout. Z dnešního pohledu je příjemné vidět začínající Judi Dench, která bohužel nemá tolik prostoru. Ve druhé polovině už snímek trochu ztrácí dech, malinko se opakuje a ani ono trochu nahodilé bourání čtvrté stěny nepůsobí úplně tak, jak bylo asi zamýšleno. Ve výsledku to ale moc nevadí, protože 84 Charing Cross Road je hlavně o vnitřních pocitech, životní nostalgii a jakémsi neuchopitelném pocitu toho, že všechno pomíjí a v životě je možné se spolehnout jen na několik vlastních jistot. 70 %

Po dekádě od vzniku se dá říct, že The Cabin in the Woods je typická Goddardovina. Příběh je rozehrán naprosto parádně, zcela záměrně pracuje s těmi nejhoršími hororovými klišé, představuje ty nejtradičnější postavy a vše se odehrává v domě odříznutém od světa. Goddard ovšem vše posouvá do metaroviny jakousi satirickou linkou, která by měla být reflexí populárním reality shows, což se mu daří. Atmosféra funguje báječně, dialogy jsou relativně vtipné a černý humor je potřebně absurdní, předně ale hodně vtipný. Poslední čtvrtina už se ale zvrhne v něco naprosto nečekaného a místo uspokojivé pointy tvůrce servíruje bizarní odkazy na legendární horory, rezignuje na jakoukoliv logiku a spoléhá na první signální, v níž se bojuje se zombies, tečou potoky krve, objevuje se hned několik záporáků a mnoho konců. Z herců stojí za zmínku tehdy ne tak známý Chris Hemsworth a poměrně zajímavá Kristen Connolly, o cameu Sigourney Weaver nemá moc smysl se hlouběji bavit. The Cabin in the Woods má solidní potenciál, který ale nedokázal úplně využít, protože se stal trochu obětí toho, co reflektuje, neboť nelogičností je v něm překvapivě dost a samotný závěr je sice fanouškovským snem, zároveň je ale trochu alibistický, protože nenabídne uspokojivé vysvětlení. 60 %

O osobě Gueavary toho opravdu moc nevím, takže jsem čekal, že Soderbergh mi dá aspoň nějaký základ. No, upřímně řečeno, i po zhlédnutí filmu nevím, jak vlastně k revoluci na Kubě došlo. První část Guevarova života je hodně rozvleklá a místy hodně ubíjející. Místy jsem vůbec nevěděl, co se na plátně děje a proč. No a proč ten Guevara vlastně mluvil v OSN, jsem nezjistil už vůbec. Ale abych jen nehanil, je to dobře natočený, má to povedenou hudbu a dobrou kameru. Del Toro je hodně dobrej, i když je fakt , že nevyniká. Někdy mi přišlo, že představitel Castra je lepší. Ale faktem je, že nebýt Del Tora, asi by ten film dopadl hůř. Střídání rovin (černobílá a barevná) mi moc nevadilo, i když jsem se někdy ztrácel. Je tu ale hodně dobře natočených pasážích a zejména v bojových scénách Soderbergh dokazuje, že je hodně dobrej režisér. Problém ale je, že na druhý díl mě to moc nenalákalo. Určitě se na něj podívám, když už ho mám :), ale bojim se, aby se to nebyla taky taková nuda. Vůbec se nedivim, že druhá část v našich kinech neběžela. Musim říct, že Che Guevara v Soderberghově podání mě trošku zklamal. 60%

Unikátní film, který asi hodně dlouho nebude mít obdoby. Linklater bezpochyb umí napsat a vymyslet film, který je o obyčejnostech lidského života tak, že prakticky nenudí a donutí diváka zamyslet se a uvědomit si pomíjivost života. Sledovat proměnu všech důležitých představitelů je naprosto fascinující a ohromující. Největší devíza filmu je ale dle mého v tom, že ačkoli jde o fikční záležitost, výborná režie a scénář po většinu času evokují časosběrný dokument. Těžko říct co vyzdvihovat dřív, protože tady do sebe všechno absolutně zapadá a tvoří výborný celek, který je o ničem a zároveň o všem. Snad v žádném jiném filmu není takhle přirozeně zachycena celá škála emocí od smutku po štěstí, což je taky dost zajímavé. Za zmínku nepochybně stojí i výborné výkony všech, nejvíce ale Ethana Hawkeho, který si každý okamžik krade pro sebe. K plnému počtu a absolutní dokonalosti mi chyběl jen nějaký opravdu silný moment, který by mi dovolil s někým soucítit, protože pořád jsem si tak nějak připadal jako nezaujatý pozorovatel. Možná i stopáž mohla být o takových dvacet minut kratší a nic výraznějšího by se nestalo. To ale nic nemění na tom, že Boyhood je originální záležitost, kterou by měly vidět všechny věkové generace, aby si uvědomily, že vztah mezi dětmi a rodiči je všude vesměs stejný. 80%

Výborné drama, které začíná nenápadně a trochu rozpačitě, postupně ale graduje do neskutečných rozměrů. Mark Herman střídmou stopáž využívá na maximum a diváky nijak nezasvěcuje do situace, protože počítá se základními znalostmi historie a dobových souvislostí. O to víc času má na budování hodně hutné atmosféry a představování hlavních postav. A daří se mu to velmi dobře, protože v pomalejším tempu nijak nenudí a postupem času vtahuje diváka víc a víc. K tomu mu pomáhá i výborné obsazení, v němž září především Asa Butterfield a ve druhé polovině i Vera Farmiga, David Thewlis je ale také skvělý a z jeho nacistického důstojníka jde strach. Je ale potřeba se trochu oprostit od toho, že celý příběh je až moc naivní, v reálu by se takhle asi odehrát nemohl a s největší pravděpodobností ani děti nacistických pohlavárů by se do něčeho podobného nepouštěly a nedá se ani očekávat, že manželky důstojníků by o koncentračních táborech nic nevěděly. Je také škoda, že snímek střídá pohledy různých postav, protože pokud by si udržoval onen dětský náhled a postupné procitání do reálné situace, bylo by vše ještě působivější a mrazivější. Jestli ovšem něco snímek povyšuje na více než nadprůměr, je to naprosto fenomenální, nekompromisní a tak trochu neočekávaný konec, z něhož tvůrce naštěstí neuhne a nemá potřebu ho nikterak dovysvětlovat, čímž je působivý o to víc. Co už je trochu horší, je používaná angličtina, která zkrátka brání určité autentičnosti a většímu prožití celého snímku a udržuje diváka v určité vzdálenosti od hrdinů. The Boy in the Stripped Pyjamas je nenápadný počin, který by ale neměl zůstat přehlédnut, protože vnáší do filmů s tematikou holocaustu trochu jiný a až brutálně ironický vítr. 80 %

Na první pohled trochu předvídatelné drama, což je i na ten druhý malinko pravda. Thomasi Vinterbergovi v něm ale nešlo o nějakou originalitu, ale spíše o sociologickou studii obyčejných lidí, kteří žijí každodenní rutinu a ta je ubíjí. Od počátku nikam nespěchá a v rozvláčném tempu rozehrává zajímavý příběh čtyř kamarádů, kteří hledají únik ze všedních dnů. Atmosféra je příjemně nostalgická a nikoli příliš temná a i v těch nejhorších momentech v ní prosvítá evidentní naděje, což je nejvíc znát na fantastickém závěru, který přece jen nabízí trochu optimismu a víry v lepší zítřky, kterou symbolizuje nejen skvělá taneční scéna. Naprosto fenomenální je také obsazení, jemuž kraluje jako vždy fantastický Mads Mikkelsen, ale i jeho zbylí tři partneři s ním perfektně drží krok a právě oni drží film nad vodou v jeho slabších chvílích, Těch rozhodně není moc, ale přece jen délka je malinko přetažená a také dopad není tak intenzivní, jak by divák od Vinterberga očekával. Druk není film o alkoholismu, je to film o tom, že člověk si někdy hledá různé berličky, jak si v životě pomoct a být společensky prospěšnější a přijímanější. Navíc se v něm pracuje s několika filozofickými tezemi Sorena Kierkegaarda, v nichž je přes všechnu zdánlivou depresivnost skrytá velká pravda. 80 %