ilias

Ten "idiot" je hrozně chytrej. Má v sobě tolik empatie, jako mají v součtu všichni obyvatelé průměrně velkýho sídliště. Líbily se mi dialogy - úsporný a přitom přesný. A odhalování všech tajemství - vždycky ve správný čas, přitom stopy k nim vedly už úplně od začátku.

Skvělá atmosféra, super soundtrack, výborně vykreslený postavy. Prostě pecka. Měla jsem z toho občas zlý sny, a stejně jsem se těšila na každej další díl. Naprosto fascinující je, jak fatálně se dají věci podělat krok za krokem a jak silně se lidi brání je napravit.

Výchozí nápad byl fajn. Jenže tím to končí. Postavy se chovají nesmyslně, nerealisticky a vytváří si naprosto falešná dilemata. Jak můžou po dvaceti letech čekání na lásku najednou zbývat jen poslední čtyři minuty? Jak to, že úspěch na jedný frontě vylučuje úspěch na tý druhý (kariéra vs. vztah - nebylo vůbec odůvodněné, proč by si měly stát v cestě)? Absolutní nesmysly. Jedinej docela milej a překvapivej moment je zjevení jednoho z členů Beatles - celou dobu jsem čekala, s kým se vytasí, a nepodařilo se mi to tipnout.

"I´m big, it´s the pictures that got small." Sebereflexivní příběh z Hollywoodu o hvězdě včerejška, která sebereflexe není schopná. Je to zábavný, párkrát je v tom totální klišé (flirtování Joa s Nancy a jejich první pusa), který je ale následně nabouraný tím, že se věci dál nevyvíjí, jak by člověk čekal. Konec je originální a snad i nečekanej, i když vlastně dopředu avizovanej. Fajn kamera - pár nájezdů na polodetail ve vypjatých momentech a vizuálně působivej začátek v bazénu.

Estetika instagramovejch filtrů roztažená přes celovečerní film - ty rozmazaný okraje nejsou zas tak pěkný a ani nepřinášej žádnej extra bonus samotnýmu sdělení. Příběhu chvílema padal řetěz.

Výborná kamera a hudba. Trocha toho patosu i vtipný momenty. Dobrá zábava, vtahující.

Jeden vtipný obraz - zoufalá matka novorozence, který nepřestává plakat, stojí s kočárkem na křižovatce vedle dělníka se sbíječkou a užívá si úlevu, kterou jí přináší jiný druh hluku.

Roztomilé slovní hry někde (to je tam mnohokrát) a zajímavá hra s posunem významu slov někde jinde (studenti, co nešli do kina). Některé přílivy mě moc nebavily (agentura "Uneseme všechno"), jiné to vytáhly o dost výš a díky nim z toho mám radost (super byl ten poslední, hodně povedenej i ten s kapelou, co hledá jméno, pak se mi zdál fajn ten s holkou, co neodpovídala na otázky sociálního vědce).

Výbornej příběh, ale docela konvenční dokument.

Vzpomínky na dětství. Zpočátku to působí přiměřeně fragmentárně (přiměřeně špatný paměti, kterou máme všichni, když vzpomínáme na dětství), ale časem se všechno spojí dodaným příběhem. Taky jsou to dost hezký pohlednice z Mexika. S plážema, fajn interiérama, venkovem a stylovýma autama, co jezdívaly dřív (a dneska už ne, škoda). Sdělení je jasný a asi mě to vzalo, že jsem taky žena. Pomalej rozjezd, silnej konec. Jsem ráda, že jsem na tom byla v kině (vizuální zážitek, člověk se líp napojí na pomalý tempo). Detaily: Ve scénách z veřejného prostředí byli cizí lidi a jejich životní události často v kontrastu s tím, co se zrovna dělo hrdinům (Clea poprvé v porodnici, když koukala na miminka, a vedle ní někdo, kdo se na dítě těšil; neúplná rodina se zmrzlinou a vedle ní cizí svatba). Začátek pohledem do země a konec pohledem na nebe. Letadla - nevím, proč tam byla, mně občas připomněla, že se to neděje ve středověku... Manita - hezký slovo, bylo by to i hezký jméno, podle UD to je spanish for "little sister". Vztah rodiny ke služce byl kombinací nadřazenosti s laskavostí, výborně vykreslenej ve svojí rozporuplnosti, která působila úplně samozřejmě.