JimJam

Zajímavý historický film, který obsahuje několik vynikajících scén, ale celkově je bohužel spíše myšlenkově střídmý, což odpovídá i stopáži 90 minut. Příběhů geniálních umělců (často umírajících) i pološílených vladařů je ve filmu mnoho a tomuto bohužel chyběla nějaká nadstavba, určitý dramatický či intelekturální konflikt, který by podobně jako u Amadea posunul film kvalitativně výše. Z tohoto filmu jsme se se prakticky dozvěděli jen to, že Bach byl v roce 1747 unavený a nemocný, avšak stále geniální umělec a Fridrich II. nonkonformní, v soukromý spíše prostý člověk ovládaný svými duševními stavy a láskou k hudbě, navenek megalomanský vladař projevující se absolutismem i reformismem. Vadim Glowna i Jurgen Vogel v nezvyklé roli byli nicméně skvělí. Z hlediska určitého přesahu byla možná zajímavější vedlejší linie, příběh královy nešťastné sestry Amálie a postava Friedemanna Bacha, skladatele možná progresivnějšího a geniálnějšího než otec, který se bohužel narodil v nesprávné době a narozdíl od otce nedokázal svůj talent podpořit i pílí a spořádaným životem. V jeho roli se zaskvěl Anatole Taubman, kterého jsem dosud znal spíše z malých rolí, ale zde ukázal velké charisma.

Odkrývání historie, často tak nedávné, že velká část lidí si ji pamatuje, jako by v sobě občas skrývalo něco nepatřičného. Prolomení tichého konsensu, že o určitých věcech se nemluví, jako by nabourávalo samy základy společenství. Ať už je důvodem stud za vlastní činy, nebo ospravedlnění svých činů činy jiných, ve smyslu když se někdo chová jako bestie, můžu se jako bestie chovat i já. V případě Poklosie se navíc nejedná o v českém prostředí obdobný případ poválečné msty na Němcích, ale vyřizování si sociálních, ekonomických a možná i zcela přízemně osobních účtů se svými sousedy, kteří byli odlišní než Vy, ale nic Vám neudělali. Přitom je otázkou, zda určitá historie může být základem zdravého společenství, pokud se o ní nesmí mluvit a zda takové nevyslovené tabu není spíše shnilým jádrem, které musí být odstraněno. Skutečnost, že film vyvolal v Polsku tolik kontroverzí je dost vypovídající. Nejedná se nicméně pouze o film prvoplánově provokativní, ale i velice slušně řemeslně zpracovaný.

Masakr, určitě jeden z nejlepších československých filmů. Jednoduchý, možná až mytický příběh odvahy, odpovědnosti a nalezení sebeúcty v čase nejhlubšího zoufalství. Někteří se připravují na smrt, jiní hýří a opíjejí se, aby nemuseli vnímat realitu, nebo ji už možná ani nevnímají, někteří kloní hlavu v očekávání, že ujdou pozornosti, jiní se snaží o náznaky odporu a někteří dělají před sebou a jinými, že vše je vlastně naprosto normální. A doktor Braun, hlavní hrdina filmu, nachází v takových časech neočekávanou odvahu, radost z práce, sebeúctu a pocit triumfu. Miroslav Macháček exceloval a Jiří Adamíra ve své asi první porádné roli za ním nezůstal moc pozadu. I herci byť i v miniaturních rolích (Budínová, Řanda, Prachař. Janžurová) odvádí zapamatovatelné výkony.

Pohled trochu do jiné kultury, což nutně ovlivní hodnocení celého filmu. Sembene nepoužívá přímočaré narativní postupy a tak není zcela lehké se ve filmu zorientovat, stejně jako v motivacích některých postav (ať už Dior nebo jejího únosce), některé scény působí spíše divadelně směšně. Naštěstí téma, které si autor zvolil je universální a padouchové lehce opovrhovatelní, téma ovládání stáda vůdcem, vynucování si poslušnosti, uzavírání mocenských aliancí a agresivní prosazování se světových náboženství je pochopitelné v Africe i Střední Evropě.

Možná je moje hodnocení trochu ovlivněno tím, že mě dlouhodobě zajímá irská a skotská hudba, která má stejné kořeny jako hudba Appalačských hor. Navíc se film odehrával v překrásném prostředí, které v americkém filmu není moc k vidění. Aidan Quinn i Janet McTeer táhli celý film a zasloužili by si minimálně Oscara.

Možná jeden z nejkrásnějších filmů, které jsem viděl. Nádherné prostředí, geniální hudba Michaela Kamena, jednoduchý a střídmý příběh, skvělí herci. Alan Rickman by měl režírovat alespoň jeden film do roka!

Vlastně docela smutný příběh o "zbytečném člověku". Hlavní hdrina je představen jako nesporně chytrý a talentovaný muž, ale nidy nedokáže nejen ambice, ale i své nadání realizovat a naplnit a jeho život je promarněn nejen v rovině osobní, ale i profesní. Nebo ne? Je pravdou, že Logan nakonec zemřel přes všechno smířený a možná i šťastný a o to možná nakonec jde, byť jistá pachuť z jeho pasivity a odevzdanosti zůstává. Nejlepší mi přišly první dva díly a z herců, jakkoliv mám velmi rád Broadbenta i MacFadyena mi přišel nejlepší překvapivě Sam Claflin, možná i proto, že jeho část byla jakoby koncentrovanější, sevřenější a umožnila mu lépe se projevit.

Mistr Sautet opět rozehrál skvostné drama s minimem scénáristických efektů a nevěrohodných konstrukcí. Stačil mu příběh 3 lidí, naprosto obyčejných, o to bližších divákovi. Postava Y. Montanda mě první polovinu filmu neuvěřitelně iritovala, ale nakonec mi k srdci přirostli všichni hlavní hrdinové.

Obal anglického dvd sliboval příjemnou komedii o přátelství, ale obsahu to moc neodpovídalo. V průběhu celého filmu si tšžko dokážete učinit závěr, že dvě hlavní postavy jsou přátelé a ke konci začínají přivývat sspíš temnější tóny. Nakonec se vlastně ukázalo, že se jedná přes několi velmi vtipných scén o poměrně smutný příběh o neschopnosti změnit se k lepšímu, odpustit či smířit se s tím, co život člověku nadělí. Gauthier je nakonec ten, který si zahraje roli Alcesta, ale pravým Alcestem je Serge, který není schopen vidět v lidech nic dobrého, protože sám nedokáže překonat svou hořkost a sobectví. F. Luchini je dlouho mým oblíbencem, kdežto L. Wilson mi ve všech filmech přišel vždy spíše ve stínu a nedosahující umění hlavních hvězd, zde mě však ve druhé polovině přesvědčil o svých kvalitách.

Dlouho jsem musel přemýšlet, co mi na tomto filmu chybělo k dokonalosti, až jsem si ujasnil, že to byly herecké výkony údajně jedněch z nejnadějnějších francouzských herců - Nicolase Duvauchella a Astrid Frisbey. Auteuil jako začínající režisér nezklamal a dokázal si pohlídat všechny složky díla včetně vynikající hudby a kamery a on sám i jeho starší herečtí kolegové podali přesné herecké výkony. Celý film pak svým pojetím jak vizuálním, jazykovým či poetickým tak hereckými výkony jde jednoznačně v linii předchozích Pagnolovských adaptací ať už od Pagnola samotného či Clauda Berriho. Unylé herecké výkony mladých herců ho však sráží dolů. Frisbey je přesná ve scénách s otcem, ale bezradná a zcela bez jiskry ve scénách s Jacquem. Duvauchelle v roli Jacqua pak působí znuděně a mdle. U postavy Jacqua mohlo jít o částečný režisérův záměr, ale pokud z něho chtěl udělat více zápornou postavu, zároveň tak podkopal originální vyznění díla vyplývající z doby napsání knihy a natočení původního filmu, které spočívalo v tom, že s nástupem války došlo ke smíření všech postav bez ohledu na povahové a třídní rozdíly, kdežto zde tento závěr působí spíše nuceně.