JimJam

Kvalitní snímek, který disponuje zajímavými hereckými výkony, ale rozhodně zdaleka nejde o jeden z vrcholů žánru, neboť nemá stylovost Butche Cassidyho a Sundance Kida, naléhavost Tance s vlky, psychologickou hloubku Nesmiřitelných, syrovost Proposition či morální nejednoznačnost Tenkrát na západě. Zejména po psychologické stránce byl závěr filmu silně nepravděpodobný, narozdíl od zbytku filmu, který kvalitně budoval vztah obou "hrdinů".

Těšil jsem se na Henryho Fondu, ale nejsilnější byl nakonec samotný příběh, příběh o tom, že mezi spravedlností a odplatou není viditelná hranice. Závěrečná scéna s dopisem mě dostala a připoměla mi myšlenku z Durenmattova Návratu staré dámy - můžete mě zabíít, můžete říkat, že jste vykonali spravedlnost, ale vy sami budete nakonec vědět, že nejste soudci, ale vrahové.

Buzzatiho kniha mě pohltila a filmu se překvapivě podařilo do sebe vtisknout její ústřední existenciální myšlenku. Zobrazení života na místě, kde se doslova zastavil čas a mnoho výjimečných mužů ubíjí své životy čekáním. Na co vlastně? Jde o metaforu života jako pouhého čekání na jeho naplnění a na smrt nebo příběh neznámých mužů jako tisíců jiných, kteří strávili život ve službě vlasti a vyššího cíle, který se ukázal být chimérou? Skvělí herci vtiskli postavám zřetelné charaktery, nejlepší podlě mě byli Max von Sydow představující muže, který se s každým povýšením stále víc stává konformním jako jeho dřívější velitelé a lékař v podání Jeana-Louise Trintignanta, snažící se marně vše pochopit.

Bylo to předvídatelné, bylo to až kýčovité. Přesto jsem byl po shlédnutí filmu dojatý a nestydím se za to.

Film jsem viděl více než před rokem a dodneška jsem ho nevstřebal. Lelouch je pravděpodobně nejnápaditější a myšlenkově nejkomplexnější evropský filmový režisér od 70. let. Proč se ale proboha snaží vždycky vtěsnat všechna témata do jednoho filmu? V důsledku místo toho, aby něco podstatného sdělil, zbyde ze všeho jen mix možná souvisejících témat bez klíčové spojující myšlenky.

Jak to ti Francouzi dělají, že dokáží natočit vtipné a přesto vkusné komedie takřka o čemkoliv. Philippe Noiret jako flegmatický majitel panství Jerome a Catherine Deneuve jako jeho znuděná manželka byli dokonalí.

Matthiase Schweighofera jsem znal pouze z nenáročných německých komedií, ale v tomto filmu vdechl život zajímavé dramatické postavě. Působivé bylo spojení traumatizujícího prostředí záchranky s občasných humorem a režisérovým poetickým přístupem. Doufám, že tento film nebude režisérovým posledním.

Film, ze kterého mi bylo horko ještě za dva dny :) Hlavní myšlenka filmu byla poměrně zajímavá, třebaže prostředí, do něhož byl příběh zasazen mě příliš neoslovilo. Škoda, že film se ze začátku hodně vleče a na konci všechno odvypráví za 20 minut, takže proměna hlavních hrdinů (navíc silně odpsychologizovaných) nepůsobí úplně důvěryhodně.

Prostředí římské Anglie bylo osvěžující a zajímavé, herci si své odehráli (dokonce jsem si místy říkal, že Tatum se vyrovnal Bellovi), ale co mě naštvalo byl hloupý hollywoodský konec.

Převést tři knihy (z nichž minimálně první díl je geniálním historickým románem) do jednoho filmu, aniž by film byl nesnesitelně zkratkovitý a nekompaktní, si zasluhuje samo o sobě uznání. Přestože příběh se dal odvyprávět mnohem působivěji, v rámci možností tvůrci obstáli. V titulních rolích potěšili pro mě neznámí Joakim Natterqvist a Sofia Helin stejně jako exbergmanovská hvězda Bibi Andersson.