Tsuki

Japonci zkrátka umí - těžko si představím lépe zpracovanou a podanou tématiku soudní patologie tak, aby to diváka nejen bavilo, ale zároveň v něm vzbudilo velké zaujetí a respekt vůči takovému povolání (jakožto jednomu z mnoha, o kterém toho běžný člověk moc netuší). Často obdivuju, jak krásně dokáží Japonci spojit vědeckou a pracovní tématiku s lidskou stránkou. Tedy že zkrátka nejde jen o to "pracovat", něco "vyvíjet" nebo něco "zkoumat", ale že za vším jsou primárně lidské a naprosto elementární důvody, na které se nesmí zapomínat. Koneckonců, věda a technologie jsou tu především proto, aby pomáhaly člověku. Stejně tak je to se soudnictvím. Tento seriál se dotkne mnoha okruhů a všechno nádherně spojuje dohromady. Je to napínavé, poučné, vědecké a zároveň dojemné, lidské a místy i humorné. Zkrátka přesně to, co bych si od takového seriálu přála, a navíc v těch správných "dávkách". Lehce odpustím i nějaké ty drobné mouchy - např. to, že to chvilku v jednom díle zaběhne do větší sentimentality, než je nutné, nebo to, že první díl je velká palba nových informací (divák je hned od první scény vhozený do prostředí, kde je až přehršle postav a sdělení, na které je třeba si postupně zvyknout). Ale tyhle drobnosti jsou opravdu vedlejší. Tomuto seriálu není v podstatě téměř co vytknout. Naopak chci o to víc vyzdvihnout herecké výkony (Išihara Satomi je neuvěřitelně sympatická a zároveň schopná herečka, dobře ji sekunduje i Iura Arata a Kubota Masataka...), a také soundtrack stojí za to (hudba je opravdu parádní a rychle se člověku vryje pod kůži). ~(4,5★)~

Další výborný "dorama" seriál s Dómotem Cujošim. Začínám si říkat, jestli náhodou nemá nějaký čich na kvalitní a zajímavé scénáře (Že by si své role tak pečlivě vybíral, a proto hrál tak málo? Ale to si jenom domýšlím... :)) Každopádně, opět jde o roli, která Dómotovi padne jako ulitá. Prostý ale milý a poctivý kluk, který vede život, jak nejlíp dokáže. A tvoří zde výbornou trojici se Šibasaki Kó a Kuninakou Rjóko. U tohoto seriálu mě napadlo, jak málo vlastně člověk vidí realisticky a přesto zajímavě natočený seriál, který dokáže být maximálně poutavý i bez uměle vytvořených zápletek a různého přikrášlování. Scénář je skutečně kvalitní, postavy působí přirozeně a nikde tam nenajdeme uměle působící dialogy, které by tvořily dramatické situace založené na tom, že dejme tomu jedna postavá zamlčí informaci před druhou postavou. Naopak komunikace působí naprosto lidsky - když je nějaký problém, o kterém je třeba promluvit a nemá smysl ho zamlčovat, tak se o něm zkrátka normálně promluví a vyřeší se to. Každá postava má ovšem svůj vlastní specifický charakter a v rámci něho se také chová. A právě i díky této konzistentnosti to působí tak přirozeně a uvěřitelně. Člověk se snadno s postavami sžije natolik, že se s nimi po 11 dílech jen těžko loučí. Tématika je sama o sobě zajímavá, protože se týká hledání vlastního místa na světě a nějakého smyslu v životě. Tři hlavní postavy založí své přátelství na tom, že mají jeden společný prvek - všechny tři tak trochu zápolí s vlastním životem a neví, jakým směrem se vydat. Ale mají sami sebe navzájem. To všechno krásně podtrhuje hudba The Mamas & The Papas a titulní píseň "California Dreamin'" o tom, že člověk sní o tom, být na jiném místě, než na kterém je teď. Osobně mi to přišlo jako geniální kombinace. Hezky to do sebe zapadalo a zkrátka to fungovalo. Je to seriál s přirozenou a nenucenou dávkou dojemnosti, který zároveň dokáže vykouzlit úsměv na rtech. Za mě se zařadil na podobnou úroveň jako Home Drama nebo Summer Snow. ~(4,7★)~

Pro někoho možná nepříliš zajímavé, pro mě naopak civilním způsobem krásný film, který přesně vystihuje náladu dospívání a vztahy s vrstevníky a rodinou (především vztah matka-dcera). Něco na filmech Grety Gerwig zkrátka dokáže okouzlit. Začínám si říkat, že tato mladá scénáristka a režisérka má pro tento typ tvorby cit. Stejně silný dojem na mě totiž udělaly její Malé ženy. A z filmu o filmu jde navíc vidět, že umí citlivě pracovat s herci a to také udělá hodně. Nepochybně má smysl i pro vhodné herecké obsazení, protože hercům tyto role padnou jako ulité a působí v nich velmi přirozeně. Právě přirozenost a delikátnost, s jakými jsou ve filmu vyobrazeny vztahy a emoce, mi je osobně velmi blízká, a věřím, že empatičtěji zaměření diváci si rozhodně přijdou na své. Za mě by si film rozhodně zasloužil vyšší hodnocení, a tak se neváhám přičinit svým vlastním hodnocením. ~(4,7★)~

Wow! Sedm let jsme čekali, kdy a jestli vůbec bude pokračování Hanzawy Naokiho, a já s radostí můžu říct, že pokud byla ta doba nutná k tomu, aby vznikl tento druhý díl, tak to čekání rozhodně stálo za to. Nejenomže druhá série nepochybně dostála očekáváním, ale mé vlastní očekávání dokonce předčila. To, že se Hanzawa bude opět drát vpřed a nevzdávat se ve svém snažení, je sice všem divákům jasné, přesto však druhá série v mnohem překvapí, šokuje i pobaví - a to trochu novým způsobem. Je tam mnoho ze "starého" Hanzawy, ale není to jen opakování podobného děje a problémů, se kterými se Hanzawa potýkal do teď. V první polovině to tak sice může chvíli působit, ale pak se ukáže, že to všechno byl jen odrazový můstek k něčemu většímu. A přestože nechci nic prozrazovat, musím říct, že příběh se už zdaleka nebude odehrávat jen ve sféře banky. Což mně osobně přišlo jako ideální vývoj hodný Hanzawy. V druhé polovině začne být příběh opravdu hodně komplikovaný, více než jsme zvyklí z předchozí série (takže je třeba se pekelně soustředit), ale jakmile se člověk chytne, je to parádní a napínavá "jízda" :) (slabším slovem to bohužel označit nemůžu). Je nádhera vidět, jak se postavy od první série dokonce vyvíjejí. Diváka sice "zavalí" také množství nových postav, ale přesto zůstavají určité stálice. Především Ówada (Kagawa Terujuki) a předseda Nakanowatari (Kitaódži Kin'ja). Psychologický vývoj Ówady je obzvlášť zajímavý. Oproti jedničce, kde šlo jednoduše řečeno jen o "záporáka", se tato postava v druhém díle ukáže více do hloubky a působí najednou vícedimenzionálně. Stejně tak se konečně dozvíme i něco více o Nakanowatarim. Všechno to, co zůstalo v jedničce nevyjasněné, se tady znovu otevře a divák se konečně dočká uspokojivého vysvětlení. Zapadne to do sebe jako dva dílky skládačky a najednou můžeme celý příběh Hanzawy vnímat jako jeden celek (zpětně o to víc vidím, jak je jednička bez dvojky skutečně neúplná...). Další nový rozměr, který druhá série nabízí, je o něco větší zábavnost a teatrálnost. Naštěstí to ale nikdy není na úkor příběhu, je to pouze prvek japonského humoru, který má zaujmout diváka. Už v jedničce si určitě můžeme všimnout některých "vtipných" momentů, tady jich je pouze o něco víc. Často právě srze mimiku a gestiku postav. Já jsem se popravdě bavila - obzvlášť u některých výrazů obličeje Kagawy Terujukiho. Stejně tak se s teatrálnějšími prvky setkáme i v druhé polovině, třeba u postavy Kurosakiho (Kataoka Ainosuke) - u něho už jde o skutečnou teatrálnost, protože dokonce předvede nějaké ty pohyby z japonského divadla kabuki (vlastně není divu, jelikož Kataoka sám je hercem kabuki a nejspíš šlo o malý vtípek, jak na to upozornit). Pro českého diváka můžou být možná některé ty humorné vsuvky trochu nezvyklé, ale z mého pohledu to bylo ještě pořád v mezích a naopak to skutečně může podpořit divácký zážitek (je to příležitost zasmát se nebo zajásat, zkrátka si to dosyta užít, obzvlášť když už dané herce znáte). Každopádně to vidím jako zajímavý drobný rozdíl oproti první sérii, který ale hezky vyvažuje prvek napětí. A především, tyto malé hříčky nic neubírají tomu, co je na seriálu podstatné. Vše je opět prodchnuté Hanzawovým smyslem pro spravedlnost a správné fungování společnosti. Je to krásná a zároveň drsná ukázka postavení se za správnou věc. Je to prostým způsobem dojemné, lidské a poučné zároveň. A hlavně je to "epické" - postavy jako Hanzawa se jen tak nevídají a je to právě on, kdo příběhu propůjčuje tu obrovskou energii. K tak silnému příběhu se vždycky budu ráda znovu vracet. (P.S.: Doporučuju vidět i nultý speciální díl. Je fajn se už dopředu setkat s některými postavami, které se pak v příběhu druhé série objeví znovu.) ~(4,8★)~ Update 29.7.2021: České titulky hotové!

Tohle je opravdu třeba vidět. A měl by to vidět každý jedinec na naší planetě. Už dlouhou dobu se zavírají oči nad ekologickými problémy a až moc lidí ignoruje fakt, že s takovou již brzy nebude naše planeta pro lidstvo obyvatelná. A protože je to problém plíživý, který v našem moderním životě nemáme v jednom kuse před očima, až moc snadno zapomínáme, že vyřešení tohoto problému by pro nás všechny měla být nejvyšší priorita. Že opravdu není nic důležitějšího. A je třeba jednat okamžitě. Svým způsobem mě svědectví Davida Attenborougha šokovalo i přesto, že jsem o většině z toho věděla. Zaprvé proto, že jsem si uvědomila, že vyřešení tohoto problému nemusí být tak nedosažitelné, těžké a nerealistické, jak se často ve společnosti vykládá (ano, jsou to nejspíš jen výmluvy, protože se nikomu nechce přikročit ke změnám). Dokonce není ani nutné opustit moderní styl života (Jak Attenborough říká, je pouze třeba učinit některá "moudrá" rozhodnutí a život tomu přizpůsobit). Život by se sice trochu změnil, bylo by dejme tomu nutné více přejít na rostlinnou stravu, ale čím víc bychom dali prostor "přírodě", tím víc by nám to příroda vracela. A tak není žádná řeč o životě "v nedostatku", právě naopak. Příroda má pro nás všechny dostatek zdrojů. Jen jim musíme dát prostor a využívat je moudře. Další věc, která mě šokovala, byly všechny ty detaily, které dal Attenborough krásně do souvislostí. Poprvé v životě mi třeba docvakl fakt, co to vlastně znamená, když využíváme "fosilní paliva" - že to opravdu znamená, že pálíme všechny ty dávné "fosílie". Pálíme mrtvá těla někdejšího života proto, abychom měli rychlý a efektivní přísun energie, ale reálně si pod sebou jen kopeme vlastní hrob. Je to hrůzný a zvrácený paradox. Vidět to všechno, co nám Attenborough v tomto dokumentu předkládá, dokáže opravdu člověka rozplakat. Ale co teď? Povzdechnout si a znovu jen mávnout nad tím vším rukou? Člověka chtě nechtě napadne myšlenka "co já s tím zmůžu?". Ano, bylo by určitě mnohem rychlejší, kdyby lidé ve vládě a všichni, kteří jsou na rozhodujících a zásadních pozicích, sami přikročili k oněm důležitým ekologickým rozhodnutím. Ale sami od sebe to nejspíš neudělají, dokud nepocítí tlak společnosti. Takže ve výsledku je toto rozhodnutí opravdu na každém z nás, na každém jednotlivci. Jak se říká v Atlase mraků: Můj život je možná jen kapka vody v moři, ale co jiného je moře než velká spousta kapek? Každý z nás má příležitost a potenciál pomoct životnímu prostředí a zároveň šířit tuto osvětu mezi ostatní lidi. Pokud se nám podaří tento záměr dostatečně rozšířit a vnímání společnosti se tím obrátí, pak ani vlády jednotlivých zemí nebo podniky ve vedoucích pozicích nebudou moci věc ignorovat, protože jsou to právě oni, kdo odpovídá na přání a potřeby společnosti. Stejně jako trh se vždy přizpůsobuje poptávce. Takže je to přesně tak - je nutné začít u sebe a nečekat, až se zázračně problém vyřeší sám. Cesta okolo není. ~(5,0★)~

Pustila jsem si tento seriál jako poctu a vzpomínku na Miuru Harumu, který nás bohužel toto léto předčasně opustil. V rámci výběru je to rozhodně trefa do černého, protože je to nejenom výborný seriál jako celek, ale především zde Miura ukazuje svůj (dost možná) životní výkon. Neříkám, že bych ho viděla ve všem, ale z toho, v čem jsem ho do nynějška viděla, musím říct, že jde bez pochyby o jeho nejlépe zahranou a zároveň nejnáročnější hereckou roli. Civilnost a uvěřitelnost jeho herectví mě až odzbrojila, protože jsem takovou úroveň (i v rámci náročnosti tématu) nečekala. O to víc však musím říct, že mi bylo líto, že už nikdo z nás nemůže dál sledovat hereckou cestu tohoto nadějného mladého herce. Odešel opravdu moc brzy. V kontrastu s tímto seriálem, kde se hlavní postava taktéž potýká s otázkou smrti a snaží se s tím vypořádat, je téměř paradox, že herec, který roli hrál, se sám rozhodl dobrovolně jinak. Je to smutné, ale asi je to jen ukázka toho, že realita života a obraz, který vidíme navenek (ať už jde o herecký výkon nebo vystupování na veřejnosti), můžou být naprosto diametrálně odlišné... Každopádně, když odhlédnu od Miury Harumy a podívám se na seriál jako celek, líbilo se mi, jak je vlastně i obecně dost civilní, přirozený. Postavy byly celkově dobře napsané. Přestože středobodem byl jako hlavní postava Sawada se svou nemocí, se zájmem jsem sledovala i všechny ostatní postavy a jejich vlastní problémy, se kterými se potýkaly. Na jednu stranu je to seriál o nevyléčitelné nemoci, o životě a o smrti, ale zároveň je to taky seriál o vzájemném pochopení v mezlidských vztazích. O tom, že každý člověk má svoje důvody k tomu, jaký je a jak se chová. A že někdy namísto vzájemného obviňování a ubližování si, pomůže podívat se na druhého člověka chápavýma očima a odpustit mu... V tomhle ohledu bylo rozhodně zajímavé sledovat Sawadowu rodinu a vývoj jejich vztahů, hroutících se a znovu budujících skrze tragédii, kterou představovala ona nemoc Sawady. Dále seriál samozřejmě funguje i jako osvěta k ALS (Amyotrofická laterální skleróza). Neměla jsem o tom předtím žádné ponětí, snad kromě toho, že to je to, čím trpěl Stephen Hawking. Takže za vhled do této problematiky jsem moc vděčná (obzvlášť co se týká dilematu ohledně ventilátoru k umožnění dýchání v pokročilém stadiu nemoci). Přiznám se, že celkově moc nevyhledávám filmy a seriály, kde jde o tématiku smrtelné nemoci, jelikož je až příliš lehké sklouznout k přehnané sentimentálnosti a tlačení na city diváka (což se podle mě často stává), ale tomuto seriálu se opravdu povedlo vést příběh v mezích přirozenosti. Právě tohle oceňuju na Boku no ita jikan nejvíce - povedlo se mu dojmout mě přirozenou cestou, bez citového vydírání. Fungovalo to jako mávnutím kouzelného proutku - nemohla jsem si pomoct a u každého dílu prolila pár slz. Seriálu proto nakonec uděluji 5 hvězd z těchto důvodů: prvním je jeho přirozenost a kvalitní scénář, druhým je obdivuhodný výkon Miury Harumy. ~(4,5★)~

Tento seriál sice není dokonalý, ale v důležitých bodech až překvapivě vyniká, a proto se mu nebojím dát nakonec přece jenom vyšší hodnocení (celkově na pomezí 4 a 5 hvězd). Zaprvé je to zábavnost, kterou tvoří sehraná dvojice Jamašita (Yamapi) + Hamada. Jakoby se divák tak trošku vrátil do časů Puropozu Daisakusen... Zadruhé je to především výborná a zároveň poučná tématika, kterou Japonci malinko předčili dobu a zdá se, jako by tím predikovali nynější situaci s koronavirem. Samozřejmě to říkám v nadsázce, protože kdo mohl tušit, že rok poté, co se v roce 2019 tento seriál vysílal v Japonské televizi, zasáhne celý svět něco takového... Ale i tak se musím pousmát nad tím, že Japonci byli opět v něčem trochu napřed. Díky své aktuální tématice je to rozhodně výborný seriál na sledování právě v nynější době koronaviru. V rámci tématiky týkající se parazitů, virů, bakterií a zkrátka čehokoli, co nás může infikovat, totiž uvádí věci do souvislostí, a ukazuje divákovi i trochu jinou stránku. Tito neviditelní "parazité" jsou sice na jednu stranu útočníci a škůdci, kterých se člověk právem obává, ale stejně tak můžou být i našimi spojenci a pomocníky a žít v souladu s naším tělem. Hlavní postava podivínského parazitologa s mechanickou rukou a jeho příběh jsou sice smyšlené, ale to, o čem tato postava mluví, vychází ve všech dílech z reality. A právě v tomto ohledu mi seriál přijde velmi cenný a poučný. Jedním z prvních témat, kterých se seriál dotkne, je například takzvaná "hygienická hypotéza", která říká, že zdrojem alergických onemocnění a oslabeného imunitního systému člověka, je až přílišná čistota prostředí, ve kterém od dětství žijeme, a tudíž nízká míra vystavování se infekcím, na které pak tělo není zvyklé a nemá žádné protilátky. Rozhodně je to k zamyšlení v rámci toho, jak je nastaven moderní svět a způsob života v pokrokových zemích. Seriál zkrátka hýří podněty k zamyšlení. Sem tam může působit malinko přitažený za vlasy (narážím na osmý díl, který byl doslova "přitažený za vlasy", jelikož tam šlo přímo o vlasy :D a iritoval mě nepovedený způsob, jak Japonci znázornili zrzavou barvu vlasů...), ale když pominu nějaké drobné detaily, téma se vždy zakládá na pravdě. Jak to tak člověk sleduje, chtě nechtě musí přemýšlet nad momentálním šílenstvím okolo koronaviru. Seriál nám totiž ukazuje něco mnohem mnohem vážnějšího a smrtelnějšího, konkrétně nový typ viru ebola, ale i v tomto seriálovém příběhu vidíme, že ač je třeba zakročit a zavést maximální opatření, neznamená to, že by se život zastavil, že by se dala úplná stopka lidskému životu... Život jde vždycky dál i přes všechny těžkosti. Seriál a jeho postavy si mě ve výsledku naprosto získaly, a byla jsem ráda za nový náhled a perspektivu, který se seriálu daří v divákovi budovat. Musím opět zatleskat Japoncům, že přišli s tak originálním a výjimečným dílem (původně šlo o mangu, která poprvé vyšla v roce 2013 a nakonec byla takto krásně adaptovaná do seriálové formy). ~(4,5★)~

Téměř neznámý seriál a přitom takový skrytý poklad! Navíc s velmi zajímavým námětem, který poukazuje na to, že pokrevní pouto není vše a že skutečnou a plnohodnotnou "rodinu" je možné utvořit i se skupinou zprvu cizích lidí, které však dohromady svede osud. Dále se tento seriál týká zásadních otázek, se kterýma se potýká člověk, kterého v životě potkala smutná tragédie a snaží se vypořádat s minulostí, aby byl znovu šťasný. Jsou to otázky týkající se například pocitu viny a vzájemného pochopení. Celkově musím říct, že tento seriál je možná ještě o malý kousek lepší než Summer Snow, kde Dómoto Cujoši hraje podobný typ postavy. I tady je svým způsobem hlavní postavou, ale seriál se věnuje všem postavám téměř rovnou měrou, takže se dá těžko určit, kdo je "hlavní" a kdo "vedlejší". Ale právě to je na tom hezké, protože se takhle seriálu skutečně povedlo utvořit obraz rodiny, kde každá postava má své místo a svou důležitost. Jednotlivé charaktery jsou výborně prokreslené a působí jako skuteční lidé z masa a kostí. Jen velmi nerada jsem se s nimi v tomto seriálu loučila. Home drama má možná trochu podivný "tuctový" název, který nic moc neřekne, ale vlastně je to skutečně rodinné drama o utvoření společného domova. Rozhodně se však nenechte odradit doslovností názvu. Je to seriál nabitý emocemi, který nabízí krásný pohled na vztahy mezi lidmi. ~(4,8★)~

Po dlouhé době "dorama", které můžu naprosto upřímně označit za skvost mezi japonskými seriály. Skoro se divím, že jsem na něj narazila až tak pozdě, ale koneckonců starší seriály z devadesátek jsem dříve tolik nesledovala. Přitom se mezi nimi očividně najdou tak dobré kousky jako třeba toto. Beach Boys má všechno, co bych od výborného seriálu očekávala a chtěla. Je to seriál nejenom o přátelství dvou hlavních postav a o rodinných vazbách, ale také seriál o hledání vlastní životní cesty, což je tématika, která celý tento seriál lemuje od začátku do konce. Má to své velmi veselé a zábavné momenty a taky smutnější a vážnější momenty. To všechno zaobalené do příjemné a jaksi nostalgické atmosféry léta a moře. Líbilo se mi, s jakým citem byl tento seriál natočený. Ne vždy to tak totiž je. Postavy dokázaly být sice velmi vtipné, ale nikdy ne takovým způsobem, aby to nebylo přirozené a realistické. Všechny postavy dojedné proto působily velmi lidsky a uvěřitelně. Každá jednala na pozadí svého vlastního životního příběhu a to všemu dodávalo velkou hloubku. Není pak divu, že je velmi jednoduché si postavy tohoto seriálu oblíbit a sympatizovat s nimi. Sorimači Takaši zde byl ještě větší sympaťák než v roli Onizuky. A ostatní v čele s Takenoučim a Hirosue byli taky výborně obsazení (navíc vidět Hirosue Rjóko jako tak mladou herečku, v roli ještě starší než Summer Snow, bylo obzvlášť milé). Na tento seriál budu ráda vzpomínat a do budoucna se k němu rozhodně vrátím. ~(4,8★)~

Byl by skoro hřích nedat tomuto seriálu 5 hvězd, jelikož je nejenom výborně zpracovaný, ale především má svým obsahem obrovský význam pro lidstvo. Říká se, že by se lidé měli poučit z minulosti, ale jak jde čas kupředu a střídají se generace, je velmi snadné na minulost zapomenout… A proto jsem za tento seriál vděčná. Protože připomíná něco, na co by se zapomenout nemělo - hrozný lidský omyl, který zapříčinil největší jadernou katastrofu způsobenou člověkem. Je smutné, že tímto omylem byla lidská arogance, kariérismus a ignorantství. Pýcha člověka i národa jako celku, která v tomto případně zapříčinila smrt a utrpení tisíců lidí. A strašné je, že to mohlo zajít ještě dále a vyhubit a zničit obrovskou část naší planety, nebýt toho, že se objevilo pár rozumných lidí, kteří zakročili ve chvíli, kdy ještě nebylo úplně pozdě. Před zhlédnutím tohoto seriálu jsem o Černobylu nevěděla mnoho a jsem za tento vhled opravdu ráda. Seriál nám připomíná, že není radno zahrávat si s přírodou, ale když už to děláme, je třeba si vůči přírodě a jejím zákonům zachovávat respekt a pokoru. Člověk není všemocný ani vševědoucí, koneckonců lidstvo si zatím stále s radiací a radioaktivním odpadem neumí poradit a nedokáže radiaci odbourat... Tím spíš by se jaderná energie neměla brát na lehkou váhu. Seriál nám navíc reálně ukazuje, jak mocná a destruktivní radiace je. Přiznám se, že mě to při sledování i po něm děsilo do morku kostí. Tak moc mě pravděpodobně nevyděsil ani žádný horor (a to horory špatně snáším). To děsivé na tom samozřejmě je to, že jde o skutečnost. Seriál se ji pokusil zachytit co nejvěrněji a zároveň se mu povedlo svým kvalitním a citlivým zpracováním mít skutečně ten finální "ráz", přenést jasné sdělení. "Jaká je cena lží?" - tak zní slogan seriálu, nad kterým je třeba se zamyslet. Za lží se skrývá chování a přístup člověka, před kterým tento příběh varuje. A snad bude příběh Černobylské katastrofy s dostatečnou rázností varovat lidstvo i nadále... ~(4,5★)~