Tsuki

Film, který utkví podobně jako před 20 lety Koreedovo Daremo Shiranai. Až mě to svým scénářem i provedením téměř šokovalo, přestože Koreedovu práci dobře znám. Tentokrát ovšem Koreeda zastal „pouze“ úlohu režiséra, scénář má na svědomí Sakamoto Júdži. Ale spojení těchto dvou očividně nemohlo fungovat lépe, jelikož vzniklo dílo koreedovsky delikátní a zároveň velmi tajemné, poutavé, místy jaksi syrové, ukazující složitost lidských/společenských vazeb, tíhu očekávání a náročnost vzájemného porozumění a přijetí… a konečně předkládající otázku: „Kdo je tady ten netvor?“ Na jednu stranu jde o dětskou hru, na druhou stranu film celou dobu vede diváka v pátrání po viníkovi – kdo vlastně všechnu tu bolest způsobil? Scénář je nejen výborně napsaný, ale i bravurně vystavěný. Děj sledujeme ze tří různých pohledů, které postupně divákovi odhalují velmi komplexní skutečnost (stylem vyprávění z několika pohledů může film připomínat třeba Poslední souboj Ridleyho Scotta). Výborný scénář pak skvěle doplňuje Koreedova režisérská práce a silné herecké výkony – především Andó Sakura v roli matky a pak samozřejmě dva dětští protagonisté. Koreeda opět dokázal, že je mistrem práce s dětskými herci, tím spíš, že jde tentokrát o velmi choulostivou tématiku poznávání sebe sama a své sexuální orientace ve velmi útlém věku. Mimo toto ústřední téma film zahrnuje i množství dalších témat a motivů – vytváření si předsudků a domněnek, téma šikany, motiv pravdy a lži, nebo třeba dostání nějakému očekávání či zodpovědnosti… to vše v komplexním avšak uceleném příběhu, který má moc diváka zasáhnout na velmi hluboké úrovni. Závěr je lehce tajemným způsobem dvojznačný, což je nepochybně zcela záměrné. Nabízí tak jak radost z osvobození se od pout společnosti, tak i mrazivý závan smutku. Za mě jeden z nejlepších Koreedových počinů. (Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024.) ~(4,7★)~

Seriál, který nejenom dostál mým očekáváním, ale dalece je překonal. Svou atmosférou krásně ztělesňuje estetiku a emoce vykreslené zpěvačkou Utadou Hikaru. Kdo by to byl řek, jak výborný nápad bude založit seriál právě na jejích dvou proslulých písních First Love (1999) a Hatsukoi (2018) a vytvořit na jejich základě srdceryvnou lovestory, která se odehrává v průběhu 20 let přesně v „éře“ mezi těmito písněmi. Ale co je důležitější, seriál je především výborně napsaný - jak scénář, tak charaktery postav, které jsou velmi komplexní, různorodé, nečernobílé, ale vesměs sympatické. Divák se takřka okamžitě s postavami a jejich příběhem sžije. A ano, příběh je to hořkosladký a srdcervoucí, ale natolik upřímně a přirozeně napsaný a ztvárněný, že se naštěstí vyhýbá jakékoli kýčovité přepálenosti a hloupým klišé. Přesně tak by měl vypadat romantický seriál na té nejvyšší úrovni – poutavý, lehce tajemný (příběh a jeho střípky se odhalují postupně), vnitřně „čistý“, uvěřitelně ztvárněný a s fůrou scén, které vás skutečně chytnou za srdce (a je jich tam opravdu hodně!). Pokud mám vůbec nějaké výhrady, je pouze jediná a tou je závěr předposledního dílu, kde jde o přelomové rozhodnutí hlavní postavy. Nebudu prozrazovat nic konkrétního, ale v tento okamžik seriálu je velmi obtížné chápat motivaci této postavy k tomuto rozhodnutí, jelikož motivace je dost vágní a nejasná. Z předchozích scén a dialogů se dá trochu něco vyčíst, ale divák musí hodně číst mezi řádky, aby byl schopný si toto rozhodnutí vůbec nějak vysvětlit a ospravedlnit. Osobně jsem nebyla s touto scénáristickou volbou úplně spokojená, tím spíš, že celé předchozí dění seriálu plyne tak přirozeně a „po smyslu“, že je zkrátka laťka scénáře příliš vysoko na to, aby se divák smířil s nějakým tím náhlým lapsem. Přesto, tento ne úplně pochopitelný zvrat v závěru je za mě jedinou skvrnkou na jinak perfektním seriálu. A nakonec jsem samozřejmě velmi ráda za to, jak příběh dopadl. Seriál rozhodně vřele doporučuji i lidem, kterým jinak japonská kinematografie nic moc neříká. Ale samozřejmě si ho užijete ještě o to více, pokud jsou vám japonské reálie blízké, znáte některá japonská místa nebo herecké obsazení, nebo prostě jen pokud máte rádi hudební styl Utady Hikaru (tuto talentovanou zpěvačku/písničkářku určitě znají nejen fanoušci Kingdom Hearts). Pro mě má rozhodně zvláštní místo v srdci i proto, že nám hrála na svatbě. Volba jejích písní pro toto filmové dílo je zcela bezpochyby trefou do černého. ~(4,7★)~

Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje).  Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~

Tento seriál mě z nějakého důvodu dlouhé roky míjel, než jsem si k němu našla cestu a dala jsem mu šanci… a nakonec jsem velmi ráda, že jsem to udělala, protože jsem ani netušila, o co přicházím. V toto chvíli mám za sebou přesně čtyři série a s úžasem musím konstatovat, že prozatím nevnímám ani sebemenší pokles v poutavosti, režii, scénáři, výkonech a vůbec celkové kvalitě tohoto seriálu. Je to jeden z mála seriálů, který má tu moc si vás získat od samého začátku a nechat vás fandit postavám, které jsou velmi různorodé, ale všechny do jedné výborně napsané. A to je ve skutečnosti velmi výjimečná věc – postavy mají každá své zvláštnůstky a specifickou charakteristiku, ale všechny si dokážou získat divákovy sympatie a pochopení. Nad tímto scénáristickým uměním smekám klobouk. Scénář rozhodně není „lehký“, ostatně dvě hlavní postavy toho velmi hodně namluví. Ale právě to dělá Gilmorovic děvčata tím, čím jsou. Jiný podobný seriál na této úrovni vlastně ani neznám. Mimo to, je vlastně svým způsobem velmi přirozený a ze života, čímž je o to snadnější se s postavami sžít, sdílet jejich radosti i trápení a někdy v souvislosti s událostmi v seriálu reflektovat nad vlastními vztahy v životě. Koneckonců, v jádru věci jde především o seriál o vztazích. Jak těch funkčních, tak těch nefunkčních. A je radost sledovat, jak se postavy vypořádávají s nejrůznějšími neshodami, problémy v komunikaci a složitými pocity, které s tím souvisejí. V tomhle ohledu jde o velmi komplexní seriál, ze kterého si divák rozhodně může hodně odnést. V neposlední řadě je pak nutné zmínit, že seriál nepostrádá velkou dávku humoru, který příjemně balancuje všechny ty emočně vypjatější nebo vážnější momenty. Zkrátka ideální „feel-good“ mix toho nejlepšího, co bych od seriálu chtěla. Poslední díl 4. série byl opět ukázkou naprosto perfektního dílu – nejen, že jde o  výborné vyvrcholení této série, ale zároveň je to v mnoha ohledech přelomový díl v rámci celého seriálu a vztahů některých postav. Jsem osobně ráda, že mám stále ještě tři série před sebou, a zatím se zdá, že je rozhodně na co se těšit. /// Aktualizace 28.2.2024: I po dosledování všech dílů až do poslední sedmé série si stále stojím za tím, že tento seriál na kvalitě neklesá. Naplňuje vše, co jsem již zmínila výše. V čem lze ovšem spatřovat rozdíl, jsou některé negativní vlastnosti a nedokonalosti dvou protagonistek, které se projevují obzvláště v posledních dvou sériích. Zatímco v průběhu počátečních sérií jen málokdy vidíme nějaký odsouzeníhodný přešlap, kterého by se ty dvě dopustily, a většinou si drží sympatickou image téměř „dokonalých“ žen, poslední 2-3 série dávají prostor některým jejich neduhům, které vybublají na povrch. Rory je tak téměř po celou dobu šesté série nejenom „ztracená“ v životě a zmatená, ale zároveň se bohužel místy dokáže chovat i sobecky a nevděčně, fixována jenom na sebe a svůj problém. V případě Lorelai pak sledujeme v posledních dvou sériích taktéž určitou zmatenost a neupřímnost k sobě samé (potažmo i k okolí), což vyústí v některá špatná rozhodnutí. Nicméně, ve výsledku si nemyslím, že by to byla známka toho, že seriál „upadá“. Naopak mi přišlo zajímavé vidět i některé negativní stránky těch dvou, což jen dokazuje, že jsou taky pouze nedokonalými bytostmi, které narážejí na překážky a plácají se v nějakém problému. Důležité totiž je, že i tyto věci seriál dobře zpracoval a pokaždé je znatelné, proč ona postava k něčemu takovému došla a proč se takto chová, případně jaký je důvod nějaké neshody nebo nedorozumění. Občas pak dojde na určitá prohlédnutí, že si sama postava uvědomí, že udělala chybu a zachovala se špatně… Stejně tak byl zajímavý i vývoj Luka a jeho charakteru, který svou odlišností od Lorelai tvoří v páru s ní zajímavou dynamiku. Jako jsem tvrdila i předtím, opravdu jde až do konce o výborně napsaný seriál, který nabízí škálu zajímavých, ale uvěřitelných charakterů „ze života“, poutavý vývoj vztahů a i některé nečekané události. Skutečně jsem až do konce trnula, jak tohle skončí. Završení nakonec bylo klasicky gilmorovské – ne tak úplně "běžný" happy end, ale příjemný zážitek s troškou té hořké životní reality, a s velkou dávkou nostalgie. Přesně tak to má být. ~(4,9★)~

Nolan v plné síle a opět ve své nejlepší formě. Musím říct, že po Tenetu před třemi lety jsem si upřímně oddechla a jsem ráda, že opustil své tendence k přílišné překombinovanosti. I tak ale Oppenheimer není snadným filmem. Vyplatí se mít alespoň základní přehled v některých historických událostech – především toho, co se týká postavení Japonska v druhé světové válce (neochota se vzdát v poslední fází války), vývoje atomové bomby a jejího následného svržení na Hirošimu a Nagasaki, ale také fázi tzv. „Mccarthismu“ a přehnaného antikomunismu v USA po druhé světové válce (za období studené války). I tomu se totiž film ve své druhé polovině silně věnuje a osobně jsem netušila, že Oppenheimer byl taktéž jednou z „obětí“ Mccarthismu. Přestože je však film pro diváka náročnější svým obsahem a prolínáním dějových linií, je zajímavé, že (oproti výše zmíněnému Tenetu) se mu daří diváka plně udržet a upoutat, se vším patřičným napětím. Ať už tedy jste blázni do fyziky nebo nejste, ať už jste znalí historie nebo tolik ne, je velká šance, že si vás Oppenheimer získá svým precizním filmovým uměním a důrazem na lidskou a morální otázku svržení atomové bomby. Sledovat život a vývoj Oppenheimera ve výborném podání Cilliana Murphyho a v kulisách Nolanova filmu byl zkrátka zážitek, který se moc často nevidí. Z toho důvodu neváhám udělit silné 4 a půl hvězdy, zaokrouhleno nahoru. (Viděno 21.7.2023 v původním formátu IMAX 70mm v Cinema City Flora.) ~(4,5★)~

Existenciální „pohádka“ s poměrně důmyslnou sociální kritikou. Mohli bychom tématiku nerovnosti pohlaví a smyslu života pojmout mnohem serióznějším a jaksi „intelektuálně dospělejším“ způsobem, ale proč vlastně? Byl by to úplně jiný film. Diváci, kteří filmu vytýkají přílišnou banalitu, naivitu a dětinskost, si potřebují uvědomit jednu zcela zásadní věc – toto je přece svět Barbie! Svět, který má svá vlastní pravidla a styl, jež mu skrze hru vetkaly samy děti (především samozřejmě holčičky). Tento svět vzniká právě a jedině skrze dětské vidění, představivost a nekomplikovanou dětskou upřímnost. A přesně toto pojetí, tento druh dětské estetiky, bezelstnosti a přímosti, si film zcela záměrně volí. Ne, není to hloupý a banální film. Je jen jednoduchý a přímočarý, stejně jako by to vyobrazily děti při hře s panenkami. Ale to mu nic neubírá z pravdivost. Ostatně, je to dost možná jen naše dospělé „ego“ které se takovému zpracování vzpírá. Film si každopádně nebere servítky – vyobrazuje nejhorší ženské i mužské stereotypy (v případě žen např. snahu se zalíbit, marnivost, někdy až prostoduchost; v případě mužů neschopnost projevit skutečné city, machismus, předvádění se, někdy až přehnanou aroganci…), jenže vtip je v tom, že ve světě Barbie je postavení/úloha pohlaví naruby. Barbie jsou ty, co hrají prim, zatímco Kenové jsou v podstatě jen hezkým doplňkem. Neboli ženy a muži (včetně výše zmíněných stereotypů) jsou prohození. A tady začíná veškerá legrace, ale díky bohu, hlavním záměrem filmu není pouze pobavit. Pod vším tím pestrým růžovým zevnějškem a naivním nádechem má totiž film zcela jasně co říct a najde se mnoho podnětů k zamyšlení. Stačí tomu jen být otevřený a nechat to do sebe proplout. Osobně je mi ono „jednoduché“ pojetí filmu velmi sympatické – na nic si nehraje a předkládá vše zcela jasně, s patřičnou nadsázkou, velmi přímočaře. Vidím v tom jasný záměr a vizi, která opravdu koresponduje s dětskou hrou s panenkami. Nicméně se najde i pár nedostatků. Trochu mě zklamalo, že příběh matky a dcery nebyl úplně rozvinutý (tahle linka se sice nastolila, ale ve výsledku měla jen velmi omezený prostor). Dále nebylo jasné, co si myslet o té bandě manažerů v čele s šéfem Mattelu (Will Ferrell) – byli sice v „reálném světě“, ale jako by i oni byli mimo realitu (groteskní „honičku“ jsem moc nepobrala). Snad se to dá vysvětlit tak, že sám Mattel je taky takový svět na pomezí reality a iluze (tedy blízko samotnému světu Barbie). Celkově však jejich charakteristika ležela v šedé zóně – jsou to padouši nebo to myslí dobře? Jde z toho cítit, že samotné vyobrazení firmy Mattel ve filmu bylo vlastně velmi problematickou a ošemetnou záležitostí. Vzhledem k tomu, že Mattel zaštiťuje tento film a značku Barbie, tak vlastně není vůbec divu. Ale tento vnitřní rozpor je v tom zkrátka velmi citelný. Celkově vzato jsou tohle však jediné dvě větší výhrady, které k Barbie mám. Greta Gerwig za mě opět odvedla výbornou práci a přišla se zcela neotřelým filmem, který společně s Oppenheimerem ovládl letošní léto. Stejně tak jsem nadšená z výkonu Margot Robbie a Ryana Goslinga, kteří se očividně svých rolí ujali s velkou grácií, otevřeností a elánem. Tento film mi jednoduše udělal radost a oceňuji jeho sdělení, které může podnítit nejen zajímavou výměnu názorů, ale dovést i k důležitým vnitřním uvědoměním. ~(4,6★)~

Nutné vidět. Nejen protože jde o výborně ztvárněný, tíživý thriller, ale také protože skutečné události, které film zachycuje, by se měly dostat do povědomí každého člověka. Tohle je přesně ten typ příběhu a reality, o kterých bychom rozhodně měli něco vědět. Osobně jsem žasla, co vidím... Člověk se ve zprávách dennodenně dočítá o některých pro život nepodstatných událostech, ale taková věc přitom zapadne, aniž by z toho ve světě vzniklo velké haló. Sama jsem o kontroverzi ohledně teflonu a jeho způsobu výroby v minulosti vůbec nezavadila (nutné tady poznamenat, že dnes se prý už teflon pro kuchyňské účely vyrábí jinak, údajně bez škodlivých chemikálií). Co je však důležitější, příběh právníka Roba Bilotta a chemické společnosti DuPont nemá ani zdaleka závěr – ani ve filmu, ani v nynější realitě. Tento "černobylským" způsobem znepokojivý a temný film končí hořkou pravdou, která nám ukazuje, jak se obrovské světové firmy prostě nenechají převálcovat a nemusí být vůbec ochotné přiznat svůj omyl a svou vinu, pokud se náhodou dopustili velké chyby, která může mít dalekosáhlý dopad na lidstvo. Ne ne, na to jsou pro ně zisky ze špinavých praktik až moc vysoké. A systém jim bohužel hraje do karet... Realita je taková, že jak ukazuje film, Rob Bilott sice dosáhl alespoň možnosti odškodnění pro všechny zdravotně poškozené oběti konání DuPontu, ale přestože se tomuto případu věnuje dlouhé roky od 90. let, nikdy nebylo dosaženo skutečné nápravy konání této společnosti (a nepochybně i dalších společností). Toxická chemikálie PFOA, u které je prokázáno, že lidem může způsobit rakovinu a další nemoci ohrožující na životě, a spolu s ní jiné podobné chemikálie PFAS se vesele vyrábějí a používají dál. Celosvětová společnost DuPont se nikdy nepostavila věci čelem a nepřijala zodpovědnost, nadále tuto chemii používají a v táhlém soudním sporu se dodnes vyhýbají pádnému řešení. Sem tam zaplatí nějakým lidem odškodnění v civilních sporech, ale tato odškodnění jsou pro ně ve skutečnosti jen kapkou v moři, jelikož zisky z používání/vyrábění těchto chemikálií jsou mnohonásobně vyšší. Jinými slovy je to vůbec nebolí a je do nebe volající, že nikdo z nich za to, že tajili skutečnost a množství lidí svým konáním připravili o život, nešel do vězení. Člověk si říká, jak je tohle vůbec možné… Osobně jsem ale moc ráda, že mě film s touto skutečností seznámil (a ano, navíc poutavým způsobem, včetně výborných herců – Mark Ruffalo odvedl výborný výkon, Anne Hathaway je v roli jeho manželky taky skvělá). Lidé by totiž zaprvé měli VĚDĚT – pokud „systém“ je na něco krátký, zbývá leda hromadná informovanost prostého lidu, aby se praktikám vzbouřili a způsobili dostatečné haló ve světě, které by společnost DuPont (a jiné) zahnalo do rohu a museli by své jednání přehodnotit. Přece jen jde o naše životy a zdraví, a bohužel je nejspíš mnoho věcí, o kterých se příliš neví nebo jsou nám dokonce zatajovány… Proto jsem za vznik tohoto filmu moc vděčná a kladně hodnotím, že měl někdo vůbec kuráž vyrukovat s tímto tématem ve filmové podobě. Velmi záslužné. Za normálních okolností by to bylo na velmi silné 4 hvězdy, ale vzhledem k jeho přesahu do reality zvyšuju na plný počet. ~(4,5★)~

Velmi těžká tématika, skoro by se dalo říct, že je „tabu“ vytahovat tohle na světlo, ale i o těchhle věcech je nutné mluvit a poukázat na problém, který se možná odehrává za zavřenými dveřmi v něčím osobním/rodinném životě, ale přesto tady je a je chyba nad ním zavírat oči. Hlavní „antihrdina“ tohoto příběhu Šiba-san (Matsujama Ken’iči) uhrančivým způsobem předkládá pravdu jak své protistraně, kterou ztělesňuje prokurátorka/státní zástupkyně Ótomo (Nagasawa Masami), tak samotnému divákovi. Je to duel úhlů pohledu, ale nejde pouze o věc názoru. Nepopiratelná skutečnost se čím dál víc zažírá prokurátorce Ótomo do nitra. Nagasawa a Matsujama předvádějí herecký koncert a obzvlášť Nagasawa svým pronikavým výkonem skutečně září. Herecky zaujal i Emoto Akira, kterého většinou vídám spíš v záporných či duševně silných až arogantních rolích, a toto je opravdu hodně jiná herecká poloha. Krom hereckých výkonů film vyniká samozřejmě scénářem, výbornou a vizuálně nápaditou kamerou, a v neposlední řadě smyslem pro detail (postupné šedivění vlasů antihrdiny). Zpracování tedy prvotřídní, ale to důležité leží v jádru – silný námět a téma, které nutí diváka k zamyšlení. Otázka péče a zajištění starých rodičů rozhodně není jednoduchá a nemusí jít nutně o věc jasné volby. A přesto jde o otázku na zcela základní úrovni lidského života. Konflikt v sobě ukrývá už samotný název filmu (a zároveň také název knižní předlohy), který však není úplně dobře formulován (Japonci moc rádi používají angličtinu, ale často bohužel chybně). Spíš než o jakousi „ztracenou péči“ (=Lost Care), což nikomu asi nic neřekne, jde významově o „péči, která je zároveň ztrátou“ neboli péči, která znamená ztrátu/porážku. Ve filmu ostatně zazní ekvivalent názvu filmu v japonštině jako „sóšicu no kaigo“ a právě to je tím očividně myšleno – péče o člena rodiny může být na jedné straně krásná věc, na druhé straně třeba i osobním/rodinným peklem. Film si měl ponechat japonský název, který ve své vágnosti (jež je japonštině vlastní) elegantně vyjadřuje premisu filmu. Celkově nemůžu jinak než film hodnotit vysoko. Za mě to byl velmi intenzivní zážitek, který mi vězel v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí filmu. (Viděno 27.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~

I v angličtině s přízvukem, mísící se s replikami v čínštině, v japonském kině pouze s japonskými titulky, to byla jízda! :) Přiznám se, že obzvlášť ty části v čínštině, kdy jsem byla odkázaná jen na ty japonské titulky (v japonštině jsem sice zběhlá, ale v jejím čtení jsem přece jenom pomalejší a některé znaky neznám) byly docela oříšek a pár významů mi kvůli tomu uniklo. Přesto mi v globálu nic nechybělo a byla to nevídaná podívaná, která maximálně poutala mou pozornost, takže dvě a čtvrt hodiny stopáže utekly jako nic. Film má zajímavé paralely s někdejším prvním Matrixem – a tím nemyslím pouze konkrétní podobné prvky (kombinace různých realit/vesmírů, okamžité osvojování si nových schopností…), ale především obecný přístup k tvorbě filmu, který z toho byl cítit. Stejně jako Matrix se totiž nebojí přijít s něčím zcela novým, nestandardním a porušovat jakési zažité zákonitosti filmové tvorby. Například scéna s kameny, která celou dobu probíhá v tichu, čímž umocňuje atmosféru této vzdálené reality, je v tomto ohledu geniální. Přes přirovnání k Matrixu jde však o zcela svébytný, „nový“ film. Na první pohled by měl člověk tendenci vnímat pouze jeho šílenou a zdánlivě chaotickou formu, která nemusí vyhovovat každému (což bude bohužel ten důvod, proč má film rozporuplná hodnocení), ale Všechno, všude, najednou toho ukrývá více a forma není jen samoúčelnou fasádou. Všechny ty bláznivé, nápadité, místy velmi vtipné události a vizuální prvky filmu mají svůj význam a zpětně vidím, jak je film ve skutečnosti promyšlený. Podoba filmu jde totiž ruku v ruce s ústřední myšlenkou, která je vlastně oproti komplikované formě velmi jednoduchá. A v jednoduchosti sdělení je ta krása – v jádru jde o film o důležitosti lásky a laskavosti vůči ostatním. Někdo by mohl říct, že je to skoro až triviální, ale já jsem vždycky všemi deseti pro šíření takové myšlenky. Obzvlášť právě ve zcela nové a neotřelé formě, která podpoří nový úhel vnímání. A tato naprosto bláznivá smršť různorodosti a téměř „nahodilých“ nápadů je přesně to, co nejlépe podporuje onu myšlenku pochopení a přijetí druhých, ať už jsou jakkoli zvláštní či „jiní“. Už teď se těším, až film uvidím znovu, tentokrát s českými titulky, a zároveň jsem vděčná, že japonská kina film se značným zpožděním promítala, protože vidět to na velkém plátně je přece jen jiný zážitek. Taky jsem samozřejmě ráda, že přes rozporuplné recenze měla americká Akademie filmového umění a věd naopak zcela jasno v tom, že tento filmový počin si své oscarové nominace zaslouží naplnit. (Viděno 19.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama, Japonsko.) ~(4,6★)~

Film byl uveřejněn už v říjnu minulého roku na filmovém festivalu v Tokiu, ale oficiálně šel do kin až tento rok koncem února – tedy tak, aby se jeho promítání časově krylo se skutečným obdobím, kdy japonští maturanti končí střední školu a mají absolventskou ceremonii. Což je za mě moc hezké a příhodné (sama jsem v obchodním centru, kde je kino, narazila na množství mladých Japonek a Japonců s korsážemi v klopách školních uniforem a s kyticemi v náručí, kteří právě úspěšně absolvovali střední školu). Film samotný je nádherným zachycením nostalgie školních let a hořkosladkých pocitů několika postav, které se snaží vyrovnat nejen s osobními problémy, ale i s tím, že jedna důležitá éra jejich života končí a zůstane pouze ve vzpomínkách bez možnosti se vrátit. Nejde totiž pouze o to, že absolvují školu, ale že celá jejich škola má být zrušena a přebudována na něco jiného. Přichází tak o prostor plný vzácných vzpomínek, prostor, který zmizí v nenávratnu a nikdo ho už znovu „nezažije“. Film je zaměřený na několik postav, které během jednoho posledního dne konce školy postupně poznáváme, zatímco se nám odhaluje jejich nitro, osobní příběh a krize, se kterou se aktuálně potýkají. Vše je tak nádherně vystavěno a stmeleno dohromady, že jsem žasla nad úžasnou prací režiséra a tvůrců filmu. Atmosféra z filmu přímo dýchá a hloubka zachycených citů je skoro hmatatelná. Z kina jsem odcházela plná dojmů a nadšení z tak krásného a přirozeného filmu prodchnutého citem. Tomu se říká filmové umění. (Viděno 1.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,7★)~