Tsuki

Viděno 25.2.2015 v kině MOVIX, Ario Kameari, Tokio. Fifty Shades of Fucked up... Upřímně si sama nejsem úplně jistá, jaký mám na tenhle film ve výsledku názor. Předně, nejsem přímo fanouškem tohohle BDSM fenoménu pro ženy. Na druhou stranu jsem ale knihu četla (první díl - v rámci toho, abych mohla srovnat s filmem) a zas tak špatné mi to nepřišlo, tedy aspoň některé části. Zpočátku to začalo zajímavě, později mě to místy nudilo, ty neustále se opakující pasáže o sexu. Jindy jsem si ale naopak říkala: "No, tak proč ne?" Minimálně musím uznat, že taková kniha tady ještě nebyla a po ničem se neopičí, plus navíc boří některé tabu. Jasně, místy to působilo hodně "lacině" a nedá se rozhodně hovořit o nějakém literárním skvostu, spíš naopak úpadku, ale číst se to dalo, místy jsem se i dost bavila. Takže jsem byla pak zvědavá na film a byla jsem upřímně ráda, že má tady v Japonsku premiéru taktéž na Valentýna, bez zpoždění (oproti většině ostatních amerických filmů). V zásadě musím říct, že když příhlédneme ke kvalitě literární předlohy, tak byl příběh zfilmován v rámci možností jak nejlíp mohl. Stejně jako předloha to místy působilo lacině a naivně, ale filmové kvality jsem si v kině užila naplno: Zaprvé, dobrý výběr herců. Neokoukané obličeje (díky bohu, že tam neobsadili Kristen Stewart nebo Roberta Pattinsona), a herecké výkony byly taky docela obstojné, plus se na ně hezky koukalo (pro film, kde je tolik "odhalených" scén bylo určitě důležité vybrat herce i podle postavy a celkového vzhledu). Zadruhé, zajímavá kamera. Líbilo se mi, jak byly sexuální scény zfilmovány tak, aby to navozovalo správnou atmosféru, ale zároveň aby se z toho nestalo porno a nebylo tam vidět příliš. Bohužel jsem to ale namohla ocenit naplno, jelikož v Japonsku vládne přísná cenzura, takže i v kině byla místa, kde by teoreticky mohlo jít vidět ženské či mužské pohlaví, překrytá černým kolečkem... což pak navozovalo dojem, že tam naopak skutečně JE něco vidět. Ale co jsem slyšela od kamarádky, všechno bylo nějak rafinovaně zabrané tak, aby to vidět nebylo, takže výsledný dojem je relativně decentní (musím to znovu posoudit později, až se na to snad někdy podívám zpět v ČR). No a zatřetí, a to je pro mě hlavní, film měl skvělou hudbu. Nejen instrumentální hudba Dannyho Elfmana, ale i výběr zpívaných písniček, ať už v podání Beyonce či jiných interpretů, byl skvostný. Právě tohle ještě o stupínek zvedá moje hodnocení, takže i když jsem byla na vážkách mezi 3 a 4 hvězdami, nakonec se o malý kousek přikláním k vyššímu hodnocení, přestože si stále nejsem jistá, jestli si to tenhle film úplně zaslouží. Ale hudba si mě každopádně získala asi nejvíc. ~(3,5★)~

Viděno 21.2.2015 v kině CINEMA SUNSHINE, Ikebukuro, Tokio. Příjemně to překvapilo (i když dobrý filmový zážitek jsem očekávala už soudě podle traileru). Nejen že film byl krásně zrežírovaný (líbilo se mi to o něco víc než Jamašitův starší kousek Linda Linda Linda), ale i herecké výkony byly chvályhodné. O Nikaidó Fumi jsem už dřív někde četla, že je to docela ceněná mladá herečka. A Šibutani Subaru v hlavní mužské roli naopak překvapil svým výkonem, i přestože je to především idol a zpěvák skupiny Kanjani8, ne herec. No, celý film mi zkrátka a doslova padl do noty. Japonská rocková hudba tomu dávala ten správný šmrnc a kolem hudby se to ostatně celé točí. Mile mě překvapilo zařazení mé oblíbené písničky "Furui Nikki", kterou jsem tolikrát poslouchala už na soundtracku k filmu Kiraware Matsuko no Issho. No a "Kokoro Odoreba" naopak působilo hezky vesele. Povedený hudební snímek o sblížení muže, který ztratil paměť, a dívky, která dělá manažerku jedné ósacké kapele. Syrové, trochu přízemní, stylové, a navíc krásně "ósacké" (kansaiský dialekt mě v kině trošku mátl, ale dalo se tomu rozmět :)). ~(4,1★)~

Viděno 18.2.2015 v kině MOVIX, Ario Kameari, Tokio. Už podle názvu jsem tušila, že "Smutnící člověk" nebude tak úplně typ filmu, který by se shodoval s mým náhledem na život, ale i tak mě něco táhlo do kina jít se na to podívat. Musím uznat, že je to dost povedený film s dobrými hereckými výkony. Tak trochu melancholický, místy syrově reálný, jindy na hranici reality a snu. Nevidím sice důvod, proč by někdo chtěl dobrovolně smutnit nad smrtí cizích lidí, ale z pohledu hlavní postavy to působilo tak nějak správně, protože se soustředil na "pocit lásky", který zasnulý člověk zanechal, a jak sám řekl (volná parafráze): "Nedokážu cítit nenávist k vrahovi. V mém zájmu je soustředit se na zemřelého člověka a přemýšlet nad lidmi, které miloval a kterými byl milován. Kdybych cítil nenávist, v mém vědomí by nebyly myšlenky na zasnulého, ale na jeho vraha." A to je rozhodně něco k zamyšlení v dnešním světě, kde lidi zbytečně věnují spoustu energie na to, aby nenáviděli / pomlouvali / shazovali ostatní. Takže film může rozhodně nabídnout nějaké zajímavé podněty. Možná by stálo za to si přečíst předlohu. ~(3,7★)~

Viděno 17.1.2015 v kině HUMAX CINEMA, Ikebukuro, Tokio. Předtím zhlédnutím jsem stihla přečíst deset dílů z vyšlé mangy, takže jsem celý příběh dočetla zrhuba do fáze, kdy se točil film (momentálně má manga vyšlých 12 dílů a ještě není u konce). Nutno říct, že čtení mangy jsem si opravdu užila. Autorka Sakisaka Io ve mě tímhle svým dílem opět po delší době probudila nadšení ze čtení mangy. Tím spíš jsem se pak těšila i na film, i když pro ten samozřejmě musel být vykonstruovaný předčasný happy end, který v manze zatím nebyl. Jinak se ale film drží, dá se říct téměř "zuby nehty", předlohy. Možná je to trošku na škodu, tvůrci filmu se přece jenom v některých ohledech mohli trošku od mangy odklonit. Snaha napasovat do filmu některé scény a dialogy přesně tak, jak jsou v komiksu, byla trošku okatá a místy to nepůsobilo tak nějak přirozeně. Obzvlášť to, slyšet z úst herců některé hlášky, které si pamatuju z mangy, v naprosto stejném podání, skoro jako by text z komiksových bublin jen zkopírovali do scénáře. V kombinaci s nijak zvlášť oslnivými hereckými výkony mladých herců to jednoduše působilo dost uměle. Jinak jsem si ale byla schopná celý film naplno užít. Vždycky ráda srovnávám předlohu a filmovou verzi. Obzvlášť zajímavé bylo sledovat jak moc se skuteční herci shodují se svými komiksovými protějšky. Myslím, že výběr herců se v základě dost povedl. Obzvlášť Jošizawa Rjó, Šinkawa Júa a Čiba Júdai (Kominato, Murao a Kikuči) jako by z oka vypadli komiksovým postavám. Zklamaná jsem byla snad jen z představitele Tanaka-sensei, a pak obzvlášť z výběru Fudžimoto Izumi do role Makity Júri. To mě vlastně na celém filmu iritovalo najvíce. Zatímco v komisku je Makita jakýmsi vzorem super-kawaii školačky malého vzrůstu s roztomilým kukučem a načechranými vlásky, ve filmu působila její představitelka spíš jak nějaká stará bába (což umocňoval nepovedený účes, který měl do oné komiksové image hodně daleko). I když to tedy mělo svoje mouchy, převedení tohoto příběhu na filmové plátno jsem si tak jako tak užila, jak ostatně vidíte i na vysokém hodnocení. Myslím, že nebýt toho, že jsem četla mangu, bych možná tomuto filmu byla schopná dát i o hvězdu méně. ~(3,8★)~

Nic tak podstatného k příběhu se tady sice neodehraje, ale jako krátkometrážní filmík o trampotách se snubními prsteny v den svatby je to taková hezká a hravá tečka za happy endem ve filmu. ~(4,0★)~

V Japonsku je mezi dětma momentálně "Yōkai Watch" boom, asi dost podobný jako byl před lety Pokémon boom. Momentálně jsem na pracovní stáži v jedné tokijské školce, takže vím o čem mluvím. Každý den slyším, jak děti mluví o tom, co se v seriálu stalo naposled, případně si zpívají "gera gera pó", což je úvodní znělka (nejdřív jsem netušila, co to je za píseň, ale teď už to vím)... No a Džibanjan (jedna z postaviček), ten je tu v Japonsku na každém kroku - jeho obličej vidím na obalech potravin, na plakátech.... no zkrátka všude, kam přijdu. Popularita "Yōkai Watch" je momentálně v plném proudu. Tak jsem se rozhodla se na pár dílů kouknout i já a musím říct, že i když je to vysloveně anime pro děti a má hodně prvků společných s Pokémony, je to docela zábavné. Určitě se na to může koukat a dospělý člověk a dokáže se sem tam i zasmát. Jde o jednotlivé epizody, kdy se hlavní postava, školák Keita-kun, setkává s různými nadpřirozenými bytostmi, které způsobují různé nešvary na zemi. Jedině on je může vidět pomocí speciálních hodinek (tj. yōkai watch), jež získal od ducha Whispera, který mu zároveň dělá průvodce. Keita-kun nejdřív vyřeší problémy, které ta bytost způsobila, a pak se s onou bytostí udobří a spřátelí, a tímto způsobem ony bytosti "sbírá" jako přátelé, kteří mu v budoucnu pomůžou. Je to v podstatě hodně primitivní, ony "nadpřirozené bytosti" jsou většinou dost podivné až přihlouplé, ale možná i proto je to docela sranda. Je to spíš založené na jednoduchém vtipu. Ale jako anime pro děti je to docela dobré, takže dokážu pochopit tu současnou popularitu. ~(3,7★)~

Viděno 5.12.2014 v kině MOVIX, Ario Kameari, Tokio. Co mě na tomto filmu hned od počátku zaujalo: Zaprvé, Okada Masaki působí v této roli úplně jinak, než jak si ho pamatuju z některých starších rolí uhlazených stydlivých kluků (i když tento můj "objev" bude možná způsoben tím, že jsem s tímhle hercem delší dobu žádný film ani seriál neviděla). Zadruhé, líbilo se mi, jak je tenhle film natočen "dospělým" způsobem bez zbytečných cenzur (ke kterým se Japonci často ve filmech uchylují), takže jak nahota, tak polibky jsou zde zachyceny reálně, stejně jako jsme zvyklí u amerických filmů. Nechci ale, aby můj komentář byl zavádějící, protože tohle není žádný romantický film o páru, který se shledal, a nejde v něm ani o sex ani o zamilované drama. Je to čistě a jednoduše moc hezké, dojemné, a chvílemi i hodně úsměvné až vtipné drama a sobeckém mladíkovi, který díky duchům těch, kteří jeho nedbalostí umřeli při dopravní nehodě, zjišťuje, jaké životní hodnoty jsou skutečně důležité. Musím ale dodat, že i když je to opravdu dojemné natolik, že na konci jsem nedokázala potlačit slzy, rozhodně to není z těch filmů, které tlačí na city. Naopak to plyne přirozeně a jsou zde hezky vyvážené ony dramatické a dojemné scény a scény, které jsou naopak humorné. Když už jsme u humoru, dovoluji si prozradit, že v tomhle filmu uvidíte Okadu Masakiho tančit polonahého u tyče :D Vážně jsem se bavila. Zatím nejlepší film, který jsem za poslední dobu viděla v japonském kině. ~(4,3★)~

Neříkám že by mě to snad nějak šíleně dojalo, ale byl to každopádně moc hezký film o lásce, podpoře a porozumění mezi dvěma mladými lidmi, kteří se každý potýkají s nějakou nemocí. Líbilo se mi, že to není klasický ufňukaný film o zhoubné nemoci, která stojí v cestě lásce, ale že tady je to naopak bráno s velkým nadhledem. Místy to dokoce bylo i roztomile vtipné. To si zaslouží velké plus. (Viděno v letadle společnosti Lufthansa, bohužel jsem si tedy s jejich sluchátky nemohla dosyta užít zvuk, ale i tak pěkný zážitek.) ~(4,0★)~

A máme tu další variaci na Hunger Games! :D Tentokrát jde o přežití v labyrintu a odhalování, co se za tím vším skrývá - tedy s tím, že konec tohohle filmu vypadá teprve na úplný začátek. Knižní předlohu neznám a nevidím tady na CSFD, že by snad bylo plánované nějaké pokračování, ale nechce se mi věřit, že by k tomuhle nebyl druhý díl. Tenhle film se mi každopádně moc líbil a zařadila bych si ho k dalším, u kterých bych si někdy ráda tu předlohu přečetla. Napínavé a mírně tajemné příběhy s mladými postavami v obsazení zkrátka v poslední době frčí a já rozhodně nemám nic proti. ~(4,2★)~

I když druhá řada má, jak je vidět, obecně lepší hodnocení než první, sama za sebe musím říct, že se mi líbila méně a moje hodnocení už jen tak tak vyšlo na 4 hvězdy, jen protože jsem se místy dost bavila některými scénkami... jenže jinak mi druhá řada přišla taková skoro bezvýznamená, bez jakéhokoliv pořádného vývoje vztahu mezi Hotaru a šéfem. Víceméně souhlasím s tím, co už napsala .maggie. - mezi hlavními postavami nefunguje pořádná chemie, je tam spíš jen taková milá náklonnost, a dost to zabíjí to, že si po několika letech vztahu nedají dokonce ani pořádně pusu!!! (jsem sice zvyklá na jistou rezervovanost japonských seriálů, co se týká intimnosti, ale tohle bylo i na mě moc) Jak má pak ten vztah dvou hlavních protagonistů vůbec působit uvěřitelně, když se vyvíjí takovou želví rychlostí, a to i přesto že už začnou plánovat svatbu... rádoby "překážky" (ano, musím to napsat do uvozovek), které najdeme v postavách Sena nebo Konatsu, nijak nepomáhají jejich vztah pořádně rozdmýchat. Výsledek je takový, že jsem se sice pořád bavila, ale ke konci už jsem byla zklamaná, že se celá ta záležitost mezi Hotaru a šéfem vlastně nijak neposouvá, až už byla skoro nuda na ten jejich stále stejný vztah koukat... Jinak musím říct, že i když Seno nebyl vlastně nijak zásadní postava, Osamu Mukai se mi v téhle roli moc líbil. ~(3,5★)~