Předlohu mám velice rád a obecně i téma - skupina lidí na místě odkud není cesty pryč a kteří umírají a vzájemně se podezřívají. Nicméně tento film je bohužel dost hrozně natočen. Především díky hereckým "výkonům" jsem měl chvílemi pocit, že sleduji parodii (něco jako skvělou komedii Clue). Z postav mi přišel fajn jen pan soudce, ostatní byli buď nezajímaví nebo přímo strašní (např. herečka). A navíc: jen málokdy jsem měl u sledování filmu tak rušivý pocit z hudby.
Můj nejoblíbenější dramatický seriál vůbec. Je neuvěřitelné, že i po páté dokáží tvůrci přijít s napínavou, skvěle vypointovanou zápletkou. Klíčová je samozřejmě hlavní postava, která je jednak skvěle vymyšlená a napsaná, ale i zahraná Michaelem C. Hallem. Dobře napsaní a obsazení jsou však i všichni ostatní. Úvodní znělka Rolfa Kenteho patří mezi mé nejoblíběnější seriálové skladby.
S Futuramou se celkem míjím, občas se objeví výborná scéna, ale četnost takových scén v jednotlivých dílech je celkem řídká. Simpsonovi, chce-li někdo srovnávat, daleko lepší.
Pro mě nejlepší komediální seriál, na který se vždy hodně těším. Skvěle vymyšlené zápletky a dialogy a samozřejmě velmi vtipné postavy. Samozřejmě tahounem je asociální Sheldon, ale i další postavy baví - na rozdíl třeba od HIMYM, kde je jedna výrazná postava Barneyho, ostatní pro mě už tak zábavní nejsou. Tady se rád dívám na všechny, včetně okrajových postavech jako jsou matky hlavních hrdinů.
Film se rozhodně nevyrovná nejlepším španělským hororům / thrillerům jako Orfanato, jako na jedno zkouknutí vcelku ujde. Chlapec v hlavní roli hraje dobře, i když se po něm nechce nic moc jiného než předvádět různé stupně vyděšení. Většina stopáže je založena na běhání po lese v noci a na tom, že se cosi neznatelně mihne ve světle baterky - jako jedna scéna působivé, ale tady už toho bylo moc. Samotná zápletka přitažená za vlasy, ale v rámci podobných typů filmů nemyslím, že by ta přitaženost nějak výrazně vybočovala ze standardu. Osobně jsem se díval na film kvůli hudbě mladé španělské soundtrackářské naděje Fernanda Velázqueze (Orfanato) a ta se mi líbila opět velmi.
K filmu mě přivedla hudba Joe Hisaishiho, kterou jsem slyšel v provedení obrovského orchestru a sboru ze záznamu úžasného koncertu v Budokanu v Tokiu k 25 letům studia Gibli. Hudba je i ve filmu výborně fungující, ostatně jako ve všech Miyazakiho filmech. Film sám má moc pěknou atmosféru, děj není podstatný, proto je skoro nulový. Spíš jde o drobnosti jako padající kapky ze stromů nebo o jednotlivé scény - čekání na autobus v dešti apod. Jinak se mi líbilo, že se postavy chovaly dost relativně "normálně". Například situace, kdy přijde telegram z nemocnice - dívka má stejné pocity a jedná stejně, jak by bylo přirozené v realitě. Trochu mi po nějaké době vadilo to věčné japonské křičení holčiček - normálně snad vůbec nemluvily.
Maximální trapnost, zhovadilé dialogy, hrozné herecké výkony, často jsem jsem převelice trpěl, ale vypnout se to nedalo a odejít jsem nemohl - film se pouštěl během dlouhé cesty v autobuse...
Postava Harveyho Keitela je opravdu zajímavě nechutná, ale kromě toho, že vidíme poručíka šňupat kde co, masturbovat atd, nic film nenabízí. Je to hodina a půl sledování toho, jak je hlavní "hrdina" v rozkladu, ale já bych chtěl od filmu i nějakou dějovou linku. Tedy Keitel výborný, ale chtělo by to lepší scénář.
Tenhle film jsem si opravdu užíval - Scorseseho dynamický styl, tajemná atmosféra, vše "jakoby" jedna velká halucinace - divoká bouře, stahující se mračna, osamělý maják, krysy na skále, šílení násilníci všude kolem, sklenička s vodou - moc pěkné.
Film: Jednička ještě ušla (žádný zázrak, ale slušný průměr), tohle už je křeč. Prapodivné chování všech postav, absentující vnitřní logika v ději, toporní herci a délka k nepřežití. Řeší se tam nezajímavé vztahové problémy dost banánlním a trapným způsobem. // Soundtrack (Alexandre Desplat) *****: Zvláštní věc, k filmu jenž hodnotím odpad, je vynikající hudba, které dávám plným počet. Desplata mám hodně rád, jen v roce 2009 skládal hudbu k sedmi filmům a většina na vysoké úrovni (např. Fantastic Mr. Fox nominován na Oscara), pěkná témata, povedené akční pasáže příjemná délka CD přes 70 minut - jeden z nejlepších soundtracků tohoto skladatele.
Zajímavý námět, velmi pěkná vizuální stránka a vydařená hudba Christophera Gordona a přesto jsem se většinou spíše nudil. Film nemá pořádný spád, akční scény jsou nenápadité a nevzrušivé, příběh je poněkud "bezkrevný" chtělo by to trochu energie, pár kapek krve navíc.
Výborný seriál z amerických dějin představuje druhého prezidenta USA, jehož jméno dnes asi není tak slavné jako Jeffersona nebo Franklina, přesto právě on měl stěžejní roli v událostech konce 18.století, kdy USA získaly nezávislost. Vynikající jsou herecké výkony všech zúčastněných, předevších Paul Giamatti v titulní úloze je dokonalý, ale i Tom Wilkinson jako Franklin, Laura Linney jako Adamsova žena nebo Stephen Dillane coby Jefferson jsou skvělí. Nejraději mám druhý díl, kdy se vyhlašuje nezávislost a pracuje se na Deklaraci o nezávislosti - scéna, kdy se Franklin, Jefferson a Adams baví o tomto dokumentu, patří k mým nejoblíbenějším. Je vidět snaha tvůrců o co největší přesnost, což dokazuje pečlivě volená výprava, ale třeba i scény, v nichž se provádí jistá lékařská operace apod. Mých pět hvězd je možná dáno i mým velkým zájmem o historii, ale třeba pro srovnání jiný seriál HBO Tudorovci jsem byl schopen zkouknout nejvýš jednu série a už mě přestal bavit. Je to dáno jednak volbou tématu - je mi větším potěšením sledovat moudré muže při boji za svá práva než náladového neustále řvoucího panovníka, a jednak je to dáno tím, že John Adams má svých sedm dílů a nepotřebuje se roztahovat na několik dlouhých sérií. To umožňuje tvůrcům vybrat skutečně nejzajímavější okamžiky a neukazovat každý otravný detail jeho života jako tomu bylo u Tudorovců. Mimochodem hudba Roba Lanea je výborná, především úvodní znělka.
Dialogy Werich - Horníček geniální, vše ostatní zbytečné, hra o ničem, chybí závěr, což jen dokazuje, jak nepodstatná byla celá dějová linka. Stačily by mi vystřižené scény, kde jsou Werich s Horníčkem.
Mám rád katastrofické filmy. Film mě často dokáže uspokojit čistě útokem na první signální tím, že mi nabídne strhující záběry, kde něco vybuchuje nebo se něco bortí. Při letmém pohledu na to, o čem vypráví film 2012, jsem byl v očekávání skvělé podívané. Přestože se v tomto novém počinu Rolanda Emmericha mnoho velkolepě destruktivních scén objevuje, jsem spíš z výsledku zklamán. Kromě úžasných výbuchů potřebuji také hrdiny, o které se mohu bát, příběh nebo aspoň nástih příběhu, který mě strhne a není za hranicí parodie. Tento film hranice parodie překračuje většinu své hrací doby. Abych byl dobře pochopen: nehledám ve filmech podobného ražení nutně logiku, pravděpodobnost a nevadí mi jestli se dozvím, že nevídané katastrofy vyvolalo cosi jako zmutovaná neutrina. Problém je v tom, že kdykoli nějaká postava otevře pusu, je to jako z filmu bratří Zuckerů z osmdesátých let. Říct, že se tu lidé chovají nesmyslně, je ještě hodně slabé. Většině postav jsem vlastně přál, aby umřely co nejrychleji a já už je nemusel poslouchat. Všechny ty různé nablblé loučící telefonáty mi už lezly krkem. A akční scény - jsem opravdu velkolepé (za to ty dvě hvězdy), ale - jednak jich není tolik, film je příliš dlouhý a většinu doby tak právě různí nezajímaví lidé plácají kraviny a jednak jejich přemrštěnost je tak velká že je to dost na škodu. Kdyby Emmerich trochu ubral plyn, ještě by mě to mohlo strhbnout, ale takto... Jeden příklad: mám velmi rád destrukční scénu v Dnu nezávislosti, jak vybuchují mrakodrapy, auta létají kolem, letadlo odletí na poslední chvíli a pak je tam pes, který na poslední chvíli skočí do bezpečí - ten psí závěr této scény ve mně vyvolal úsměv a bral jsem to snad za vědomé pobavení od režiséra. Teď o tom pochybuju. Scéna několikanásobně utíkající rodiny Johna Cusacka (auto, letadýlko, další auto, letadlo) je jako ta přemrštěná scéna se psem z nezávislého dne natažená na dvacet minut. A když už jsou meze, kdy se člověk o hrdiny bojí a kdy se už směje stupidnosti toho, co se před ním odehrává, překročeny po třicáté, člověk už to nemůže brát vážně ani trochu, čímž ztratí celé ty úžasně vypadající scény na zajímavosti. A závěr je moc dlouhý, bez napětí, když už jsme předtím viděli velkolepé scény bortících se kontinentů, tak poslední půlhodina je vlastně nicotná záležitost uvnitř zaplavovaných chodeb. Podobně do ztracena třeba vycházel i Den poté, úžasné efekty ze začátku (tornáda, vlny, zamrzlý vrtulník), aby byl pak závěr zcela o ničem - o putovaní zasněženou plání. A hudba Haralda Klosera je zcela průměrná, škoda, že už dávno Emmerich nedělá s Davidem Arnoldem.
Zcela jiné pojetí postav Holmese a Watsona ve filmu, který mě strhlo svojí dravostí a energií. Zásadní je obsazení Roberta Downeyho Jr a Juda Law, na které je radost se dívat a to i v klidnějších, čistě konverzačních okamžicích. Jejich vzájemné pošťuchování mě bavilo ještě více než tajemno a akce, i když i zápletka a akční pasáže jsou celkem fajn. Navíc filmu hodně pomáhá hudba Hanse Zimmera, která opět zkouší něco jiného. Málokoho by asi napadlo, že film o Sherlockovi Holmesovi z 19.století by mohl mít takovou hudbu, proto s ní někteří mají problém. Já jsem naopak fascinovaný tím, jak Zimmer neustále zkouší různé polohy a nové věci a přitom není výsledkem nějaká experimentální za uši tahající nuda, ale energií nabitá, dravá a dynamická hudba, které dělá strhující scény i z podstatě celkem nezajímavých či klidnějších okamžiků, kdy jen někdo někam běží nebo jede drožkou.
Seriál jsem zkoukl jako celek najednou a byl to celkem zajímavý zážitek. Myslím, že je velmi dobře, že seriál má jen čtyři série, nestačil se příliš vyčerpat a neprotahoval se uměle jako jiná podobná díla. Za pochvalu stojí široký záběr otázek, které tvůrci řeší. Nejde jen o samotné sci-fi téma vzpoury strojů proti lidem a putování vesmírem a hledání nového domova. Tvůrci se zaměřují i na otázky politiky, náboženství, sociálních střetů atd. a činí tak celkem inteligentním způsobem. Vedle toho je tu samozřejmě i množství soubojů a bitev, které v seriálové oblasti patří k nejvydařenějším vůbec. Základem u každého seriálu samozřejmě jsou postavy. Zde je vykreslení hlavních i vedlejších postav docela zdařilé, jejich vývoj je často velmi překvapivý a divák si užívá je sledovat. Na druhou stranu některé linie byly přeci jen nadbytečné - např. putování na Caprice v první sérii. Scény s Baltarem mě hlavně v začátku seriálu velmi silně štvaly, později už to bylo lepší. Na závěr bych vyzdvihl hudbu Beara McCrearyho, která je vynikající a byla hlavním důvodem, proč jsem vůbec původně o seriál měl zájem.
Viděl jsem v IMAXU ve 3D a byl to jeden z mých největších filmových zážitků v životě. Ten IMAX je třeba zdůraznit, případně alespoň kino, protože toto je opravdu film na velké plátno a pokud možno s 3D brýlemi. Je tu vypiplaný každý detail, audiovizuálně jde opravdu o doposud nejsilnější věc, co kdy kdo pro film udělal. Proto hodnocení lidí, kteří Avatara zkoukli na pochybné kopii stažené v počítači, je zcela irelevantní. Technickou převratnost asi nikdo nebude zpochybňovat, často se ale objevují hlasy o primitivním, hloupém příběhu či ekologické agitce. Já musím říct, že to tak nevidím. I dějová či příběhová stránka filmu mě velmi oslovila. Nebyl to případ třeba trapné SW Epizody 1, kde byly úžasné efekty v nudném filmu. Příběh nijak objevný není, ale nemyslím, že by to bylo na škodu. Základem je, že divák objevuje nový svět, nová zvířata, rostliny a mě tohle velmi bavilo. Užíval jsem si, když mě Cameron provázel pandorskou džunglí, seznámil mě s tamními obyvateli, s jejich zvyky atd. Podařilo se mu představit mi modrý národ tak, že jsem chápal, oč mu jde a proč, a že jsem pak v závěru jejich boj opravdu prožíval. A tedy závěrečná bitva je opravdu něco neskutečného. Poznámka k hudbě: Hudbu pro Camerona potřetí dělal James Horner (Vetřelci, Titanic) a měl na práci hodně dlouhou dobu, podobně jako u Titanicu a narozdíl od Vetřelců. Na to, že na ní pracoval přes rok, jsem cítil mírné zklamání, přestože má své velmi silné momenty - například svolávání klanů do boje je hudebně podkresleno moc pěkně. Nicméně se Horner nevyhnul sebevykrádání, na které je u něj člověk zvyklý, a které způsobovalo, že jsem chvílemi slyšel Glory, Willowa, Titanic aj. a mírně to prožitek narušovalo. Nejvíc mě štvaly ječící vysoké hlasy z Tróje. Přesto jde o hudbu nadstandardní, která ve filmu většinou funguje moc pěkně, jen jsem měl chvílemi pocit, že tahle úchvatně vypadající scéna mohla být podkreslena ještě lépe.
Možná pár vteřin z celkové stopáže má určitý nádech něčeho děsivého, jinak ovšem většina filmu je spíše děsivě nudná a nezajímavá. Dvojice představitelů je otravná, jejich osud mi byl brzy ukradený. Ještě určitou zajímavost mají noční záběry, ačkoli první noci jsou spíš směšné, avšak denní části a "normal activity" těch dvou, to je k nepřežití.
Film není ani příliš komedie ani romantický to především. Spíš by se o něm dalo mluvit jako o "vztahovém" filmu. Láska je tu jak pozitivní element, který nabíjí energií a dává člověku pocit, že vše je úžasné, tak negativní, který naopak může hodně bolet. Historie jednoho vztahu, kde se krásné momenty střídají na přeskáčku s depresí, je podána velmi zajímavě - nechronologicky. Jako když se člověk ohlíží zpět a znovu dokola se vrací k tomu co bylo: nejsou to souvislé vzpomínky v čase, ale momenty, které se nahodile cpou člověku zas a znovu do hlavy. Objevuje se tu spousta moc pěkných filmařských nápadů: cesta městem po první milování nebo srovnání očekávaného a skutečného patří k tomu nejlepšímu. Navíc oba hlavní představitelé skvěle hrají, především Joseph Gordon-Levitt je vyloženě vynikající.
Jak mám taková tématay rád, tak tento film byl pro mě zklamáním. Hlavní důvody jsou střihač a kameraman. Pokud je drtivá většina filmu naprosto nepřehledný zmatek, kdy v akčních scénách není vůbec patrné kdo koho honí, kdo s kým bojuje, pak nastupuje nuda - a to i přesto, že samotný námět mi přišel zajímavý - jeho zpracování to zabilo.
Kvalitní vesmírný snímek - mám takové filmy rád, ale bohužel jich není mnoho. Tvůrcům tohoto filmu se podařilo skvěle vytvořit atmosféru osamění, kdy Země je daleko a na Měsíci je člověk sám se sebou. Zajímavá Mansellova hudba v podstatě opakuje jedno téma, ale podkresluje příběh velmi pěkně. A samozřejmě klíčový byl hlavní herec pro tak náročnou roli a Sam Rockwell splnil svůj úkol odstínit různé polohy svého hrdiny dokonale - navíc mu k tomu pěkně nahrává hlas Kevina Spaceyho.
Filmy Tonyho Scotta pro mě většinou představují velmi slušnou zábavu, někdy až zběsilé tempo a různé technické vychytávky. Tentokrát mě až zaskočilo, s jakou nudou jsem se setkal. Dva nezajímaví protihráči, dvě hodiny nijak zvlášť zajímavě napsaných dialogů a sem tam se zrychlí / zpomalí záběr na přijíždějící / odjíždějící vlak.
Režisér skáče ze žánru do žánru a ve všech se mu daří na výbornou, podstatné je, že to drží i pohromadě jako jeden hodně vymazlený celek. Je neskutečné, jak plynule se přejde z úvodních "dokumentárních" minut mimo dokument do hrané části. Doufám, že o Neillu Blomkampovi ještě hodně uslyšíme. Mimochodem i hudba je skvělá, autorem je přitom mě zcela neznámý Clinton Shorter.
Nejvíce asi zaujme nádherná vizuální stránka filmu a zvláštní atmosféra. Celkově má snímek tolik úžasných scén, že mi až tak nevadila ani dlouhá stopáž, ovšem při jednoduchosti příběhu by to mohlo být trochu kratší. Hudba James Hornera je opět jednou zase silně vykrádající jeho předchozí díla - nejčastěji jsem slyšel náběh ke Statečnému srdci nebo k Legendě o vášni a působilo to na mě spíše rušivě.
Výborný film. Peckinpahovi se daří skvěle kombinovat komické pasáže s dramatickými, drsnost s lyričností - a tato neobvyklá směs funguje. Hodně mu pomáhá Jason Robards v sympatické roli, který zvládá všechny zmíněné polohy. Podobně jako v Divoké bandě i zde se vyskytnou otravní pánbíčkáři, tentokrát je Peckinpah nerozstřílí, stačí mu, že je zesměšní. Zajímavá je i postava "reverenda" (pobavila například scéna, kdy poskytuje duchovní útěchu ženě, která ztratila bratra). A chci také zmínit velmi pěknou hudební složku, za kterou stojí Jerry Goldsmith. Už úvodní píseň v kombinaci s titulkovou scénou je dokonalá.
Clint je výjimečná osobnost. Natočit v jednom roce dva úžasné filmy: Výměnu a Gran Torino, navíc v takovém věku, to je neuvěřitelný výkon. Jako u jiných posledních Clintových filmů i zde se vše opírá o velmi silný a působivý příběh, s nímž režisér zachází nanejvýš citlivě, až jakoby s chladným odstupem - rozhodně netlačí na pilu, aby z diváků dostal více emocí. Skvěle vybraní herci předvádí koncentrované výkony, to jak ti známí (Jolie, Malkovich), tak ti zcela neznámí (např. velmi dobrý výběr dětských rolí).
Spojení nádherných (někdy i děsivých) obrázků a krásné hudby Armanda Amara. Mluvené slovo v podobě Z. Svěráka mě chvílemi přišlo zajímavé, chvílemi mě štvalo a rušilo ve vychutnání hudby. Určitá fakta, která tu zazněla mi přišla zajímavá a snad i nová, v mnoha momentech mi však komentář přišel zbytečně opakující dokola celkem banální věci jako že je vše provázané atd. Každopádně i když se tvůrci na konci snažili o trochu pozitivní a nadějné vyznění, ve mně převládá (nejen díky tomuto filmu) pocit, že 21.století je nejspíš poslední maximálně předposlední století, které má lidstvo před sebou.
Výborný film. Opět svým způsobem klasická Tarantinova metoda, kdy jsou delší konverzační úseky střídány náhlou často šokující a překvapivou akcí. Na rozdíl od Grindhouse, kde už mi přišlo, že se prostě jen plácá o ničem, tady má každá věta svůj smysl. Nejen co zazní, ale i jak, v jakém jazyce (viz přechod z francouzštiny do angličtiny v první kapitole), s jakým přízvukem atd. Užíval jsem si proto jak scény mluvící, tak scény akční, které většinou skutečně byly tak překvapivé, jak to Tarantino chtěl. Především závěr v kině mi přišel naprosto neskutečný a dokonalý. Všichni herci jsou rovněž skvělí, nejvíce zaujme Christoph Waltz coby Hans Landa, mimo jiné i kvůli jazykovým schopnostem. Podobně jako v dřívějších filmech Tarantino hodně nápaditě využívá hudbu ze starších filmů, především od Ennia Morriconeho. Už jen úvod, kdy se objeví titulek Once upon a Time... s westernovou hudbou Dimitri Tiomkina z Alama s tím, že se ocitáme v okupované Francii roku 1941 je velmi zajímavá kombinace, která by napadla málokoho.
Několik scén bylo opravdu velmi humorných, často se mi ale spíše stávalo, že mi celé dlouhé pasáže přišly nevtipné či vtipné minimálně a přitom strašně natahované. Opravdu věřit, že většina filmu je "autentická" tj., natočená s lidmi, kteří netuší oč jde, asi bych se bavil více, ale pořád se mi zdálo, že to je sehrané domluvené, takže to pro mě ten správný efekt tlumilo.
Moje komentáře
Deset malých černoušků (1965)
Předlohu mám velice rád a obecně i téma - skupina lidí na místě odkud není cesty pryč a kteří umírají a vzájemně se podezřívají. Nicméně tento film je bohužel dost hrozně natočen. Především díky hereckým "výkonům" jsem měl chvílemi pocit, že sleduji parodii (něco jako skvělou komedii Clue). Z postav mi přišel fajn jen pan soudce, ostatní byli buď nezajímaví nebo přímo strašní (např. herečka). A navíc: jen málokdy jsem měl u sledování filmu tak rušivý pocit z hudby.
Dexter (TV seriál) (2006)
Můj nejoblíbenější dramatický seriál vůbec. Je neuvěřitelné, že i po páté dokáží tvůrci přijít s napínavou, skvěle vypointovanou zápletkou. Klíčová je samozřejmě hlavní postava, která je jednak skvěle vymyšlená a napsaná, ale i zahraná Michaelem C. Hallem. Dobře napsaní a obsazení jsou však i všichni ostatní. Úvodní znělka Rolfa Kenteho patří mezi mé nejoblíběnější seriálové skladby.
Futurama (TV seriál) (1999)
S Futuramou se celkem míjím, občas se objeví výborná scéna, ale četnost takových scén v jednotlivých dílech je celkem řídká. Simpsonovi, chce-li někdo srovnávat, daleko lepší.
Teorie velkého třesku (TV seriál) (2007)
Pro mě nejlepší komediální seriál, na který se vždy hodně těším. Skvěle vymyšlené zápletky a dialogy a samozřejmě velmi vtipné postavy. Samozřejmě tahounem je asociální Sheldon, ale i další postavy baví - na rozdíl třeba od HIMYM, kde je jedna výrazná postava Barneyho, ostatní pro mě už tak zábavní nejsou. Tady se rád dívám na všechny, včetně okrajových postavech jako jsou matky hlavních hrdinů.
V temnotě (2008)
Film se rozhodně nevyrovná nejlepším španělským hororům / thrillerům jako Orfanato, jako na jedno zkouknutí vcelku ujde. Chlapec v hlavní roli hraje dobře, i když se po něm nechce nic moc jiného než předvádět různé stupně vyděšení. Většina stopáže je založena na běhání po lese v noci a na tom, že se cosi neznatelně mihne ve světle baterky - jako jedna scéna působivé, ale tady už toho bylo moc. Samotná zápletka přitažená za vlasy, ale v rámci podobných typů filmů nemyslím, že by ta přitaženost nějak výrazně vybočovala ze standardu. Osobně jsem se díval na film kvůli hudbě mladé španělské soundtrackářské naděje Fernanda Velázqueze (Orfanato) a ta se mi líbila opět velmi.
Můj soused Totoro (1988)
K filmu mě přivedla hudba Joe Hisaishiho, kterou jsem slyšel v provedení obrovského orchestru a sboru ze záznamu úžasného koncertu v Budokanu v Tokiu k 25 letům studia Gibli. Hudba je i ve filmu výborně fungující, ostatně jako ve všech Miyazakiho filmech. Film sám má moc pěknou atmosféru, děj není podstatný, proto je skoro nulový. Spíš jde o drobnosti jako padající kapky ze stromů nebo o jednotlivé scény - čekání na autobus v dešti apod. Jinak se mi líbilo, že se postavy chovaly dost relativně "normálně". Například situace, kdy přijde telegram z nemocnice - dívka má stejné pocity a jedná stejně, jak by bylo přirozené v realitě. Trochu mi po nějaké době vadilo to věčné japonské křičení holčiček - normálně snad vůbec nemluvily.
Líbáš jako Bůh (2009)
odpad!Maximální trapnost, zhovadilé dialogy, hrozné herecké výkony, často jsem jsem převelice trpěl, ale vypnout se to nedalo a odejít jsem nemohl - film se pouštěl během dlouhé cesty v autobuse...
Poručík (1992)
Postava Harveyho Keitela je opravdu zajímavě nechutná, ale kromě toho, že vidíme poručíka šňupat kde co, masturbovat atd, nic film nenabízí. Je to hodina a půl sledování toho, jak je hlavní "hrdina" v rozkladu, ale já bych chtěl od filmu i nějakou dějovou linku. Tedy Keitel výborný, ale chtělo by to lepší scénář.
Prokletý ostrov (2010)
Tenhle film jsem si opravdu užíval - Scorseseho dynamický styl, tajemná atmosféra, vše "jakoby" jedna velká halucinace - divoká bouře, stahující se mračna, osamělý maják, krysy na skále, šílení násilníci všude kolem, sklenička s vodou - moc pěkné.
Twilight sága: Nový měsíc (2009)
odpad!Film: Jednička ještě ušla (žádný zázrak, ale slušný průměr), tohle už je křeč. Prapodivné chování všech postav, absentující vnitřní logika v ději, toporní herci a délka k nepřežití. Řeší se tam nezajímavé vztahové problémy dost banánlním a trapným způsobem. // Soundtrack (Alexandre Desplat) *****: Zvláštní věc, k filmu jenž hodnotím odpad, je vynikající hudba, které dávám plným počet. Desplata mám hodně rád, jen v roce 2009 skládal hudbu k sedmi filmům a většina na vysoké úrovni (např. Fantastic Mr. Fox nominován na Oscara), pěkná témata, povedené akční pasáže příjemná délka CD přes 70 minut - jeden z nejlepších soundtracků tohoto skladatele.
Svítání (2009)
Zajímavý námět, velmi pěkná vizuální stránka a vydařená hudba Christophera Gordona a přesto jsem se většinou spíše nudil. Film nemá pořádný spád, akční scény jsou nenápadité a nevzrušivé, příběh je poněkud "bezkrevný" chtělo by to trochu energie, pár kapek krve navíc.
John Adams (TV seriál) (2008)
Výborný seriál z amerických dějin představuje druhého prezidenta USA, jehož jméno dnes asi není tak slavné jako Jeffersona nebo Franklina, přesto právě on měl stěžejní roli v událostech konce 18.století, kdy USA získaly nezávislost. Vynikající jsou herecké výkony všech zúčastněných, předevších Paul Giamatti v titulní úloze je dokonalý, ale i Tom Wilkinson jako Franklin, Laura Linney jako Adamsova žena nebo Stephen Dillane coby Jefferson jsou skvělí. Nejraději mám druhý díl, kdy se vyhlašuje nezávislost a pracuje se na Deklaraci o nezávislosti - scéna, kdy se Franklin, Jefferson a Adams baví o tomto dokumentu, patří k mým nejoblíbenějším. Je vidět snaha tvůrců o co největší přesnost, což dokazuje pečlivě volená výprava, ale třeba i scény, v nichž se provádí jistá lékařská operace apod. Mých pět hvězd je možná dáno i mým velkým zájmem o historii, ale třeba pro srovnání jiný seriál HBO Tudorovci jsem byl schopen zkouknout nejvýš jednu série a už mě přestal bavit. Je to dáno jednak volbou tématu - je mi větším potěšením sledovat moudré muže při boji za svá práva než náladového neustále řvoucího panovníka, a jednak je to dáno tím, že John Adams má svých sedm dílů a nepotřebuje se roztahovat na několik dlouhých sérií. To umožňuje tvůrcům vybrat skutečně nejzajímavější okamžiky a neukazovat každý otravný detail jeho života jako tomu bylo u Tudorovců. Mimochodem hudba Roba Lanea je výborná, především úvodní znělka.
Těžká Barbora (divadlo) (1960)
Dialogy Werich - Horníček geniální, vše ostatní zbytečné, hra o ničem, chybí závěr, což jen dokazuje, jak nepodstatná byla celá dějová linka. Stačily by mi vystřižené scény, kde jsou Werich s Horníčkem.
2012 (2009)
Mám rád katastrofické filmy. Film mě často dokáže uspokojit čistě útokem na první signální tím, že mi nabídne strhující záběry, kde něco vybuchuje nebo se něco bortí. Při letmém pohledu na to, o čem vypráví film 2012, jsem byl v očekávání skvělé podívané. Přestože se v tomto novém počinu Rolanda Emmericha mnoho velkolepě destruktivních scén objevuje, jsem spíš z výsledku zklamán. Kromě úžasných výbuchů potřebuji také hrdiny, o které se mohu bát, příběh nebo aspoň nástih příběhu, který mě strhne a není za hranicí parodie. Tento film hranice parodie překračuje většinu své hrací doby. Abych byl dobře pochopen: nehledám ve filmech podobného ražení nutně logiku, pravděpodobnost a nevadí mi jestli se dozvím, že nevídané katastrofy vyvolalo cosi jako zmutovaná neutrina. Problém je v tom, že kdykoli nějaká postava otevře pusu, je to jako z filmu bratří Zuckerů z osmdesátých let. Říct, že se tu lidé chovají nesmyslně, je ještě hodně slabé. Většině postav jsem vlastně přál, aby umřely co nejrychleji a já už je nemusel poslouchat. Všechny ty různé nablblé loučící telefonáty mi už lezly krkem. A akční scény - jsem opravdu velkolepé (za to ty dvě hvězdy), ale - jednak jich není tolik, film je příliš dlouhý a většinu doby tak právě různí nezajímaví lidé plácají kraviny a jednak jejich přemrštěnost je tak velká že je to dost na škodu. Kdyby Emmerich trochu ubral plyn, ještě by mě to mohlo strhbnout, ale takto... Jeden příklad: mám velmi rád destrukční scénu v Dnu nezávislosti, jak vybuchují mrakodrapy, auta létají kolem, letadlo odletí na poslední chvíli a pak je tam pes, který na poslední chvíli skočí do bezpečí - ten psí závěr této scény ve mně vyvolal úsměv a bral jsem to snad za vědomé pobavení od režiséra. Teď o tom pochybuju. Scéna několikanásobně utíkající rodiny Johna Cusacka (auto, letadýlko, další auto, letadlo) je jako ta přemrštěná scéna se psem z nezávislého dne natažená na dvacet minut. A když už jsou meze, kdy se člověk o hrdiny bojí a kdy se už směje stupidnosti toho, co se před ním odehrává, překročeny po třicáté, člověk už to nemůže brát vážně ani trochu, čímž ztratí celé ty úžasně vypadající scény na zajímavosti. A závěr je moc dlouhý, bez napětí, když už jsme předtím viděli velkolepé scény bortících se kontinentů, tak poslední půlhodina je vlastně nicotná záležitost uvnitř zaplavovaných chodeb. Podobně do ztracena třeba vycházel i Den poté, úžasné efekty ze začátku (tornáda, vlny, zamrzlý vrtulník), aby byl pak závěr zcela o ničem - o putovaní zasněženou plání. A hudba Haralda Klosera je zcela průměrná, škoda, že už dávno Emmerich nedělá s Davidem Arnoldem.
Sherlock Holmes (2009)
Zcela jiné pojetí postav Holmese a Watsona ve filmu, který mě strhlo svojí dravostí a energií. Zásadní je obsazení Roberta Downeyho Jr a Juda Law, na které je radost se dívat a to i v klidnějších, čistě konverzačních okamžicích. Jejich vzájemné pošťuchování mě bavilo ještě více než tajemno a akce, i když i zápletka a akční pasáže jsou celkem fajn. Navíc filmu hodně pomáhá hudba Hanse Zimmera, která opět zkouší něco jiného. Málokoho by asi napadlo, že film o Sherlockovi Holmesovi z 19.století by mohl mít takovou hudbu, proto s ní někteří mají problém. Já jsem naopak fascinovaný tím, jak Zimmer neustále zkouší různé polohy a nové věci a přitom není výsledkem nějaká experimentální za uši tahající nuda, ale energií nabitá, dravá a dynamická hudba, které dělá strhující scény i z podstatě celkem nezajímavých či klidnějších okamžiků, kdy jen někdo někam běží nebo jede drožkou.
Battlestar Galactica (TV seriál) (2004)
Seriál jsem zkoukl jako celek najednou a byl to celkem zajímavý zážitek. Myslím, že je velmi dobře, že seriál má jen čtyři série, nestačil se příliš vyčerpat a neprotahoval se uměle jako jiná podobná díla. Za pochvalu stojí široký záběr otázek, které tvůrci řeší. Nejde jen o samotné sci-fi téma vzpoury strojů proti lidem a putování vesmírem a hledání nového domova. Tvůrci se zaměřují i na otázky politiky, náboženství, sociálních střetů atd. a činí tak celkem inteligentním způsobem. Vedle toho je tu samozřejmě i množství soubojů a bitev, které v seriálové oblasti patří k nejvydařenějším vůbec. Základem u každého seriálu samozřejmě jsou postavy. Zde je vykreslení hlavních i vedlejších postav docela zdařilé, jejich vývoj je často velmi překvapivý a divák si užívá je sledovat. Na druhou stranu některé linie byly přeci jen nadbytečné - např. putování na Caprice v první sérii. Scény s Baltarem mě hlavně v začátku seriálu velmi silně štvaly, později už to bylo lepší. Na závěr bych vyzdvihl hudbu Beara McCrearyho, která je vynikající a byla hlavním důvodem, proč jsem vůbec původně o seriál měl zájem.
Avatar (2009)
Viděl jsem v IMAXU ve 3D a byl to jeden z mých největších filmových zážitků v životě. Ten IMAX je třeba zdůraznit, případně alespoň kino, protože toto je opravdu film na velké plátno a pokud možno s 3D brýlemi. Je tu vypiplaný každý detail, audiovizuálně jde opravdu o doposud nejsilnější věc, co kdy kdo pro film udělal. Proto hodnocení lidí, kteří Avatara zkoukli na pochybné kopii stažené v počítači, je zcela irelevantní. Technickou převratnost asi nikdo nebude zpochybňovat, často se ale objevují hlasy o primitivním, hloupém příběhu či ekologické agitce. Já musím říct, že to tak nevidím. I dějová či příběhová stránka filmu mě velmi oslovila. Nebyl to případ třeba trapné SW Epizody 1, kde byly úžasné efekty v nudném filmu. Příběh nijak objevný není, ale nemyslím, že by to bylo na škodu. Základem je, že divák objevuje nový svět, nová zvířata, rostliny a mě tohle velmi bavilo. Užíval jsem si, když mě Cameron provázel pandorskou džunglí, seznámil mě s tamními obyvateli, s jejich zvyky atd. Podařilo se mu představit mi modrý národ tak, že jsem chápal, oč mu jde a proč, a že jsem pak v závěru jejich boj opravdu prožíval. A tedy závěrečná bitva je opravdu něco neskutečného. Poznámka k hudbě: Hudbu pro Camerona potřetí dělal James Horner (Vetřelci, Titanic) a měl na práci hodně dlouhou dobu, podobně jako u Titanicu a narozdíl od Vetřelců. Na to, že na ní pracoval přes rok, jsem cítil mírné zklamání, přestože má své velmi silné momenty - například svolávání klanů do boje je hudebně podkresleno moc pěkně. Nicméně se Horner nevyhnul sebevykrádání, na které je u něj člověk zvyklý, a které způsobovalo, že jsem chvílemi slyšel Glory, Willowa, Titanic aj. a mírně to prožitek narušovalo. Nejvíc mě štvaly ječící vysoké hlasy z Tróje. Přesto jde o hudbu nadstandardní, která ve filmu většinou funguje moc pěkně, jen jsem měl chvílemi pocit, že tahle úchvatně vypadající scéna mohla být podkreslena ještě lépe.
Paranormal Activity (2007)
Možná pár vteřin z celkové stopáže má určitý nádech něčeho děsivého, jinak ovšem většina filmu je spíše děsivě nudná a nezajímavá. Dvojice představitelů je otravná, jejich osud mi byl brzy ukradený. Ještě určitou zajímavost mají noční záběry, ačkoli první noci jsou spíš směšné, avšak denní části a "normal activity" těch dvou, to je k nepřežití.
500 dní se Summer (2009)
Film není ani příliš komedie ani romantický to především. Spíš by se o něm dalo mluvit jako o "vztahovém" filmu. Láska je tu jak pozitivní element, který nabíjí energií a dává člověku pocit, že vše je úžasné, tak negativní, který naopak může hodně bolet. Historie jednoho vztahu, kde se krásné momenty střídají na přeskáčku s depresí, je podána velmi zajímavě - nechronologicky. Jako když se člověk ohlíží zpět a znovu dokola se vrací k tomu co bylo: nejsou to souvislé vzpomínky v čase, ale momenty, které se nahodile cpou člověku zas a znovu do hlavy. Objevuje se tu spousta moc pěkných filmařských nápadů: cesta městem po první milování nebo srovnání očekávaného a skutečného patří k tomu nejlepšímu. Navíc oba hlavní představitelé skvěle hrají, především Joseph Gordon-Levitt je vyloženě vynikající.
Symptom Pandorum (2009)
Jak mám taková tématay rád, tak tento film byl pro mě zklamáním. Hlavní důvody jsou střihač a kameraman. Pokud je drtivá většina filmu naprosto nepřehledný zmatek, kdy v akčních scénách není vůbec patrné kdo koho honí, kdo s kým bojuje, pak nastupuje nuda - a to i přesto, že samotný námět mi přišel zajímavý - jeho zpracování to zabilo.
Moon (2009)
Kvalitní vesmírný snímek - mám takové filmy rád, ale bohužel jich není mnoho. Tvůrcům tohoto filmu se podařilo skvěle vytvořit atmosféru osamění, kdy Země je daleko a na Měsíci je člověk sám se sebou. Zajímavá Mansellova hudba v podstatě opakuje jedno téma, ale podkresluje příběh velmi pěkně. A samozřejmě klíčový byl hlavní herec pro tak náročnou roli a Sam Rockwell splnil svůj úkol odstínit různé polohy svého hrdiny dokonale - navíc mu k tomu pěkně nahrává hlas Kevina Spaceyho.
Únos vlaku 1 2 3 (2009)
Filmy Tonyho Scotta pro mě většinou představují velmi slušnou zábavu, někdy až zběsilé tempo a různé technické vychytávky. Tentokrát mě až zaskočilo, s jakou nudou jsem se setkal. Dva nezajímaví protihráči, dvě hodiny nijak zvlášť zajímavě napsaných dialogů a sem tam se zrychlí / zpomalí záběr na přijíždějící / odjíždějící vlak.
District 9 (2009)
Režisér skáče ze žánru do žánru a ve všech se mu daří na výbornou, podstatné je, že to drží i pohromadě jako jeden hodně vymazlený celek. Je neskutečné, jak plynule se přejde z úvodních "dokumentárních" minut mimo dokument do hrané části. Doufám, že o Neillu Blomkampovi ještě hodně uslyšíme. Mimochodem i hudba je skvělá, autorem je přitom mě zcela neznámý Clinton Shorter.
Nový svět (2005)
Nejvíce asi zaujme nádherná vizuální stránka filmu a zvláštní atmosféra. Celkově má snímek tolik úžasných scén, že mi až tak nevadila ani dlouhá stopáž, ovšem při jednoduchosti příběhu by to mohlo být trochu kratší. Hudba James Hornera je opět jednou zase silně vykrádající jeho předchozí díla - nejčastěji jsem slyšel náběh ke Statečnému srdci nebo k Legendě o vášni a působilo to na mě spíše rušivě.
Balada o Cable Hogueovi (1970)
Výborný film. Peckinpahovi se daří skvěle kombinovat komické pasáže s dramatickými, drsnost s lyričností - a tato neobvyklá směs funguje. Hodně mu pomáhá Jason Robards v sympatické roli, který zvládá všechny zmíněné polohy. Podobně jako v Divoké bandě i zde se vyskytnou otravní pánbíčkáři, tentokrát je Peckinpah nerozstřílí, stačí mu, že je zesměšní. Zajímavá je i postava "reverenda" (pobavila například scéna, kdy poskytuje duchovní útěchu ženě, která ztratila bratra). A chci také zmínit velmi pěknou hudební složku, za kterou stojí Jerry Goldsmith. Už úvodní píseň v kombinaci s titulkovou scénou je dokonalá.
Chuck (TV seriál) (2007)
Hodnoceno po prvních pěti dílech první série, průměr - rozhodně mě to nezaujalo, abych tomu seriálu věnoval další pár hodin svého života.
Výměna (2008)
Clint je výjimečná osobnost. Natočit v jednom roce dva úžasné filmy: Výměnu a Gran Torino, navíc v takovém věku, to je neuvěřitelný výkon. Jako u jiných posledních Clintových filmů i zde se vše opírá o velmi silný a působivý příběh, s nímž režisér zachází nanejvýš citlivě, až jakoby s chladným odstupem - rozhodně netlačí na pilu, aby z diváků dostal více emocí. Skvěle vybraní herci předvádí koncentrované výkony, to jak ti známí (Jolie, Malkovich), tak ti zcela neznámí (např. velmi dobrý výběr dětských rolí).
Domov aneb Kam směřuje naše cesta (2009)
Spojení nádherných (někdy i děsivých) obrázků a krásné hudby Armanda Amara. Mluvené slovo v podobě Z. Svěráka mě chvílemi přišlo zajímavé, chvílemi mě štvalo a rušilo ve vychutnání hudby. Určitá fakta, která tu zazněla mi přišla zajímavá a snad i nová, v mnoha momentech mi však komentář přišel zbytečně opakující dokola celkem banální věci jako že je vše provázané atd. Každopádně i když se tvůrci na konci snažili o trochu pozitivní a nadějné vyznění, ve mně převládá (nejen díky tomuto filmu) pocit, že 21.století je nejspíš poslední maximálně předposlední století, které má lidstvo před sebou.
Hanebný pancharti (2009)
Výborný film. Opět svým způsobem klasická Tarantinova metoda, kdy jsou delší konverzační úseky střídány náhlou často šokující a překvapivou akcí. Na rozdíl od Grindhouse, kde už mi přišlo, že se prostě jen plácá o ničem, tady má každá věta svůj smysl. Nejen co zazní, ale i jak, v jakém jazyce (viz přechod z francouzštiny do angličtiny v první kapitole), s jakým přízvukem atd. Užíval jsem si proto jak scény mluvící, tak scény akční, které většinou skutečně byly tak překvapivé, jak to Tarantino chtěl. Především závěr v kině mi přišel naprosto neskutečný a dokonalý. Všichni herci jsou rovněž skvělí, nejvíce zaujme Christoph Waltz coby Hans Landa, mimo jiné i kvůli jazykovým schopnostem. Podobně jako v dřívějších filmech Tarantino hodně nápaditě využívá hudbu ze starších filmů, především od Ennia Morriconeho. Už jen úvod, kdy se objeví titulek Once upon a Time... s westernovou hudbou Dimitri Tiomkina z Alama s tím, že se ocitáme v okupované Francii roku 1941 je velmi zajímavá kombinace, která by napadla málokoho.
Bruno (2009)
Několik scén bylo opravdu velmi humorných, často se mi ale spíše stávalo, že mi celé dlouhé pasáže přišly nevtipné či vtipné minimálně a přitom strašně natahované. Opravdu věřit, že většina filmu je "autentická" tj., natočená s lidmi, kteří netuší oč jde, asi bych se bavil více, ale pořád se mi zdálo, že to je sehrané domluvené, takže to pro mě ten správný efekt tlumilo.