Dřív filmy točili černobíle a němě, protože taková byla technologie, dnes se tak točí, protože je to manýra, a jak se zdá, dostávají se za to ceny. Vedle klasických starých filmů neobstojí. Na to, jak moc je to fatálně jednoduchá romance, má příliš dlouhou stopáž, takže snadno znudí každého, kdo fandí zvukovému filmu už od devětadvacátého. Hloupou romantiku bez špetky koření či dávky kreativity doplňuje postmoderně narážkovitý příběh o pádu herce a souboji němého a zvukového filmu. Místo modernity je to ale opravdu spíš kopírování vzorů.
Závislost je osobectví. Ve vztahu se musí i dávat. Brandona tíží, že může jenom brát.A když bere, tak ubližuje. Za takovou závislost si lze dosadit cokoli (máváme Requiem), McQueen spolu s Fassbenderem se zaměřují na vyprázděnost sexu v moderní společnosti. Umělecky a esteticky skvěle ztvárněné, výrazná filmová řeč na úkor polopatické doslovnosti. Přesto, snad až příliš jednoduché.
Na Scorseseho velmi smířlivý a dojímavý film o ubohém sirotkovi na nádraží. Celý děj ovšem šlape velmi plyně bez krkolomných zvratů a nesmyslných peripetií, k tomu nad vším pořád bdí Scorsese jako velký režisér. Dřív jsem brali filmy jako způsob útěku od reality a užívali si je. Soudobý trend je ovšem jiný. Dnešní Hollywood nedokáže nabídnout adekvátní a naplňující útěk, tak se musí točit film o starých filmech umožňujících útěk (Hugo, Artist). Hugo funguje jako inciační projekt pro menší děti, které se bezbolestně a poutavě seznámí s počátky filmu aneb Hugo a stručné dějiny filmu. Kdyby někdo dnešním dětem či mládeži pustil Cestu na Měsíc bez čehokoliv dalšího, ohrnou nad ním nos, takhle může Scorsese přinést znalosti minulosti dnešní generaci. 3D není špatné (naopak), ale Spielberg ho s Tintinem trumfne (ale pravda, ten má výhodu animačních technik).
Každé použití dokumentárně laděného stylu aka vlastnoručně natočený materiál staví autory do ožehavé situace. V Kronice se s ní poprali dost špatně a vykonstruovaně. (Ovšem nutno podotknout, že film neinzeruje, že se jedná o nalezený materiál, ovšem proč by to pak musela hlavní postava jinak pořád točit?). Vedle toho, že je úvod nudný a nezajímavý (je to takové náhodně natáčení, zkouším si kameru a překvapivě je moje okolí stejně nudné jako desítky videí na YT), např. některý materiál bychom ani neměli vidět (kamera s páskou byla zničena při získání schopností), jiné postavy jsou do děje zapojeny také jako kameramani, abychom mohli vedlejší postavu sledovat, když u ní není hlavní kameraman. Jsou to rušivé elementy, která ani nedokážou zakrýt, že je film zkratkovitý a příliš přímočarý. Kluk šikanovaný doma i ve škole? Inu co se s ním asi stane. Nepřekvapivá přeměna.
Je vždycky radost sledovat Cronenberga při práci, zvlášť když se zalíbením snímá zkrácený pohled na životní setkání dvou psychologických velikánů. Spousta krásných narážek z oboru, výtečná kamera i herci.
Bůh masakru krotký jako beránek. Filmu chybí nějaká myšlenková geneze, podvratné odhalování skrytých vrstev středostavovské psychiky. To, že na sebe lidi dokážou být hnusní a že se k sobě zcela cizí lidé chovají s falešnou uctivostí, není nic nového. Totálně to zabíjí moment, kdy se začne chlastat a kdy Reillyho postava prohlásí, že se rodíme sami a umíráme sami. Waltzovo potěšení z trapnosti druhých je pak sice pěkné, ale začne koloběh povrchního žvatlání o životních pravdách. Nemluvě o tom, že film skončí dřív, než začne.
V podstatě nenáročná zábava, která ale vyžaduje popcornu prostý mozek. Fascinující herecký tým, chmurná atmosféra, důraz na herecký detail. Škoda, že závěrečné odhalení nebylo pojato výrazněji. Ostatně to platí pro celý film. Někdy jsou filmy jak jízda na horské dráze, Jeden musí z kola ven jede po lajně rovné jak pravítko.
Značné zklamání i pro toho, kdo měl rád jedničku. Ta se pohybovala na ostří nože, a tak když se ve dvojce přitvrdilo, je jasné, že můžeme jenom spadnout. Přepálená akce, divný souběh věcí a vývoje, výměna ženských postav je hrozná a poťouchlé přátelství Sherlocka a Watsona přišlo o šťávu.
Kde šel Abrams na dřeň emocí a nechal nás surově si prožít Ethanovu nejtěžší misi jako obyčejné lidské bytosti, tam se Bird staví k Huntovi jako k božské či supermanské ikoně, vrší za sebe money shoty a veze se na vlně nebolestné zábavy. Bird si nese prokletí animovaných začátků. Ať už jde o nerealistickou digitální animaci nebo nezvládnuté zapojení klišé, ze kterých by v animáku vznikl ironicky parodický duch. Každá z dosud natočených Misí je v podstatě jiná, těžko se však dočkáme plně parodického dílu. Nicméně Cruise ani moc nehrál. jeho kreace je skoro pohodovým pokračováním výkonu ze Zatím spolu, zatím živi. Ovšem klobouk dolů za akční scény.
Kdyby se Singh tolik necpal do akčního mainstreamu ve stylu Třístovky a dohnal do extrému šílenou uměleckou vizi antického světa, která by byla jenom o fetiši, pózách a velkohubých proslovech, byla by Válka bohů pozoruhodným kouskem. Takhle všechno padá s debilním příběhem, který zaprodal logiku za digitální hračky.
V době, kdy se akční scéna neobejde bez střihu za každé tři sekundy, natočí Spielberg dynamickou podívanou plnou élanu, v níž se hlavní akční scéna honičky obejde bez jediného střihu. Tomu se říká zručné a chytré využití animace a 3D. Radost z filmu.
Ani fikce, ani fakt. Ani kočka, ani pes. Angažovanost nulová, zábavnost mizivá. Dílo se utápí v nepochopení překonaných klišé žánru a beze studu je opakuje. Střídání světových lokací nepomůže, když chybějí nevšední a poutavé kulisy. Akce je k ničemu, když De Niro film prosedí v zajetí, Statham znuděně trénuje a Owen dokazuje, že v rolích na opačném spektru akční terminologie mu je lépe.
Futuristická vize světa, kde jsou evropské metropole propojeny podzemním systémem metra, které umožňuje neuvěřitelně rychlý transport. Do toho se svět topí ve všeobecné krizi, díky čemuž povrch vypadá jak po nukleární válce a korporace se ještě snaží pomocí šampónů našeptávat lidem. Kdyby to všechno nedržela pod jednou střechou tísnivá atmosféra, od začátku do konce by se člověk ptal proč. PROČ? Veškeré futuristické nápady ztroskotávají na banálních logických úvahách. Základem máme to úžasné metro. K čemu slouží? No aby se postavy podívaly do skandinávských měst i Berlína a Paříže, jako by to mělo nějaký význam. O to víc to celé ztroskotává při úvahách o celé společnosti. K čemu by ve světě, který se musí od rána do večer dopovat antidepresivy, bylo, že se za pět minut dostanu do hlavního města cizího města? Stejně tak koncept vniknutí do myslí obyčejných lidí je naprosto špatně uchopen, protože v tomto světě je zájem o lidskou pozornost to poslední, co vám pomůže. Takže vlastně není jasné, o co to v této báchorce jde, když v dystopickém světě, jak byl nastíněn filmem, by takové metro (ostatně kde se vzala technologie?) a našeptávání lidem, co mají dělat, bylo všem na nic.
Ho, ho, čekal někdo, že se Vorlíček deset let po katastrofě Mach a Šebestová poučí? Že najde svůj režisérský talent, který z něj vyprchával jako samo mládí? Triky nejsou to největší zlo, i když k tomu nemají daleko a udělalo by se lépe, kdyby se nahradily něčím skutečným jako třeba jeskynní stěnou nebo chlapem ve vypelichané masce, ale ten scénář, ve kterém nejsou žádné smysluplné cíle, tedy vůbec žádné cíle, kde se všichni kolem sebe motají, div že do sebe nenarážejí (aspoň ne fyzicky, ale psychicky hrají berany berany duc duc), to je něco, co si ani hluchoněmé děti nezaslouží. A už prosím nikdo nepište, jak se Dulavův padouch vyrovná Jokerovi Temného rytíře, protože za každou takovou hříšnou myšlenku umře jedno koťátko.
Tenhle film mohl být odpad, směřoval tomu od samého začátku, který představoval rutinní cvičení dialogu, který nemá význam, není důležitý a o postavách nic nevypovídá, natožpak aby se kameraman snažil nebo režisér přišel se zajímavým provedením. Lehkou změnou k lepšímu je příchod malého spoluhráče, ale i tak se jedná o totální katastrofu, která, jak se zpětně dočítám, vykastrovala původní látku do podoby neromantické nekomedie.
Oba Guillermové (režisér a kameraman) na vzestupu. Závěr stojí spíš na zajímavé myšlence než kvalitním příběhovém rozuzlení a bohužel se nedočkáme větší porce informací o samotném strojku, který měl být hlavní postavou.
Občanské sdružení s ručením agresivním. Navzdory záměrně laciné formě (kamera 4:3 jako vážně? :-)) formálně dobře natočené, zároveň po vzoru (Sedláček v titulcích) Pravidel lží se úspěšně pokouší o hlubinnou sondu mezi skupinu lidí, která se čím dál víc projektuje do humorně neschopné družiny těch nejméně oprávněných bytostí na světě. Co však sráží relativně kladný postoj, který by mohl zamířit i k vyššímu ohodnocení, je závěr, který se zmůže jen na lehkou alegorii a až na jednu postavu nechá hlavní témata neuzavřená. Chce to druhý díl...
Nečekal jsem přehnanou vizuální stylizaci, kterou zvolil plakát, vyjadřující vnitřní myšlenku filmu, ale Allenovo poblouzěnní Paříží se nepodařilo prodat. Snad proto je nejútrpěnšjí úvodní sestřih nejrutinnějších záběrů z Paříže.
Michaela Caina mám dost rád, ačkoli ho znám hlavně v jeho starších, mentorských (či rádcovských) rolích. Chyťte Cartera mě však s ohledem na očekávání jeho nesmlouvavého mládí a nekompromisního stylu pomsty zklamalo. Chce to víc než pořádný kus výdrže přečkat začátek, ale mdlé tempo se drží po celou dobu. Film tak zestárl a jeho starosvětské postupy se dnes míjejí účinkem.
Co do romantiky a příjemné slzopudnosti je to dobrá podívaná s vyváženým množstvím sentimentu. Unikátnímu vyznění snímku napomáhá postraní atmosféra vánočních svátků i střízlivé výkony Marisy Tomei a Christiana Slatera. Jeho nemluvný a uzavřený Adam, který umí projevit statečnost v pravou chvíli a pocítit štěstí, než nadejde poslední den, mi byl krom toho osobně symaptický.
Bavíte se u smrti? Užíváte si, jak lidé umírají nechutnou a bolestivou smrtí? Tak prosím, ale raději beze mne. Final Destination bylo dobré ve své první kapitole. Úspěch přinesl peníze a s tím i další čtyři pokračování. Takže tu máme pětku, která se nechává unést 3D a zapomíná na vše, co by dobrý film dělalo dobrým filme. Tak vysoké hodnocení dávám hlavně z důvodu poměrně dobře zvládnuté destrukce mostu (po ní mohl film s klidem skončit) a návaznosti na jedničku.
Frankenstein a jeho monstrum. Aktualizovaná verze, s pořádnou dávkou artovosti i perverze, ale v konečném důsledku s jedinou pointou a nulovou gradací.
Americký název je upřímnější co do blbosti, kterou očekávat od filmu. Ukázka toho, že s ohromným množstvím digitálních triků a vizuální stylizace se musí opatrně.
Miluju snímky ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů, které vezmou partu charakterů, uzavřou je do omezeného prostoru a s pomocí vypilovaného scénáře a působivých hereckých výkonů bez jakéhokoli vizuálního lákadla nebo laciné úlitby zábavnosti uhranou a nechají hovořit samotné postavy. S ohledem na moderní Glee a fakt, že film je přes dvacet let starý, věrohodná a citlivá sonda do středoškolského prostředí.
Moje komentáře
The Artist (2011)
Dřív filmy točili černobíle a němě, protože taková byla technologie, dnes se tak točí, protože je to manýra, a jak se zdá, dostávají se za to ceny. Vedle klasických starých filmů neobstojí. Na to, jak moc je to fatálně jednoduchá romance, má příliš dlouhou stopáž, takže snadno znudí každého, kdo fandí zvukovému filmu už od devětadvacátého. Hloupou romantiku bez špetky koření či dávky kreativity doplňuje postmoderně narážkovitý příběh o pádu herce a souboji němého a zvukového filmu. Místo modernity je to ale opravdu spíš kopírování vzorů.
Stud (2011)
Závislost je osobectví. Ve vztahu se musí i dávat. Brandona tíží, že může jenom brát.A když bere, tak ubližuje. Za takovou závislost si lze dosadit cokoli (máváme Requiem), McQueen spolu s Fassbenderem se zaměřují na vyprázděnost sexu v moderní společnosti. Umělecky a esteticky skvěle ztvárněné, výrazná filmová řeč na úkor polopatické doslovnosti. Přesto, snad až příliš jednoduché.
Ježek (2009)
Nic víc než jednoduchá vizualizace zjednodušeného dějového půdorysu košaté knižní předlohy.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Na Scorseseho velmi smířlivý a dojímavý film o ubohém sirotkovi na nádraží. Celý děj ovšem šlape velmi plyně bez krkolomných zvratů a nesmyslných peripetií, k tomu nad vším pořád bdí Scorsese jako velký režisér. Dřív jsem brali filmy jako způsob útěku od reality a užívali si je. Soudobý trend je ovšem jiný. Dnešní Hollywood nedokáže nabídnout adekvátní a naplňující útěk, tak se musí točit film o starých filmech umožňujících útěk (Hugo, Artist). Hugo funguje jako inciační projekt pro menší děti, které se bezbolestně a poutavě seznámí s počátky filmu aneb Hugo a stručné dějiny filmu. Kdyby někdo dnešním dětem či mládeži pustil Cestu na Měsíc bez čehokoliv dalšího, ohrnou nad ním nos, takhle může Scorsese přinést znalosti minulosti dnešní generaci. 3D není špatné (naopak), ale Spielberg ho s Tintinem trumfne (ale pravda, ten má výhodu animačních technik).
Kronika (2012)
Každé použití dokumentárně laděného stylu aka vlastnoručně natočený materiál staví autory do ožehavé situace. V Kronice se s ní poprali dost špatně a vykonstruovaně. (Ovšem nutno podotknout, že film neinzeruje, že se jedná o nalezený materiál, ovšem proč by to pak musela hlavní postava jinak pořád točit?). Vedle toho, že je úvod nudný a nezajímavý (je to takové náhodně natáčení, zkouším si kameru a překvapivě je moje okolí stejně nudné jako desítky videí na YT), např. některý materiál bychom ani neměli vidět (kamera s páskou byla zničena při získání schopností), jiné postavy jsou do děje zapojeny také jako kameramani, abychom mohli vedlejší postavu sledovat, když u ní není hlavní kameraman. Jsou to rušivé elementy, která ani nedokážou zakrýt, že je film zkratkovitý a příliš přímočarý. Kluk šikanovaný doma i ve škole? Inu co se s ním asi stane. Nepřekvapivá přeměna.
Nebezpečná metoda (2011)
Je vždycky radost sledovat Cronenberga při práci, zvlášť když se zalíbením snímá zkrácený pohled na životní setkání dvou psychologických velikánů. Spousta krásných narážek z oboru, výtečná kamera i herci.
Bůh masakru (2011)
Bůh masakru krotký jako beránek. Filmu chybí nějaká myšlenková geneze, podvratné odhalování skrytých vrstev středostavovské psychiky. To, že na sebe lidi dokážou být hnusní a že se k sobě zcela cizí lidé chovají s falešnou uctivostí, není nic nového. Totálně to zabíjí moment, kdy se začne chlastat a kdy Reillyho postava prohlásí, že se rodíme sami a umíráme sami. Waltzovo potěšení z trapnosti druhých je pak sice pěkné, ale začne koloběh povrchního žvatlání o životních pravdách. Nemluvě o tom, že film skončí dřív, než začne.
Jeden musí z kola ven (2011)
V podstatě nenáročná zábava, která ale vyžaduje popcornu prostý mozek. Fascinující herecký tým, chmurná atmosféra, důraz na herecký detail. Škoda, že závěrečné odhalení nebylo pojato výrazněji. Ostatně to platí pro celý film. Někdy jsou filmy jak jízda na horské dráze, Jeden musí z kola ven jede po lajně rovné jak pravítko.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Značné zklamání i pro toho, kdo měl rád jedničku. Ta se pohybovala na ostří nože, a tak když se ve dvojce přitvrdilo, je jasné, že můžeme jenom spadnout. Přepálená akce, divný souběh věcí a vývoje, výměna ženských postav je hrozná a poťouchlé přátelství Sherlocka a Watsona přišlo o šťávu.
Mission Impossible - Ghost Protocol (2011)
Kde šel Abrams na dřeň emocí a nechal nás surově si prožít Ethanovu nejtěžší misi jako obyčejné lidské bytosti, tam se Bird staví k Huntovi jako k božské či supermanské ikoně, vrší za sebe money shoty a veze se na vlně nebolestné zábavy. Bird si nese prokletí animovaných začátků. Ať už jde o nerealistickou digitální animaci nebo nezvládnuté zapojení klišé, ze kterých by v animáku vznikl ironicky parodický duch. Každá z dosud natočených Misí je v podstatě jiná, těžko se však dočkáme plně parodického dílu. Nicméně Cruise ani moc nehrál. jeho kreace je skoro pohodovým pokračováním výkonu ze Zatím spolu, zatím živi. Ovšem klobouk dolů za akční scény.
Přední linie (2011)
Mertax mi sebrala nejlepší hlášku z filmu. Sakra.
Panna nebo orel (2010)
Rozkošná Emma Stone a primárně poutavý nápad, který balancuje na ostří nože s humorem a erotikou, ale celkově to jde do kopru.
Válka Bohů (2011)
Kdyby se Singh tolik necpal do akčního mainstreamu ve stylu Třístovky a dohnal do extrému šílenou uměleckou vizi antického světa, která by byla jenom o fetiši, pózách a velkohubých proslovech, byla by Válka bohů pozoruhodným kouskem. Takhle všechno padá s debilním příběhem, který zaprodal logiku za digitální hračky.
Vendeta (2011)
Díky klamné mediální kampani může být nakonec divák jednou i překvapen. Kdo však půjde na primitivní thriller soubojovitého typu, bude zklamán.
Tintinova dobrodružství (2011)
V době, kdy se akční scéna neobejde bez střihu za každé tři sekundy, natočí Spielberg dynamickou podívanou plnou élanu, v níž se hlavní akční scéna honičky obejde bez jediného střihu. Tomu se říká zručné a chytré využití animace a 3D. Radost z filmu.
Elitní zabijáci (2011)
Ani fikce, ani fakt. Ani kočka, ani pes. Angažovanost nulová, zábavnost mizivá. Dílo se utápí v nepochopení překonaných klišé žánru a beze studu je opakuje. Střídání světových lokací nepomůže, když chybějí nevšední a poutavé kulisy. Akce je k ničemu, když De Niro film prosedí v zajetí, Statham znuděně trénuje a Owen dokazuje, že v rolích na opačném spektru akční terminologie mu je lépe.
Metropie (2009)
Futuristická vize světa, kde jsou evropské metropole propojeny podzemním systémem metra, které umožňuje neuvěřitelně rychlý transport. Do toho se svět topí ve všeobecné krizi, díky čemuž povrch vypadá jak po nukleární válce a korporace se ještě snaží pomocí šampónů našeptávat lidem. Kdyby to všechno nedržela pod jednou střechou tísnivá atmosféra, od začátku do konce by se člověk ptal proč. PROČ? Veškeré futuristické nápady ztroskotávají na banálních logických úvahách. Základem máme to úžasné metro. K čemu slouží? No aby se postavy podívaly do skandinávských měst i Berlína a Paříže, jako by to mělo nějaký význam. O to víc to celé ztroskotává při úvahách o celé společnosti. K čemu by ve světě, který se musí od rána do večer dopovat antidepresivy, bylo, že se za pět minut dostanu do hlavního města cizího města? Stejně tak koncept vniknutí do myslí obyčejných lidí je naprosto špatně uchopen, protože v tomto světě je zájem o lidskou pozornost to poslední, co vám pomůže. Takže vlastně není jasné, o co to v této báchorce jde, když v dystopickém světě, jak byl nastíněn filmem, by takové metro (ostatně kde se vzala technologie?) a našeptávání lidem, co mají dělat, bylo všem na nic.
Saxána a Lexikon kouzel (2011)
Ho, ho, čekal někdo, že se Vorlíček deset let po katastrofě Mach a Šebestová poučí? Že najde svůj režisérský talent, který z něj vyprchával jako samo mládí? Triky nejsou to největší zlo, i když k tomu nemají daleko a udělalo by se lépe, kdyby se nahradily něčím skutečným jako třeba jeskynní stěnou nebo chlapem ve vypelichané masce, ale ten scénář, ve kterém nejsou žádné smysluplné cíle, tedy vůbec žádné cíle, kde se všichni kolem sebe motají, div že do sebe nenarážejí (aspoň ne fyzicky, ale psychicky hrají berany berany duc duc), to je něco, co si ani hluchoněmé děti nezaslouží. A už prosím nikdo nepište, jak se Dulavův padouch vyrovná Jokerovi Temného rytíře, protože za každou takovou hříšnou myšlenku umře jedno koťátko.
Záměna (2010)
Tenhle film mohl být odpad, směřoval tomu od samého začátku, který představoval rutinní cvičení dialogu, který nemá význam, není důležitý a o postavách nic nevypovídá, natožpak aby se kameraman snažil nebo režisér přišel se zajímavým provedením. Lehkou změnou k lepšímu je příchod malého spoluhráče, ale i tak se jedná o totální katastrofu, která, jak se zpětně dočítám, vykastrovala původní látku do podoby neromantické nekomedie.
Stroj času (1993)
Oba Guillermové (režisér a kameraman) na vzestupu. Závěr stojí spíš na zajímavé myšlence než kvalitním příběhovém rozuzlení a bohužel se nedočkáme větší porce informací o samotném strojku, který měl být hlavní postavou.
Nic proti ničemu (2011)
Občanské sdružení s ručením agresivním. Navzdory záměrně laciné formě (kamera 4:3 jako vážně? :-)) formálně dobře natočené, zároveň po vzoru (Sedláček v titulcích) Pravidel lží se úspěšně pokouší o hlubinnou sondu mezi skupinu lidí, která se čím dál víc projektuje do humorně neschopné družiny těch nejméně oprávněných bytostí na světě. Co však sráží relativně kladný postoj, který by mohl zamířit i k vyššímu ohodnocení, je závěr, který se zmůže jen na lehkou alegorii a až na jednu postavu nechá hlavní témata neuzavřená. Chce to druhý díl...
Půlnoc v Paříži (2011)
Nečekal jsem přehnanou vizuální stylizaci, kterou zvolil plakát, vyjadřující vnitřní myšlenku filmu, ale Allenovo poblouzěnní Paříží se nepodařilo prodat. Snad proto je nejútrpěnšjí úvodní sestřih nejrutinnějších záběrů z Paříže.
Osamělost prvočísel (2010)
Antidepresiva s sebou.
Chyťte Cartera (1971)
Michaela Caina mám dost rád, ačkoli ho znám hlavně v jeho starších, mentorských (či rádcovských) rolích. Chyťte Cartera mě však s ohledem na očekávání jeho nesmlouvavého mládí a nekompromisního stylu pomsty zklamalo. Chce to víc než pořádný kus výdrže přečkat začátek, ale mdlé tempo se drží po celou dobu. Film tak zestárl a jeho starosvětské postupy se dnes míjejí účinkem.
Nezkrotné srdce (1993)
Co do romantiky a příjemné slzopudnosti je to dobrá podívaná s vyváženým množstvím sentimentu. Unikátnímu vyznění snímku napomáhá postraní atmosféra vánočních svátků i střízlivé výkony Marisy Tomei a Christiana Slatera. Jeho nemluvný a uzavřený Adam, který umí projevit statečnost v pravou chvíli a pocítit štěstí, než nadejde poslední den, mi byl krom toho osobně symaptický.
Nezvratný osud 5 (2011)
Bavíte se u smrti? Užíváte si, jak lidé umírají nechutnou a bolestivou smrtí? Tak prosím, ale raději beze mne. Final Destination bylo dobré ve své první kapitole. Úspěch přinesl peníze a s tím i další čtyři pokračování. Takže tu máme pětku, která se nechává unést 3D a zapomíná na vše, co by dobrý film dělalo dobrým filme. Tak vysoké hodnocení dávám hlavně z důvodu poměrně dobře zvládnuté destrukce mostu (po ní mohl film s klidem skončit) a návaznosti na jedničku.
Kůže, kterou nosím (2011)
Frankenstein a jeho monstrum. Aktualizovaná verze, s pořádnou dávkou artovosti i perverze, ale v konečném důsledku s jedinou pointou a nulovou gradací.
Cesta samuraje (2010)
Americký název je upřímnější co do blbosti, kterou očekávat od filmu. Ukázka toho, že s ohromným množstvím digitálních triků a vizuální stylizace se musí opatrně.
Nebeské dny (1978)
Malickovsky syté. Krásné obrazy na pozadí problematického a mnohdy nahnilého vnitřku, který v tomto raném případě směřoval k tragickému konci.
Snídaňový klub (1985)
Miluju snímky ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů, které vezmou partu charakterů, uzavřou je do omezeného prostoru a s pomocí vypilovaného scénáře a působivých hereckých výkonů bez jakéhokoli vizuálního lákadla nebo laciné úlitby zábavnosti uhranou a nechají hovořit samotné postavy. S ohledem na moderní Glee a fakt, že film je přes dvacet let starý, věrohodná a citlivá sonda do středoškolského prostředí.