Mlle

Pohádka o tom, jak Saladin potřeboval templářského rytíře k tomu, aby věděl, co dělat. Papež Urban II. vyslal do Jeruzaléma křižáky s politickým záměrem zamezit domácím rytířským šarvátkám. Kultura cti a msty měla za následek nekončící rodinné a rytířské boje po celé Evropě, což devastovalo jak pole feudálních pánů, vesnice a životy jejich poddaných, tak knížecí a církevní kasy křížem krážem Evropou. Úmysl se nezdařil, hněv si synové evropských rodin pryč z Evropy neodnesli, nýbrž rozšířili pole jeho působnosti i na "Svatou zemi". Tato "mírumilovná" křesťanská politika plná "milosrdenství" měla za následek mnoho zmařených životů a mimo jiné i první židovské pogromy. Jako Evropané bychom však měli mít tradici, na níž bychom měli být hrdi. Nemaje k tomu příliš čerstvých reálných podkladů, vytváříme pohádky, jako je ta o statečných a moudrých templářských rytířích. V daném filmovém pojetí jde o sentimentální epos s vůdčí romantickou linkou a předem strukturovanou šablonou, z níž se film neodchýlí ani na krok. Slovní zásoba i výrazové prostředky jsou omezené a prosté. Ve filmu se objeví můj oblíbený Stellan Skarsgard, zbylé herecké obsazení ve mě přílišné sympatie nevyvolává, Bibi Andersson v hlavní roli na mě nepůsobí dobře. Zpracování má ovšem i své světlé okamžiky a ne zcela nezdařilou snahu o celkové epické vyznění musím odměnit alespoň dvěma hvězdičkami.

Nepříjemný film. Snad každý neruský divák si musí říct: ještě že v Rusku nežijeme. Film zosobňuje nepříjemné aspekty této velké ukradené země a myšlenek, které dovoluje utvářet, a to teatrálním stylem poplatným často právě ruskému prostředí, kdy se občas průměrná kvalita vydává za svébytný "styl". Beznadějné, avšak zajímavě spletité kořeny ruské filozofie jsou ve filmu uchopeny myšlenkovým úzusem vyšší toskásnské třídy. Ten není ruské romantické aristokracii zase tak vzdálen, proto lze říci, že se tvůrci s ideovou cizostí materiálu vyrovnali relativně dobře. V popředí atakuje smysly setrvale zatuchlý princip románové figury s dvěma romanticky vyostřenými protipóly (gulag vs. velkorysost ducha) a několika nezbytnými ženami mezi tím vším.

Stále nejlepší filmové zpracování Artuše, Excaliburu, Camelotu a o toho všeho okolo. Čest a romantika za pět hvězd, dobrodružství, vtip, exemplum, naděje, zábava i poselství, dobří herci, perfektní aranžmá, nosný děj, okázalá muzika, svižné bojové scény, oslava ctností v každém z nás. Velký příběh, jak má být. Jeden z nejpovedenějších romantických filmů vůbec. Bude mě bavit v každém věku. Jakoby se člověk vrátil do čistého světa, v němž být dobrým a statečným člověkem je nejlepším úkolem lidského života. Film je v mnohém odrazem doby svého vzniku, velkolepé a bezstarostné doby naděje, kdy v Evropě a Americe povolily ledy na všech stranách a bohaté země slavily svůj zenit. Jak krásně lze vyjádřit lidské emoce a drama i bez soudobých efektů. Komentáře dožadující se reálného historického zadostiučinění v kulisách i zápletce jsou úsměvné. Jestlipak recenzenti alespoň z povzdálí tuší, že dnešní legenda o králi Artušovi je "disneyovka" převážně z 12. století, literární dílo z pera více autorů, z nichž si každý něco přidal (de Troi Camelot, de Boron meč atd.)... Historickou realitou je tu jen samotná existence pravděpodobně dvou vůdčích mužů "artušovského" formátu, z nichž jeden dost možná ani nebyl Brit. Chatrné zmínky o nich se staly podkladem pro legendu. Jejím účelem bylo vyvolání dojmů a emocí a reflexe společenských problémů své doby. To je jedním z účelů filmu a dalších uměleckých forem obecně i dnes. Žádat historickou důslednost v dílech, jako je První rytíř, je stejné jako dožadovat se toho, aby červená karkulka zemřela a pohádka s hezkými obrázky pro děti končila kanibalistickou hostinou, jako je tomu v jejích původních, předgrimovských verzích. První rytíř je legenda našeho věku. A jako taková obstojí za pět hvězd.