Mlle

Nudné, bezvýznamné a patologicky ahistorické dílo. Snůška chaotických vizí, jimž křesťanské vychování propůjčilo křesťanské významy, společenských šarvátek a bojů o moc v ženském klášteře, místy i s mírně sexuálním, masochistickým podtextem. Ač pro skutečné středověké dívky představoval klášter často ostrov bezpečí, klidu a možností rozvíjet i jiné schopnosti, než mlátit zrno a plodit děti, tady je filmový klášter pro diváka nezáživným vězením, v němž je nucen po dvě hodiny odolávat výměně strojených frází a rozbrojím v ženském kolektivu. Velmi špatný film.

Přehlídka prostoduchého béčkového pseudohumoru prošpikovaného zbytečnými vulgaritami a silně obtěžující hloupostí všech zúčastněných protagonistů, která úsměv na tváři vskutku nevyvolá. Seriál budí dojem, jako by si Dejvické divadlo odskočilo na Jižní Město v porevolučních devadesátkách a pustilo nazdařbůh kameru na chodbě paneláku. S přibývajícími díly je úroveň jen horší a "vtipy" ubožejší. Marně si lámu hlavu, pro koho je "sitcom" určen. Herecké obsazení totiž očividně přiláká jiný typ diváků, než milovníky nováckého typu "humoru", na který seriál vsadil. Možná by Dejvické divadlo mělo zůstat věrno divadelní klasice, v níž exceluje. Nemohu se ubránit dojmu, že se Ivan Trojan dobrovolně objevuje ve stále diskutabilnějších filmových rolích. Že by sláva, pověstný požírač mozků, začala už i u něj sklízet, co zasela? Některé zdejší komentáře zmiňují údajný záměr seriálu pranýřovat trapnost českého maloměstského prostředí ve směšnosti ad absurdum. Bylo-li by to tak, mohu se jen ptát, co směšného mohu najít v uboze tragické realitě lidské hlouposti, která nás v českých ulicích obklopuje na každém kroku. Mám se na to dívat ještě na obrazovce? Děkuji pěkně, nejsem masochista. Málokdo je Čechov, aby takovou látku zvládl divácky přijatelným způsobem.

Tenhle film se mi líbil strašně moc. Není z těch, které si člověk rád pustí znovu a ke kterým se opakovaně vrací, je to film, u kterého happy end, k němuž nemohlo dojít, není důležitý. Film o skutečné lásce, která může být lehkovážná, nezralá, nevhodná... přesto je pravá a jiná ani nemůže být. Je tím, čím je. Není důvod hledat pro ni racionální vysvětlení, mluvit o ní, snažit se ji pochopit, zařadit... V tomto smyslu nebývá napříč všemi možnostmi uměleckého vyjádření úplně obvyklé vyjádřit lásku či vztah tak realisticky, jako se to povedlo tomuto dílku. V určitém klišé, ve kterém se filmová tvorba v tom nejobecnějším nazírání od svých prvopočátků chtě nechtě pohybuje, s Hollywoodem jako tvůrcem stylových determinant, se občas z úplně jiného koutu, přesto stále z téže kultury, vyklube pohled odjinud. Jakoby ze samé podstaty. Popíše věci, které známe, ukáže je tak, jak je prožíváme, ale očistí je od všeho, co k nim nepotřebujeme (i když dobový diktát velí smýšlet jinak). Tak se rodí silné a nezapomenutelné zážitky. Tento film je příběhem o skutečném žití, o jeho významu, o nesmyslnosti války a o člověčenství, bez příkras a zbytečných slov, ale také bez jediné slabé chvíle.

No tak tento výtvor asi s Downton Abbey srovnávat nebudeme, že... Je to telenovela, v níž probíhá celkem studená výměna dialogů od jednoho prkna k druhému (ač snahu obsadit neznámé tváře i v tomto konkrétním pojetí vítám). Nejrobotičtější mikulášské recitace slyšíme bohužel od dětských "herců". To vše se děje na pozadí pečlivě vyžehlených a vybělených kulis. Stylově jde spíše o argentinskou nebo španělskou inscenaci s historicky blíže neurčenými "dobovými" reáliemi (princip uplatňovaný televizními pohádkami). Poměry české I. republiky, po níž se seriál jmenuje, připomíná jen máločím. Ponecháme-li stranou pro telenovelu typicky zjednodušené, schematické, často toporné a nedůvěryhodné dialogy a taktéž pro telenovely typickou produkční idealizaci scény, korunou toho špatného byl zatím projev Pavla Kříže. Děj ale podceněn nebyl, v každém díle se rozvinou alespoň tři ne tak úplně marné dějové linie, a je proč být zvědavý na další díl. Mohlo to dopadnout hůř. Pro mě ve skutečnosti celkem příjemné překvapení, čekala jsem, že takový pokus bude zcela na odpis. Vadí mi jen, jak široce se v české filmové a televizní tvorbě zabydlel zvyk zaměstnat v každém kusu jednu špatně česky mluvící Slovenku - existuje snad pověra, že bez herečky, co si šlape na jazyk, se dílo nechytne? Zatím něco mezi dvěma a třemi hvězdami. Nu, pěkná detektivka se nám z toho vyvinula. Po shlédnutí několika dalších dílů přidávám další hvězdu. Pravda, seriál nemá s "první republikou" v názvu nic moc společného, herecké výkony se nijak nezlepšily (výjimkou je skvělá Veronika Nová), ale děj mě opravdu baví, zápletka je napínavá až mrazí, těším se na každý další díl.

Je na tom něco komického, když lidé, jež své smysly dávno ztratili a používají je až na výjimky jen povrchně, natočí film o tom, jaké by to bylo, kdyby o ně přišli zcela. Film je tristně podprůměrný co do výrazových prostředků a nedostatku obsahu. Znudění lidé, kteří nic necítí, v popředí dva z nich, kteří nevědí, co je to cit k druhému, a potřebují tragické pozadí celosvětové katastrofy k tomu, aby se neunudili k smrti, aby spolu mohli vydržet déle než jednu noc, aby mohli vůbec něco v tomto světě vnímat... Gloriola obyčejnosti nevyznívá v její prospěch. Zaplnění reality průměrným myšlením, průměrným citem, průměrným sexem, průměrnými dny, průměrnými skutky, průměrnými hádkami - a proti tomu všemu stojí celosvětová pandemie - stěžejní otázka filmu zní: Co z toho je vlastně co? Scény plné "porozumění a přijetí" jakoby Mackenzie obkreslil u Svědků Jehovových. O lásce sotva může kázat člověk, který ji cítí jen zpola. Pak to vždy dopadne stejně: celek působí prázdně, kýčovitě, nepřesvědčivě... V tomto smyslu je film snad i určitou výpovědí o stinných stránkách naší kultury. Je tu také pár závažných faktografických nedostatků: 1. Čich a chuť jsou různé smysly. Proč jsou v některých částech filmu (v restauraci) považovány za totéž? 2. Ztráta schopnosti smyslu neznamená paměťovou ztrátu v této oblasti, takže slepý "vidí", co kdysi viděl, hluchý "slyší", co kdysi slyšel, tyto vzpomínky jsou postižení schopni vyvolat, aniž vidí a slyší - a také cítí a chutnají - cokoli nového. Film se dobrovolně drží půměru, nerezonuje v hlubších emocích a zajímavý námět nakonec konkrétní realizací vychází poněkud naprázdno. Něco mezi dvěma a třemi hvězdičkami.

Silný příběh a kvalitně zpracovaný film. Dotýkáme se tu morální podstaty společného lidského žití: přátelství, odhodlanosti, naděje, slibů a jejich plnění, spravedlnosti... Avšak nejedná se ani náhodou o jeden z nejlepších filmů, které jsem viděla. Chybí mu spád a houževnatost dějové linky, ta je až příliš jednoduchá a rozvleklejší, než si zaslouží. Tempo příběhu je nejspíš záměrem, jde o jistou vyrovnanost a klid myšlenek hlavních protagonistů, rytmus filmu umně podtrhuje čas plynoucí ve věznici. Ale je to na úkor dramatického rozměru filmu. Ten pak místy nudí, některé scény jsou primárně čekáním na scénu další, když se jejich dějová podstata naplní již v první vteřině, ale trvají přesto několik minut, aniž by tu zatím dostala prostor alespoň zajímavá kamera. Nejedná se také o nijak výjimečné téma - nespravedlivé odsouzení, policejní korupce, život za mřížemi - tato témata už byla zpracována víc strhujícím způsobem, s více rovinami děje i rozpracovanější psychologií postav. Je to však velmi dobrý průměr.

Ani má vášeň pro filmy o cestách a putování nestačí na vyšší ohodnocení. Dokumentární filmy o životě v dnešním Tibetu jsou a nejsou vůbec špatné, v tomto směru nemá snímek moc co nového nabídnout, Tibet zkrátka zase tak velký a kulturně košatý není :) Očekával-li by však divák, že se tvůrci tudíž tím hojněji vyjádří v dramatické a psychologické lince příběhu, bude spolu se mnou trochu zklamán. Ideovým východiskem je vnitřní boj s totatilním režimem a vůbec možnost reakce na něj, hlavní ozvěnou filmu je otázka po etických hranicích takového boje. Zneužití dětí a ohrožení jejich životů pro zajištění bezpečnosti převozu nábožensky důležité osoby do exilu k Dalajlámovi je stejně eticky netolerovatelné, jako využívání dětských živých štítů v pásmu Gaza. Vyrovnat se s nesvobodou v totalitním režimu však není pro nikoho jednoduché. S výjimkou malého Tempy, tibetského hocha, který, pokud jde o výchovu, leží poněkud ladem, a živí se okrádáním turistů až do doby, než se ho ujme Němka Johanna. Ta neví, že jde o akci místní odbojové skupiny, a pouští se skoro omylem do nevšedního dobrodružství. Právě její velmi civilní herecké ztvárnění Hannou Herzsprung je to, co film odlepí od dna podprůměru. Filmu ale na úkor poměrně povrchní sebereflexe tibetských odbojářů chybí spád a trochu kontrastu v ději, který by ho rozhýbal.

Průměrná, mírně přestylizovaná romance o vražednickém strýčkovi, jenž si předsevzal rozvinout ve své oblíbené dospívající neteři psychopatické dispozice rafinovaným prohlubováním citové a sexuální závislosti. Záměr se vyvedl, několik lidí bylo na cestě k cíli povražděno, zkrátka nepřijde ani strýček, a divák se zaplaťpánbůh vše dozvídá až pomalým zpětným rozkrýváním souvislostí mezi jednotlivými střípky. Přehlédneme-li celkové vyznění filmu, který je zjevným chvalozpěvem na tu prohnanější, ženskou formu psychopatie, jde o relativně příjemnou podívanou, materiál však mohl být zpracován podmanivěji a s větší dynamikou, kterou trochu postrádá.

Absolutní rezignace na dobovou realitu jazyka v dialozích trochu frustruje, zejména u Táni Wilhelmové, která coby dáma z lepší společnosti mluví s vlastní služkou jak s kamarádkou z klubu nad ránem na konci 20tého století (ééé na začátku věty a podobně). Projev Táni Wilhelmové obecně výrazně snižuje celkový dojem, pro roli ženy s dobrým vychováním z lépe postavené měšťanské rodiny se prostě vůbec nehodí a Táňa W. není tak dobrá herečka, aby se dokázala překonat. To je velký režisérský laps. Řada herců i zde recituje dialogy jak naučenou básničku, to je bohužel v Čechách těžko obejitelný fenomén, z něhož ale pro účel filmu Jiří Strach vytřískal myslím maximum. Vynikajícím výkonem září Klára Issová, obvykle profesionální Ivan Trojan zde však nepůsobí přesvědčivě. Líbí se mi snaha Jiřího Stracha o pohled na český odboj bez růžových brýlí, výzva k diskuzi o atentátu na Heydricha i pokus smést ze stolu naškrobenou představu heroických českých odbojářů vyškolených v precizních a neomylných anglických školách. Ta ovšem mohla nabýt herecky trochu přirozenější formy, i když i hůře zahrané postavy jsou scénářem psychologicky dobře rozpracované (Bartoš v podání Jiřího Dvořáka).

Po druhé sérii výrazně snižuji hodnocení ze čtyř až na pouhou jednu hvězdu. Herci své texty neemotivně odříkávají, jako by se je učili hodinu předem, ve vedlejších rolích je to snad už jen o náznak lepší než intonace stewardek v autobusech Studentagency. Zejména je tu ale hodně znát, jak moc I. série stála na Polívkovi, který byl ve II. sérii upozaděn do okrajové role. Parta sekundujících čtyřicátníků, snaživě oblečených do obyčejných hadrů slušných Čechů, dostala od režisérů zřejmý rozkaz – policajti jsou lidová, nízká „střední“ . A tak se sveřepě drží svého úkolu: hloupě žvatlají, vyslovují, jako kdyby se učili anglicky s horkou bramborou v puse, frajersky gestikulují, pohupují se coby drsní kamióňáci, kteří za celý život nesvlíknou tu svou jedinou smradlavou koženou bundu, a v každém jejich pozdravu na půl huby slyšíte už to další večerní štamgastovo pivo. Žádný z nich nebude Polívkovi v jeho věku sahat ani po kotníky. Jedinou výjimkou je relativně kvalitní výkon Igora Chmely, jednookého krále mezi zdejšími slepými.