Mlle

První díl je zasazen do důvěryhodných reálií. Překvapivě příjemná atmosféra objímá a konejší diváka v každé neveselé scéně. Situace, kulisy i dialogy se odvíjejí před očima s citem, který nevyvznívá jako tuctový secondhandový světabol. Královskou volbou bylo obsazení Marty Vančurové, která sice vzezřením i dikcí v židovské obci vyčnívá jak třešeň na jabloni, ale posouvá celý obraz zajímavým směrem. Druhý díl je rozvleklý, zbytečně roztahaný a sedmibolestný. Až příliš připomíná filmy, na které se za totality povinně posílalo se školou. Zcela rezignuje na osobní příběh a stává se chabým pokusem o čirý dokument, jež však nemá žádná nová esa v rukávě. Celý druhý díl je ztráta času, přínosný snad jen pro žáky těch tříd, které ještě nebyly v Terezíně, nebo nikdy neslyšely o hokolaustu. Podtrženo, sečteno: škoda druhého dílu. První je vzhledem k české produkci takřka majstrštyk, zvlášť jej hodnotím za 4.

Ostatní Klusákovy dokumenty jsou vynikající, u tohoto není záměr tak výrazný a vyznění tak naléhavé. Hlavním poselstvím filmu je poukaz na chronickou psychickou poruchu velké části dnešní populace, a to totiž agresivní poruchu osobnosti. Slovy hlavního protagonisty přímo slyšíme, že bulvár je určen pro lidi (záznam není doslovnou citací), kteří jsou "každé ráno nasraní, a kteří by si šli jinak svou nasranost vybít třeba na Václavák". Tedy pro lidi s patologickou agresivitou. To nejsou ti, kteří se čas od času z konkrétního důvodu naštvou (reaktivní), ale ti, kteří jsou agresivní neustále (endogenní), a bytí ve společnosti je navíc nutí svou nadlimitní agresivitu v hypokritickém prostředí neustále potlačovat. Těch je bohužel kvůli převládajícímu životnímu stylu, kulturním faktorům i jedům a endokrinním disruptorům v prostředí i jídle čím dál tím více, to všichni určitě vidíme. Bulvár je to, co jim umožní popustit ventil. Zároveň je však tímto "lékem" v jejich agresivitě neustále udržuje, a tím se stává spoluzodpovědným za jejich psychický stav. Je to ovšem magický kruh, v němž bulvár není původní příčinou, svůj podíl uplatňuje až v následných fázích nemoci. Dalším zjevným poselstvím je potvrzení faktu, že členové společenského "akvária" jsou málokdy schopni vidět, že mimo jejich akvárium je jiný svět, který s nimi nepočítá: podle Novotného slov v začátku dokumentu je v České republice 1,5 milionu lidí, kteří bulvár čtou. To ovšem znamená 8,5 milionu lidí, kteří jej nečtou. Během dokumentu jsem se nudila a druhou polovinu jsem již urychlovala, na obranu díla však musím říct, že postavy z dokumentu neznám a jejich skutečné, konkrétní nudné příběhy by mě asi nedokázaly zaujmout v jakémkoliv podání. I postoj k nim si zde vytvářím víceméně jen za účelem hodnocení :) Co tedy můžeme ve filmu vidět a co si člověk zapamatuje: Zvláštního pána, který si nechá ondulovat vlasy kulmou v kadeřnictví. Podivuhodnou koncentraci hlouposti v čelenkách s mašličkou a plísňáčích, která vyvolává soucit. Návod na lásku k bližnímu způsobem přetékajícího mokvajícího gumového medvídka s nápisem "kyanid inside" (zubožené dámy z Novotného kanceláře a jejich vzájemné úsměvy). Celkově příliš mnoho nadbytečného endorfinu a enkefalinu (nedivím se, že si mnozí myslí, že jsou protagonisté stále na drogách, ale opravdu na to stačí i kombinace jiných faktorů). Tisíce floskulí (jako, prostě ad). a podivuhodných nesympatických slov odkazujících zřetelně na důvtip svého mluvčího (nasírací, rozbabrat ad.). Zaujal názor sestry pana Novotného, která si o něm myslí, že má "intelektuální potenciál", když byl schopen se "učit na zkoušky a učit se jazyk". Vkradla se otázka - čím se ti lidé živí a kdo z nás doplácíme na to, že ničím do celku nepřispívají. Pohovor na redaktora, na který si jedna jediná kandidátka přinesla text k prezentaci, a tím Novotného mile překvapila(!). Další si na pohovor ani nevypnula mobil. A jeden hezký moment, kdy syn sedí s otcem na lavičce a oba mlčí. Hezká univerzální rodinná chvilka.

"Každá válka je jiná, než ty předchozí, a úplně jiná, než ta, kterou si představujeme." Počet obětí padlých na frontách II. světové války: 22 756 700, počet obětí padlých v koncentračních táborech II. světové války: 5 754 000 ********************************************************************************************************************************* Film, tedy správně třídílnou sérii, se až bojím komentovat, jakoby každé slovo mohlo být poskvrnou dokonalosti vybroušeného skvostu. Toto dílo tu chybělo celé dvacáté století, a tak jsme ho potřebovali. Pro mě osobně je každý válečný film filmem protiválečným. Tento je jím však závratně hyperrealisticky, bez patosu, na který ve sledu událostí není čas, avšak nikoli na úkor niternosti pocitů, jež dopadají uprostřed strhujícího víru bez uspěchání do stejné hloubky, do které se kdysi propadly životy mnoha lidí, aby se od ní pak pomalu a těžko odrážely celé následující generace. Generace našich otců, matek, a nás. V tomto smyslu je film výpovědí o válkách obecně, o stopách, jež léčí děti a vnuci, o zátěži, kterou každá válka uvalí vždy na mnoho generací, uvnitř v poznamenaných duších a venku v překotnosti, jíž se svět na oko snaží s minulostí vypořádat. Dílo dává podrobně nahlédnout do procesu proměny psýché pod tíží války, což je v době míru, plných talířů a televizních estrád nepoznatelná a neocenitelná zkušenost, a velký dar. Noříme se do duší lidí na frontě a zažíváme spolu s nimi duševní zvraty, poznáváme dosud neznámá epicentra nových zkušeností, jiskry nového vědomí (doslova), náš mozek roste spolu s nimi a my chápeme, poprvé od poslední války chápeme - co vede lidi do válek, a co je z nich odvádí nenávratně pryč. Mně samotné film pomohl zodpovědět několik otázek, na které mi odpovědi dosud chyběly. Například, co nutí davy vojáků na frontách k tomu, aby na sebe opravdu útočili, i když po určité době strávené na bojištích řada z nich ve válce pokračovat nechce a povely nadřízených ani původní ideje nejsou již skutečnou motivací. Vždy jsem se domnívala, že jde o davovou psychózu, v níž tón udává hrstka doživotně přesvědčených, ale vůbec to není tak jednoduché. Důvody leží víc v osobní než v kolektivní úrovni. Zdá se, že tváří tvář nevyhnutelné smrti je boj tady a teď, plnění rozkazů, dokončení úkolu, pokračování ve známém, v bytí na místě, ke kterému jinak chybí vztah atd., za určitých okolností to jediné, co dává celé situaci smysl. Zoufalá snaha mít onen opěrný bod, tj. smysl života, i v takovém životě, který se jím již často nezdá být, je stvořitelem činů, hybatelem, skutečným důvodem, motivací. Smysl člověku dává řád a bez řádu je psychologicky velmi obtížné žít i v mírových podmínkách. Ochraňuje také před strachem ze smrti. Vložit umělý smysl do nesmyslné situace je sice iluzorní, virtuální, nepravdivé, a často v rozporu s původním přesvědčením, ale může to být to jediné, co v dané situaci zbývá. Proto se nakonec dobrovolně a třeba až fanaticky účastní vykonávání rozkazů, útoků i bojů i ti, proti jejichž vůli ony situace původně vůbec vznikly. Vzniká úplně nový smysl života, jinde nepoužitelný, tady je ale jedinou záchranou. I proto se člověk někdy ve válce stává někým "úplně jiným". Tato linie příběhu mladšího z bratrů Friedhelma (Tom Shilling) je ve filmu jednou z nejhlubších a mně osobně přináší největší poznání. Dílo zdaleka nevyznívá tak beznadějně, pesimisticky a rezignovaně jako většina filmů o hrůzách koncentračních táborů. Spíše je tomu, přes všechen ten děs, naopak. Je v něm pohyb, směřování do budoucna, vývoj, zkušenost, očekávání, zítřek. To, že se děj filmu neodehrává ve známém a často prvoplánově pojatém prostředí koncentráků, je paradoxně osvěžující. Právě na frontách zemřela velká většina obětí války (viz čísla nahoře), a to v morálních dilematech a hororech nesrovnatelných se zcela jiným typem břemene pomalé smrti v koncentračních táborech. Je nespravedlivé vydávat za největší a jediná utrpení ta z koncentračních táborů, stávající filmovou tvorbou takový obraz skoro vzniká. Unsere Mütter, Unsere Väter je divoká, pružná a kolotavá směsice příběhů, jako řeka se valí pořád dopředu, vtahuje do děje jako skvělá detektivka, postavy se vyvíjejí v dramatické rychlosti, která odpovídá rychlosti, s níž poslední válka nenávratně akcelerovala vnímání času a umožnila tak mentální nástup toho, čemu dnes říkáme pokrok. Skvělé je i realistické vykreslení pozadí partyzánských venkovských skupin (zde polských), které v detailech (včetně militantního antisemitismu) až mrazivě odpovídá osobnímu vypravování mých příbuzných, jimž bylo dáno podobná prostředí za války také poznat. Zajímavá je namátkou také postava ukrajinské Židovky, doktorky Lilijy a jejího vypořádání s pomstou vůči Charlotte, která ji vlastně jen z nedospělosti a nezralosti poslala na smrt. Nedalo mi nezamyslet se nad tím, jak by se takový zajímavý osud vyvíjel později za stalinských čistek. V závěru nezbývá než zmínit omračující výkony německých herců, kteří dnes patří dle mého soudu k tomu nejlepšímu, co světové herectví má. Nejvíce mě osobně zaujal tradičně vynikající Tom Schilling, jeden ze současných největších světových talentů, a pro mě dosud neznámý Ludwig Trepte.

Úžasná vzpomínka na dětské pocity radosti a pohody, které se dostavily s každým opakováním tohoto zábavného dílka ze zlaté studnice české kinematografie. Generátor optimismu a dobré nálady v ležérním zábavném balení se skvělými herci a svěžími replikami i gagy, na něž se nezapomíná. K tomu navíc výborná muzika Karla Svobody, stěžejní filmové hitovky, jež vždy směle konkurovaly dobovým zahraničím. Vánoce, prázdniny a tak dále... :) Nikdy nezklame.

Vynikající film s klasickou filmovou strukturou v perfektním profesionálním provedení. Příběh, kterému nic nechybí. Možná nepřekvapí, ale určitě vyvolá silné emoce a nikdy se nemůže opakovat, takových nikdy není dost. Skvostné herecké ztvárnění, excelují všichni, výjimečně ale zaujme zejména Sophie Nélisse, jejíž výkon je pro roli nenahraditelný.

Kdyby nebyla postava Petera Parkera v podání Andrew Garfielda až tak zoufale bezradná, nejistá a příliš často v rozpacích, aby se zavděčila dívčímu publiku, byl by snímek sympatičtější. Sexy dojem postavený na kombinaci chapecké neohrabanosti, koktavé nejistoty, nemilého osudu a magických schopností tlačí až příliš na pilu. Samozřejmě, pro koho jiného než pro vzdychající středoškolačky je film určen, takže potud je vše v pořádku. Ale. Ve starém Spidermanovi a v ještě starším Supermanovi jsem obdivovala jiné vlastnosti - sílu ducha spojenou se silou "meče", odhodlanost, která byla uvědomělým rozhodnutím hotového člověka obdařeného dobrou duší i dobrou vůlí. Čin byl výsledkem kuráže, měl vědomý důvod a nenáhodný cíl, místo naivity tu byla dobromyslnost, místo oportunismu entuziasmus. Toby Maguire byl pro remake takové osobnosti skvělou volbou. Moc se mi nelíbí, když hlavní hrdina řeší podobné lapálie jako starý Spiderman a hrdinové podobného formátu hlavně proto, že si potřebuje srovnat svůj bordel v hlavě. Až moc to vypovídá o psychózách, v nichž vyrůstají nové generace, u kterých je cesta z dětských problémů, často na úkor svých blízkých, takřka nekonečná. Rozhodně by takové neměly být kulturní vzory pro ty, jejichž směřování se teprve formuje. Celková nálada značně potemněla, z příjemně pozitivního přístupu nezbylo skoro nic, důraz na negativní východiska posílil. Propad v myšlenkové rovině, která základní příběh nechává bez náznaku propracování ležet po celou dobu v jednom plánu, kupodivu nevyrovnala ani technická stránka, od které tu přece jen bylo co očekávat. Triky jakoby čekaly na mastering a kromě technické kvality postrádají i potřebnou intenzitu. Podtrženo sečteno 2-3 hvězdy.

Po prvním díle zatím plný počet a milé překvapení. Když jsem se dočetla, že ČT připravuje sitkom s Pavlem Liškou, po zkušenostech s filmy, v nichž vystupoval (což mu ovšem neubírá na talentu), jsem nečeokávala nic dobrého. Posteskla jsem si, jak česká produkce nenávratně bloudí ve vyšlapných šlépějích osvědčeného malého, českého "smrádečku ale teplíčka", v němž se, jak stvrdil právě odvysílaný seriál Čtvrá hvězda, stírá hranice mezi nováckým mainstreamem a sametovým pivním pseudointelektualismem. Naší národní hrdostí i devizou je naše chudáčkovství. Slabomyslné hrdiny a jejich neúspěchy Čech miluje. Vystavujeme je na odiv (filmy z protektorátu), nebo se s nimi v pokřiveném soucitu ztotožňujeme, neboť naše lenost i neschopnost pramení ve stejném zdroji (Vratné lahve, Kolja, Idiot, Václav ... ), anebo se jim smějeme (Čtvrá hvězda), abychom se snad nemuseli nedej bože o něco snažit, pracovat, nebo se učit - to všechno průměrného Čecha, a tedy i širokou cílovou skupinu českého filmu, bolí a obtěžuje. A ono ejhle. Sitkom je přece jen jiného ražení. Zejména potěšil fakt, že humor skutečně vychází z dialogů. Ty dosahují intelektuální úrovně, kterou bych tu nečekala. Z prvního dílu čiší nefalšovaný závan britské břitkosti, což stylově dokreslují double-recesistické rekvizity. Zatímco pseudohumor seriálu Čtvrtá hvězda byl postaven na tom, že je někdo špatně oblečený, hloupý, masturbuje, lže, krade, nebo má sex s nadřízeným (samé "vtipné" věci, až se za břicho popadám), tady se opravdu směji formulacím i významům. Excelentní šou podtrhuje mistrovskou performancí Sabina Remundová. Dcera snad vůbec nejlepší české herečky s velmi sympatickou osobností předvádí, jak to dopadne, když jablko nedopadne :) daleko od stromu. Všem, kdo neviděli, doporučuji zejména díl "Jehňátko". Ten se tedy opravdu povedl. A komentátorka "ta*jemna*" má pravdu, je to i dokument :)))

Předepsaný kolektivismus v lidech fixoval ty horší z lidských vlastností. Toto je film o způsobu, jakým to prováděl. Realistická sonda do uměle vytvořeného prostředí, v němž má člověk domov námořníka, a proto mu chybí kořeny, z nichž by v opoře mohl čerpat naplnění svého života, pomocnou ruku ve formě idey, myšlenky, směřování, či výchovu a radu, která umožňuje dospět (což je jev generace od generaci vzácnější). Život jedince se bez kolektivního rosolu, přiřazenému k jedinci na běžícím pásu a bez objednávky, stává vpodstatě nesmyslný, což bylo i záměrem režimu, který takto se svými šachovými figurkami pracoval. Depersonifikovaný jedinec z vaziva umělého systému utíká prostřednictvím jednoduchých nabídek, jež jsou nejblíž po ruce - stejně jako v kapitalistickém systému jsou těmi nejviditelnějšími z nich materiální statky, které na sebe berou masku řešení či cíle, jichž se jinak v takovém životě nedostává, a kterých je možno celkem jednoduše dosáhnout (vydělat si tolik a tolik na nové šaty, telefon atd.) Po stejných jednoduchých "řešeních" stejně i nyní sahají sociálně slabé skupiny, jejichž jednoduché psychiky využívají na zcela druhém konci spektra naopak sociálně až sociopaticky nejzdatnější jedinci, aby jimi levně a jednoduše posílili svůj vlastní sociální statut (bohatí proto bohatnou a chudí chudnou). Ze stejného důvodu silné lákavosti iluze řešení, jež se nabízela, a potřeby dosažení alespoň nějakého cíle, jež černý trh střelhbitě suploval, stavěli číšníci za komunismu v Československu chaty z nakradených cihel, a z téhož důvodu servírky a kadeřnice napříč sovětským blokem pokukovaly po drahém oblečení a bohatých ženiších, jejichž prestiž se určovala značkou automobilu a v lepším případě inženýrským (inžynýrským, jak za socialismu říkali ti vzděláním méně políbení ;) ) či jiným vysokoškolským nebo jinak společensky úchvatným titulem. Majetkové vztahy tu nabývají specifické formy i sociální funkce, která se pro společnost stává směrodatnou. Kolem této vybudované osy se nakonec stáčí všechno, lidé přicházejí o svá náboženství, o své tradice, o myšlenky, a jsou čím dál tím více nuceni sociálním vortextem k začlenění do tance kolem tyče, kterým je monetární pilíř, a v němž maska a lež získává novou úlohu. Nucené soužití s lidmi, jež prošli takovým brainwashingem, je psychicky, mentálně i jinak velmi náročné. Stejně náročné je sledování snah i příběhů hlavních postav filmu - není to skutečně nic příjemného. Ženy jsou tu primárně naivní a ziskuchtivé zároveň, muži jsou ve srovnání s nimi přehnaně přátelští a jednoduší. Takovou společností ženská "emancipace" postupuje jak nůž máslem. Z chlapů se stávají ovlivnitelné bačkory v rukách ženských loutek (jako v prvním dějství), nebo nabubřelí seladoni posedlí iluzí vlastní výjimečnosti (jako v dějství třetím). Film opět velmi realisticky dokumentuje, jak a proč k tomu došlo, a jakou roli v tomto dlouhotrvajícím procesu sehrála změna důležitosti majetkových vztahů ve společnosti. Tématem dialogů jsou výhradně konzumní prostředky i statky, kterými se stávají i zmiňované vysokoškolské tituly a pracovní funkce, intimní vztahy včetně sexu samotného, a dokonce i narozené a nenarozené děti. V takovém světě nic kromě konzumních statků a konzumních vztahů neexistuje a nevzniká. Sonda je tak reálná, že se při sledování filmu často vybaví nehezké vzpomínky na sousedy z ulice a školy, nenapravitelný kolorit komunismu, který nás bohužel stále plně neopouští a je předáván dále společností i "výchovou" v rodinách, a to tak silně, že soudobí lidé často věří tomu, že takové vztahy i uspořádání jsou lidským společnostem vlastní odjakživa. Stopáž filmu je poněkud přehnaná vzhledem k tomu, co v jednotlivých fázích sděluje. Hlavní dějové linky jsou víceméně banální (ne tak emoce či prázdnota hlavních hrdinů), avšak právě jejich banalita ospravedlňuje i časový rozsah, jehož mírná nabubřelost jakoby potvrzuje hluboký význam banálních příběhů pro lidský život. Herecké výkony jsou vynikající. Američany mohl film dle mého soudu zaujmout pro jakousi až hrabalovskou či kunderovskou všednost a civilnost "obyčejného lidského života", která čiší i z některých formanovských filmů, a která je za oceánem značně populární, ač ji můžeme vnímat svým způsobem jako pokračování oblomovské tradice Rusku vlastní. Snímek není z těch, na které by se člověk díval s radostí a dobrým pocitem, ale za důležitost spíše dokumentaristického rázu a skvělé výkony i s odstupem času uděluji 4 hvězdy. Jen jedno mi uniká: proč bývá film zařazován mezi romantické filmy.

Naplnění života životem se v tomto světe děje prostřednictvím životů druhých. Žijeme navzájem. Jíme životy druhých, dýcháme život druhých spolu se vzduchem a stejné podstaty je i naplnění jiných potřeb napříč veškerou žijící entitou. Plnění života životem je koloběh, o který tu jde, život je jeho resurekce a bytí sama sebe zároveň, jak ostatně dokládá mytologie až po Krista, po němž toto primární porozumění světu mizí. Pro mnohé je to dnes překvapením, jež vede ke kulturně hyperpolizovanému strachu ze smrti nebo vzniku nekontextuálních předsvědčení, jako je vegetariánství. Takto se existence skrz ostatní uskutečňuje i prostřednictvím veličin, které jsme si bůhví proč zvykli nazývat neživými, a realizuje se viditelně ve formě naplňování potřeb, nikoli pouze biologických, z nichž je ovšem poměrně významnou sex a potřeba druhého. Tento film je příběhem o sexu a partnerství s umělou inteligencí, které se tak svým zaměřením ze života i z jeho drobné položky s názvem "humanita" vyčleňují. Spolu s nimi i film, jenž tudíž zkrátka není dostatečně životný. Je výrazně antilidský, ale bohužel jsou takové i jeho výrazové prostředky. Byť se pomalu vymírající lidský druh sám snaží i mimo virtuální realitu o vyvolání negativního sebehodnocení, film a jeho hlavní postava, která tento negativní reálný svět opouští, aby našla útěchu v lepším, naplňuje diváka opět jen negativními pocity, či v lepším případě nepřesvědčivostí. Útěk do virtuální reality mimo to, co dělá život životem, není korunován úspěchem, a není řešením, to budiž vůdčí poselství díla. Základní východisko je depresivní, což vhodně dokresluje fatálně růžové cosi nad mrakodrapy (nebem se to zdráhám nazvat), v pozadí takřka všech scén. Lilarůžovošedá barva jakoby pokrývala všechny filozofické i dějové aspekty rozehraného příběhu, které splývají stejně neviditelně, jako prachové částečky v barvě smogu. Bohužel, kvůli těmto prvkům film místy i úporně nudí. Nakonec však právě touto antihumanitou, včetně realistického odkazu na hipsterskou hru na image prostřednictvím konkrétní výrazové škály, volá k "nápravě", ke skutečnému životu, a k jeho plné, životné účasti na něm, jež je jediná zdrojem lidského štěstí. Pro mě působilo ztvárnění až příliš odtažitě, jako bych sledovala jakýsi artový pokus začínající severské kapely o stvoření emotivního videa za použití jednoho tónu a dvou barev. Raději se vizuálně rozptyluji plnospektrálním vizuálním materiálem, který poskytuje přírodní Matka Zem, a které film záměrně výrazně osekal. Přesto vnímám vyznění díla jako užitečné poselství o lidské samotě, kterou člověk nevědomě, ale přitom dobrovolně vyhledává stále častěji, aby utíkal životu jako z Buddhovy dlaně. Osobně takové poselství považuji za zbytečné a zbytečně masochistické, ale vím, že pro většinu je lidí je tohle stokrát pořád málo.

Když se člověk dobrovolně zúčastňuje hrátek, v nichž nezáleží na jednotlivci, měl by si být předem jist, že tím jednotlivcem myslí sebe, své kamarády a všechny, jež má rád. Vojenský příběh podle skutečné události je podán přece trochu idealističtěji, než jak akce v Afghánistánu podle všeho probíhaly a probíhají, nedůvěryhodně působí například vysoká intelektuální úroveň vojenských vůdců a ostatně i některých pěšáků. To vše snad ale jen proto, aby se na tu hrůzu vůbec dalo dívat. Režisérské i herecké ztvárnění v ruském, jinak poměrně drsném a realistickém pojetí, velmi příjemně překvapilo. Důvodem bude i to, že v našem prostředí, plném protlačovaného amerického braku, vede k ruskému filmu složitější cesta. Válečný a vojenský film byl totiž vždy silnou stránkou ruské kinematografie, bez ohledu na pofiderní politické pozadí.