ondrejmagic

Klasické dílo nejen kinematografie ale také literatury. Nebo naopak literatury ale také kinematografie. O tomto filmu dodnes lidé spekulují, jestli je lepší než román od Maria Puza. Faktem je, že Coppolův film je věrnou adaptací, která se však i při dodržení základní dějové skruktury pohybuje volně a přirozeně. Marlon Brando hraje kmotra více než přesvědčivě a Al Pacino zde také převyšuje ostatní už tak dokonalé herecké výkony. Dokonalosti filmu přidává z mého pohledu už jen fakt, že jeden z našich přednášejících na univerzitě dával hned první scénu z tohoto filmu za transparentní příklad opaku občanské společnosti - tedy mafie. Jediné, co stále nechápu je, že dodnes potkávám mnoho lidí, kteří tento legendární film ještě neviděli.

Třetí z Tarantinových filmů se v jeho filmografii krčí zřejmě jako nejméně známý kousek, dle mého názoru ovšem neprávem. Je tomu tak možná proto, že je nejméně kontroverzní, nevyužívá tolik chronologických skoků v ději a ani v ničem dalším nemá tolik typický tarantinovský rukopis. Snad "jen" kromě výběru soundtracku, kamery nebo dialogů. Tento film jsem si zamiloval právě pro soundtrack, odkazy k žánru blaxploitation filmům a pro skvělou legendu právě tohoto žánru, Pam Grier. Jackie Brown je sice méně krvavý než ostatní Tarantinovy klasiky, ale představení hlavní role na obě strany a například také proměna Samuel L. Jacksona po Pulp Fiction je drsným a jemným nebo jemně drsným a příjemným zážitkem.

Snímek, který mne víc než čímkoliv jiným dostal svým poselstvím. Jednoznačný apel na lidské ctnosti, kterých by se měl chtít držet každý člověk. Takový film ode mě vždy dostane vyšší hodnocení, než film oslavující násilí a nečestnosti, byť bude třeba filmařsky lépe zpracován. Al Pacino se této "protispolečenské" role zmocňuje opět více než geniálně, film by byl bez něj sotva poloviční, a vzbuzuje moje emoce, sympatie a do velké míry i empatie. Netvrdím, že jsem takový člověk jako právník Arthur, ale rozhodně bych takovým člověkem chtěl být, jelikož uznávám stejné hodnoty.

U tohoto snímku je víc než u všech ostatních s Al Pacinem v hlavním roli jasné, že na něm film stojí a padá. Naštěstí je to ta první varianta, protože stojí velice pevně. Al Pacino v roli policisty Serpica, který za žádných okolností nebere úplatky, funguje skutečně excelentně stejně jako ve Scarface i Kmotrovi. Kmotr je můj nejolbíbenější film, druhý i třetí díl a Scarface jsou také výborné filmy, které považuji za jedny ze svých nejoblíbenějších, přesto Serpico mám ze zmíněných nejradši zřejmě pro sílu osobnosti a odhodlanost přes samotu, ve které Serpico uvíznul.

Tento dnes již klasický snímek ve svém žánru prezentuje nejen původ djingu, hip hopu a kultury s tím spojené, ale rovněž hluboce zapálené a inovativní umělce, kteří stáli u zrodu těchto žánrů. Záběry, ve kterých se DJ Shadow s kamerou vydává do suterénu obchodu s vinyly, jsou dnes již naprostou klasikou. Snímek je naprosto transparentní a suverénně nejlepší propagací hip hopu takového, jakým byl od začátku a jakým ho vidí zasvěcení srdcaři.

Film je celou dobu humornou one man show výborného komika Davea Chapella, jehož průpovídky po celou dobu filmu a klubový způsob přednesu anekdot s Mos Defem jsou naprostou klasikou. Kvalita vystoupení jednotlivých umělců s živou kapelou uprostřed Brooklynu snad ani není třeba komentovat. Jednoduše celkový příběh a průběh filmu působí velice sytě a příjemně. Já jsem se ani chvíli nenudil a film jsem viděl už tolikrát, že se z něj stala pro mě stejná klasika jako Mrazík na silvestra pro ostatní.

Neskutečně originální a stylová podívaná pro fajnšmekry. Dokument stojí na geniálním nápadu: 4 producenti vyrazí nakoupit vinyly za 5 dolarů a z nich vysamplují a složí svoje skladby. Kamera je snímá v obchodech s deskami, při skládání i při společném poslechu plodů práce a celou dobu člověk jen blaženě hltá. Skvělá je také volba producentů, protože každý má odlišný styl a výsledky i průběh jsou velice různorodé.

Tento dokument není strohým dokumentem o umění street art nebo jeho inkognito legendě. Je to další geniální dílo Banksyho, který o sobě nechtěl odhalovat mnoho informací a ztratit tak kus ze své tajemnosti. Naopak využil Exit through the gift shop ke stejnému poselství jako svá ostatní díla. Street art znehodnotil člověk, který se stal „umělcem“ přes noc a za umělce se může leda vydávat, a ještě desetkrát tolik ho znehodnocují obdivovatelé street artu, kteří se k tomuto umění začínají obdivovat až ve chvíli, kdy se stává snobským pozlátkem. Dokumentů zábavných po celou dobu s takto překvapivým rozuzlením najdete skutečně minimum. Vlastně můžeme nakonec říct že žánr dokument, je pro toto umělecké dílo nevhodnou škatulkou.