Flakotaso

Zanussi opět ostrý jako břitva...nebo spíše jako střep - ne náhodou se ve filmu tak často mluví o skle. Výkon Maji Komorowské (v jejím prvním celovečerním filmu!), je tak fantastický, že nenacházím slov. Slova obdivu ale nacházím pro režiséra, jehož tvůrčí metoda je s mým vkusem dokonale kompatibilní. Krzysztof Zanussi dokáže nekompromisně řešit závažná morální dilemata a přitom pateticky nemoralizovat a neupozorňovat na sebe jako na egoistického auteura, zjednodušeně něco ve smyslu "jenom já jsem ten, kdo vám ukáže, jak to je" (což někdy cítím třeba u Bergmana). Jednoduše dát nitkami scénáře dohromady určitou hypotézu, převést ji na plátno a předat ji divákovi tak, aby přes svou dokonalou přesnost, věcnost a sevřenost nepůsobila směrem k příjemci uzavřeně, ale do určité míry otevřeně, nejednoznačně, s velkým prostorem k manévrování. A manévrovat vně i uvnitř filmu se dá opravdu jakkoliv, což nejvíce vyzní v závěrečné scéně, kdy se Marek vyspí s Witovou sestrou. Není to Wit, kdo mstí sestřinu čest, ale naopak Marek znechuceně odvrhne "marnotratného syna" Wita, jelikož stále nachází k tomuto kroku morální právo. _______ "Viděl jsi někdy lidskou kůži pod mikroskopem? Póry jsou jako krátery. Odporné."

No jo, Poláci se opět nebojí rýpat pořádně hluboko do vlastních řad. Celkově ten film není úplně bezchybný, občas to bylo lehce kostrbaté v návaznostech a závěr byl překvapivě uspěchaný, klidně mohlo být ještě třeba dvacet minut navíc. Na druhou stranu je potřeba opět ocenit onen specifický polský "realistický touch", stupňující se syrovost (i když jsem si po zkušenosti se Zlým domem a Růženou pořád představoval, kam až by ten marasmus vystupňoval takový Wojtek Smarzowski :). No a taky mě hodně bavil výtečný a pro mě dosud neznámý herec Ireneusz Czop. A ještě se mi hodně líbilo, jak komplexně Pasikowski pracoval se zdánlivě nenápadným a nepodstatným detailem, ukradeným kufrem v úvodu filmu, kvůli čemuž musel hlavní hrdina neustále chodit pouze v obleku - takže si ho musel neustále prát (což je záminka k "meziscénám") a navíc jej tento look vizuálně ještě více vyděloval z nepřátelského prostředí vesnice. Nejpodstatnějším zprávou kterou Poklosie velmi sugestivně vysílají je ale onen neustále implicitně přítomný obrovský vykřičník, totiž jak dalekosáhlé s nesmazatelné následky má válka. A právě válka dává nejlepší příležitost oné pověstné svini, která se může skrývat v každém...

Artisti. Jazz. Esence šedesátek par excellence.

Je to určitě dobrý a záslužný film, ale docela jsem tam postrádal větší důraz na to, že pokud kosatka loví (třeba i lidi), tak pouze dělá to, co je pro ni přirozené. A ne, že je to způsobeno pouze stresujícím životem v zajetí nebo "špatnými" geny jednotlivce. Navíc s tou nevinností cvičitelů v rámci kosatčího průmyslu bych byl taky opatrný. Všichni to dělají dobrovolně a sami tak onu celou mašinérii vědomě podporují.

Výborné. Sice to není zdaleka čistých pět hvězd a je to tak trochu hra na jistotu (zhruba první půlhodinu jsem se neustále děsil, že je to kopie Mezi zdmi), ale za výkony Seydoux a Exarchopoulos (nedá se říci, která je lepší), za práci s modrou a vůbec za tu celkovou čistotu a ohromující upřímnost, realističnost a odvahu - zejména v naturalistickém zobrazování tváří tak, jak ve skutečnosti vypadají...ale samozřejmě i za sexuální scény - si to Kechiche zaslouží. Není to absolutně strhující a geniální filmařské dílo, ale pedantsky vycizelovaný film, šlapající jako švýcarské hodinky ano. Vynikající vrcholnou scénu v kavárně si pustím asi ještě mnohokrát. ** update: s odstupem času dojem lehce zeslábl a film se jeví ve svém ryzím realismu docela ploše, chybí něco nedořečeného, otevřeného, vše je příliš jasné a jasně dané.

Je tam jedna skvělá rýpavá hláška. "Chystáme tragédii z vesnického prostředí. Ale nebojte! Je moderní, dopadne to šťastně!"

Je to velice zábavné hlavně svou jinakostí - no považte, znáte nějaký jiný česko-ruský ostrovní eastern? Vůbec, ta celková lehká neotesanost a nedokonalost celku, o kterou se zasloužily především zjitřené okolnosti vzniku, atraktivitu filmu spíše zvyšuje než snižuje a k samotnému prostředí pustého ostrova dobře pasuje. Hlavní dějová linie se postupně láme, do půlky to vypadá na příběh o správném chlapákovi, kterému budou zapšklí obyvatelé ostrova dělat problémy, ale nakonec se z toho vyklube klasický vztyčený prst o tom, jak se jednomu kvůli zlatu zcela zatmí před očima, na což také doplatí. Nejvíce mě ale překvapila mě velkolepost a žánrovost Šustovy vynikající hudby, dovedl bych si ji bez problémů představit v jakémkoliv velkém západním westernu. http://www.youtube.com/watch?v=emPsKbRoK3M

Skvělý jazz to nakopává o hvězdu výše.

Na západě oslavovaný a ve své rodné zemi perzekuovaný tvůrce Jafar Panahi založil svůj pátý celovečerní film na nápadu o možnosti natáčení v reálném čase v průběhu fotbalového zápasu mezi Íránem a Bahrajnem o postup na Mistrovství světa v Německu - a to přímo na inkriminovaném stadionu. Kvůli tomuto omezení točil pravděpodobně většinu scén na první pokus a film tak poskytuje skrze ruční digitální kameru kýžený dotek reality, což podporuje i obsazení všech rolí přirozeně se chovajícími neherci. Díky této jasně dané koncepci je tak předávané poselství o „íránských ženách mimo hru“ podáváno překvapivě lehce a nenásilně, i když občas možná až příliš přímočaře. Závěrečná epizoda v autobuse pak působí poněkud nastavovaně, jelikož důležitá zpráva je dávno předána a film potom už, podobně jako samy íránské fotbalové fanynky, pouze nervózně přešlapuje na místě a čeká na vytoužený postupový konec zápasu.

S Godardem je to těžké. Ten film je samozřejmě hrozně chytrý a přitom jednoduchý a v podstatě nenáročný na interpretaci, ale to, co je na něm skvělé, mi zároveň jakýmsi způsobem hodně vadí a nedokážu se nad tím dojímat oním způsobem mnoha cinefilů, godardofilů a lemépris-filů. Úžasná kamera, hudba, můj oblíbenec Piccoli, Bardotka mě nikdy moc nebrala - ale ok, je to kultovní osoba, sebeuvědomělost filmu tisíckrát jinak atd. Objektivně je to téměř dokonale udělané, ale subjektivně tomu nedokážu podlehnout, aniž bych lhal sám sobě. To bych pak samozřejmě sám sebou musel pohrdat :). Přesto zatím asi nejlepší Godard.