Flakotaso

Pár dobrých allenovských vtípků (nejvíc mě dostala hláška "Monica...even the name is hot!" a nebo ta o Slečně Julii), ale jinak je to těžce průměrný, ve druhé polovině až podprůměrný pokus o...o co vlastně? Oslavit Řím a předvést brutálně staré klišé o tom, kolik "malých" příběhů skrývá velké město? Neschopnost Allena ukázat cokoliv typicky italského, aniž by se snížil k otřepaným klišé o tomto národu (už jenom to, že "žhavou" Italku hraje Španělka - prostě proto, že vyhovuje Allenovým představám o žhavé Italce) mě překvapila víc než dost. Dobře, oddechovka nepotřebuje průlomové myšlenky, měla by však držet pohromadě a fungovat, což se tady, na rozdíl od Barcelony a Paříže, rozhodně nepovedlo.

Na rok 1957 neskutečně ostré a potměšilé vůči dobovým nešvarům. Opravdu hodně daleko za hranicemi běžné a povolené komunální satiry. A navíc věci, na které se dnes v českém filmu zapomíná (a nebo kašle a nebo už to nikdo neumí) - pečlivá práce s drobnými detaily, ať už jsou to gesta, pohyby, dialogy, rekvizity a vůbec celé rozzáběrování.

Sním svůj třírohý klobouk, jestli tohle neviděl Jerzy Has před natočením svého Rukopisu nalezeného v Zaragoze (možná ho budu muset opravdu sníst, přece jenom mezi oběma filmy je pouze roční mezera).

Výborná první polovina, ale potom se Knězovy děti zvrtnou do stavu, kdy se nápady a kvalitní humor povážlivě vytrácejí a film se to snaží zakrýt (nebo spíše nahradit) překombinovaností (nemyslím tím nějakou tu násilnou/nenásilnou smrt, na to si člověk u balkánských filmů zvykne), množstvím zapojených postav a postupným odkrýváním či zakrýváním jejich motivací. Ještě dvacet minut před koncem by to bylo na čtyři hvězdy, ale...nemám rád překombinovanost, která se navenek snaží vypadat že naprosto ladně funguje a přitom uvnitř docela drhne - poprvé mě Matišičův scénář trochu zklamal. Každopádně skvělá hudba, pěkná kamera a z herců mě nejvíce bavil Niksa Butijer.

Několik nesouvislých poznámek. Komedie na slušné úrovni, ovšem s jiným režisérem by to mohlo klidně být i fiasko - je z toho cítit, že Sedláček to přece jenom trochu ohlídal, aby film nespadl níže, protože ty nápady Bolek při psaní scénáře občas tahal asi až z paty. Pár výborných vtipů, pár dobrých vtipů, pár vtipů nefungujících a vyznívajících do prázdna a jedna scéna, která mě v negativním smyslu tak šokovala, že jestli to nebyla skrytá narážka na Kameňák (musela být, úplně to z ní křičí!), tak to opravdu nechápu (je to ta s Křížkovou). Herci? Samozřejmě to občas drhne, nenapodobitelné chytilovské přirozenosti a autenticity už nikdy nikdo nedosáhne - zde jsou výkony už prostě klasicky "filmově komediální" - vyčnívá z nich skvělá etuda Ivany Uhlířové a především velkolepý Donutilův nástup na scénu, který se po všech stránkách povedl. Irénka, která není a Vlastička jako duch? Zbytečné a neúčelné. Povedená hudba, pěkné Krejčího nálety kamery, nenásilně vizualizující "návrat" po dvaceti letech. Celkově to rozhodně to není průšvih, pobavit se dá slušně a trapnosti je mnohem méně, než se čekalo - s přihlédnutím k okolnostem to asi dopadlo nejlépe jak mohlo a jsem za to rád. Na konci však i pod vlivem závěrečné písně stejně zůstane mírný smutek z toho, že co kdysi bylo (Chytilová, mladý Bolek, 90´s), už se nikdy nevrátí - paradoxně přesto, že ve filmu se překvapivě na staré časy vzpomíná mnohem méně, než by se od "návratového" filmu dalo čekat. Což byl myslím účel.

Dostatečně zábavná letní komedie s mnoha sluncem prozářenými pražskými exteriéry, které Stallich za kamerou zachycuje opravdu lákavě. Závěr je bohužel až překvapivě ostře mravoličný a nesmlouvavý, skoro jako dobře mířená facka vší předchozí pohodě, ale vše co se děje před tím, je na padesátá léta docela zajímavé - pozorovat pracující třídu, jak neodolá a jde se v krásném dni místo práce flákat k vodě se zas tak často nenaskytne - kromě hlavní hrdinky samozřejmě neselže chlapík od soustruhu, ale "ouřada" v podání Kemra :). Jinak souhlasím s uživatelem cariada, taky by mě zajímalo, kde vlastně v noci pracoval tajemný týpek Heverle, válející se celé dny u řeky.

Velmi neambiciózní a obyčejný snímek, snažící se vysokou míru realismu (ze kterého vybočuje snad jenom zbytečně vyhrocená scéna na balkóně) - dalo by se říci evropský art ve své nejsušší podobě. Přesto se na to dívá dobře, hlavní i vedlejší postavy fungují a má to i jakýsi drobný přesah. Zaujme několik nenápadných narážek na EU. A hezky se tam pracuje s rekvizitami (váza, mlýnek). Sympatický film, který rád lehce nadhodnotím.

Obdivuhodné je, jak je Matišičův scénář, při vší své složitosti sofistikovaný a v rámci možností daného žánru relativně realistický. Něco takového u nás prostě nikdo napsat neumí, takový Epstein nebo Jarchovský se na tohle můžou dívat jenom z velké dálky. Kromě scénáře stojí za pozornost zejména fantastický výkon Alena Liveriče, který je ve své roli válečným osudem zničeného rockera naprosto přesný a když začne procítěně zpívat četnické (srbské) písně, ztrátu otce, syna, manželky, nohou a nakonec i národní identity mu lze beze zbytku věřit a logicky pak vypadá i jeho závěrečný čin, který by v jiném filmu působil pravděpodobně velice samoúčelně.

Docela film podle mého gusta - mám rád tenhle koncept omezeného času a jednotného prostoru, tentokrát jedna noc a jeden byt. Omerzu výborně navozuje atmosféru zimní noci a informace nechává záměrně vyplynout jakoby mimoděk a jejich dořečení není důležité. Atmosféře pomáhá i skvělá Milotova kamera, která i ve zdánlivě banálním bytovém prostoru dokáže tvořit zajímavé kompozice. Herci dobře vybraní, bavil mě hlavně jeden z těch chlapců, Vojtěch Machuta. Pojarovi medvědi taky potěšili. Scénář sice pochopitelně občas drhne, ale mnohem méně, než jsem po zkušenostech s FAMU filmy očekával. A i když se může zdát, že je to bez pointy, poslední slova a poslední záběr to naopak hezky a smysluplně uzavřou.

Obrovské překvapení. To, že Nichols je talentovaný chlapík jsem po jeho Take Shelter věděl, ale že až takhle...Mud je jednoduše krásný, zcela vtahující film. Přitom natočený až téměř starosvětsky klasickým hutným stylem, kde není místo pro narativní hrátky a samoúčelné režijní frajeřinky (takhle nějak by dnes mohli točit američtí mistři přelomu 50.a 60.let), ale důležitější je fungující jednoduchý příběh, robustní a řemeslně zvládnutý styl a uvěřitelné pnutí mezi postavami. Jenom škoda té závěrečné přestřelky, kdyby se celá věc odbyla jedním, dvěma výstřely, bylo by to pro film lepší. I tak je Mud společně s Gravitací a Nespoutaným Djangem zdaleka to nejkvalitnější, co loni za velkou louží vzniklo.