Flakotaso

Poslední dobou jsem viděl víc Bergmanů za sebou a pořád se mi honí hlavou, jak obrovskou měl tento slavný rejža výhodu v tom, že měl možnost neustále pracovat se stále stejnou skupinu vynikajících herců. Na ženách můžete oči nechat a muži charismatičtí až za hrob. Kdoví, jak by jeho filmy vypadaly, kdyby tyto možnosti neměl nebo je měl omezeny. Ale dost spekulací. Tvář je podle mne každopádně jeden z relativně lehce slabších Bergmanových děl, ústřední konflikt mě příliš nechytl, nezabořil se mi do mysli. Klasická situace setkání skupiny lidí v omezeném prostoru jednoho domu je sice opojná jako vždy, ale tentokrát se nevyvíjela úplně tím směrem, kterým jsem doufal - až bych řekl, že se zůstávalo spíše na povrchu. Užíval jsem si tak spíše samotné herce (zejména Bibi Andersson a von Sydowa), nezvyklou kytarovou hudbu a taky mě potěšil výborný konec, který mi jakýmsi způsobem evokoval něco z Rukopisu nalezeného v Zaragoze, ostatně i několik dalších momentů.

Úžasný film. Jeden ikonický záběr vedle druhého.

Podruhé a z 35mm - definitivně nejintenzivnější dokument, jaký jsem kdy viděl.

Další výborný film od nedoceněného režiséra. Jiří Weiss byl na přelomu 50. a 60.let specialistou na vyhrocená, ale přitom realisticky zaměřená dramata, založená většinou na problémech, vršících se kolem zakázaného vztahu muže a ženy. Vrcholem tohoto období je jistě Romeo, Julie a tma, ale i téměř neznámá Taková láska je dílem, které si zaslouží zvýšenou pozornost. Původně divadelní hru Pavla Kohouta Weiss zpracoval výsostně filmovými prostředky, na 50.léta až nečekaně odvážnými a originálními - to se týká nejen retrospektivního stylu vyprávění, obohaceného o postavu jakéhosi demiurga, soudce Miloše Nedbala, ale i využitím kamery s velmi ostrými rakurzy a potemnělým barevným spektrem nebo absencí hudby komponované přímo pro film. Místo ní Takovou lásku rámuje osudově znějící klavírní sonáta Ludwiga van Beethovena. Herecky kraluje Vladimír Ráž a Marie Vášová a zejména první jmenovaný je ve své roli docenta, zmítaného existenciálním rozporem, opravdu výtečný. Na počátku filmu sice panuje obava z příliš moralistického a zkostnatělého vyznění, avšak na konci se obavy obavy rozplynou, jelikož sám "demiurg" nechá konečné rozsouzení celé situace pouze na divákovi.

Výtečné. Dramaturgicky vyvážené, ideologicky sympatické a nekompromisní, výborně natočené. Zarámování filmu úryvky z Wagnerova Tannhausera v kombinaci s monumentálními leteckými záběry na rozestavěnou dálnici ještě zvyšuje působivost a doplňuje specifickou náladu celého Bystřičanova filmu. A závěrečný záběr jenom potvrzuje, že režisérovi tady vyšlo opravdu vše, na co šáhl :). Jsem zvědavý na jeho další projekty.

Den po Mnichovu, Kulka pro Heydricha a Všechnu moc lidu Stalinovi. Landa fail, Vyorálek skvělý.

Výtečná konverzačka s mnoha skvělými postavami (bavil mě hlavně důstojník Jarl Kulle a Harriet Andersson, které tady sex doslova kouká z očí :) Nejvíc mi na tom filmu imponovalo, jak je na rozdíl od mnoha podobných konverzačních komedií s nádechem ironie prost jakékoliv nabubřelosti a umělosti, což mě vždy dokáže znechutit. Naopak na mě Úsměvy působily velmi upřímně a dotaženě, a to na všech úrovních. Navíc to celou dobu pěkně šlape, žádné výrazně hluché místa. Příjemné překvapení - v kontextu daného žánru, nikoli Bergmanova díla, lehce nadhodnotím.

Pokud Moma porovnám například s Lehotského Zázrakem, tak tohle úplně někde jinde, krásně to drží pohromadě - a to přesto, že je to pouze studentský film. Skvělí neherci, kamera, střih a práce s hudbou. Kuhn na to má.

Proslulý indický režisér Ráj mě, mírně řečeno, napoprvé příliš neokouzlil, spíše bezmála nudil (a nebo nasadil Guru Dutt laťku tak vysoko?) a z úcty k velkému jménu dám alespoň průměrné hodnocení. Zapamatovatelných scén není mnoho, filmařsky je to čisté, ovšem nikoli strhující a mou pozornost přitahoval po většinu filmu pouze výtečný herecký výkon matky v podání Karuny Bannerjee a občasná tamtamová hudba. Naopak výkon Apua (ať už v mladším nebo starším vydání) mi přišel kašírovaný a stejně tak podávání jednotlivých událostí či časových úseků příliš zkratkovité a nevzrušivé. Ať se při svém nezanedbatelném filmovém rozhledu snažím jak chci, kultovní film ani mistrovské dílo v Nezdolném nespatřuji a Rájův styl mi, alespoň zatím, zdaleka nevyhovuje.

Paráda. Asi nejextrémnější a nejoriginálnější americké indie, jaké jsem doposud viděl. Všechny prvky typické pro tyto filmy jsou zesíleny ad absurdum a celé je to zaobalené v něčem, co bych novotvarem nazval jako všednodenní surrealismus amerického vidlákova :). O to lepší film, že ho nikdo nezná.