Flakotaso

Paráda. Asi nejextrémnější a nejoriginálnější americké indie, jaké jsem doposud viděl. Všechny prvky typické pro tyto filmy jsou zesíleny ad absurdum a celé je to zaobalené v něčem, co bych novotvarem nazval jako všednodenní surrealismus amerického vidlákova :). O to lepší film, že ho nikdo nezná.

"Tak to máme všichni. To jsme kadeti!" Už jenom název je skvělý (dnes by to neprošlo, je to přece genderově nekorektní :), ale chyběla mi tam nějaká pořádná hudba, jako v jiných baťovských reklamách. I když možná je ta verze na youtube neúplná...

Téměř fyzicky osvobozující je, když v americkém mainstreamu najednou nejde o záchranu světa či národa, dokonce ani rodiny a blízkých, ale o pouhou přirozenou touhu člověka-jednotlivce žít. Navíc nejsme obtěžování podrobným životopisem postav, ale u každé stačí jedna dvě informace - žena ztratila dítě a žije sama, muž je bodrý vypravěč historek a poslouchá country - a tím to v podstatě končí. Jednoduchost. V tomto je Gravitace až překvapivě čistá a této jednoduché linie se poctivě drží - až na několik menších scenáristických zaváhání, která dojem v průběhu lehce shodí (nejvýraznější byl v tomto ohledu několikaminutový stupidní monolog/dialog s Číňanem, tohle se opravdu nepovedlo). Jsou to však pouze lehká (i když bohužel zbytečná) pochybení a po absolutní většinu stopáže film funguje výtečně - od castingu, kde Cuarón správně vybral dva herce, kteří utáhnou film pouhým hlasovým projevem, přes odpoutanou kameru až po hudbu, která sice evokuje tu Zimmera, tu Daft Punk a tu M83, ale funguje dobře a umí navodit jak agresivní, tak osudové tóny. Ostatně zkomponovat originální hudbu není nic jednoduchého, stejně jako natočit originální vesmírný film - a to se Cuarónovi povedlo. Zatím asi americký snímek roku, uvidíme co Scorsese.

No, já asi radši ty noiry...Jeho dívka Pátek je film, který má své nevyvratitelné kvality, ale mému vkusu ani divácké trpělivosti příliš nevyhovuje. Tempo dialogů je tak rychlé, že se oněm ukrytým hláškám ani nestačíte zasmát a navíc mě i trochu zklamalo, že tam nebylo tolik ostře rýpavých poznámek a dvojsmyslů jak jsem od jednoho z nejznámějších screwballů očekával (například LaCavovo Stage Door bylo v tomto ohledu mnohem lepší). Vše je tady soustředěno na rychlost, až mě kacířsky napadalo, že kdyby si ony zrovna mluvící postavy své odpovědi o půl vteřiny déle rozmýšlely, mohly být mnohem zajímavější. Avšak sledování rozjetého Caryho Granta ve vrcholné formě a nepříliš zprofanované, ale kromobyčejně sympatické Rosalind Russel, činí z His Girl Friday snesitelný zážitek i pro diváka, kterého umělý a přepjatý novinářský příběh poněkud nudí.

Filmařsky naprosto strhující a perfekcionistická záležitost.

Kábul viděný přes závoj a nebo závoj viděný přes Kábul?

Film, který je tak infarktově a bezskrupulózně vygradovaný jenom pomocí komentáře, se moc často nevidí. Člověk má chuť povstat a začít pevným hlasem provolávat Husovo jméno společně s vypravěčem!

Film, který mě naučil jeden neprůstřelný argument k šetření elektřiny, na který neexistuje dostatečně silný protiargument - jak můžeš číst a zároveň poslouchat rádio?!

Chudák Krysař, nekompromisně rozkáže bordelu, aby se odebral do sběru a hned je kvůli tomu trapný.

Docela mě překvapilo, že Indie ke svému pojetí neorealismu nepřidává navíc nic vlastního, žádné specifické národní prvky (s výjimkou zpěvu samozřejmě) - Dva akry země v podstatě jenom dokonale kopírují styl Zlodějů kol a jiných filmů a působí díky tomu téměř evropsky. Exteriérové scény dýchají autenticitou, problémy ústřední dvojice se směrem k závěru kaskádovitě vrší a otevřený konec jenom potvrzuje, že Bimal Roy se od De Sicy, Viscontiho a jiných naučil hodně. O vysokém hodnocení mě ale definitivně přesvědčila až výtečně vyhrocená scéna se závodem dvou rikš a koně, ve které se film (a nejenom on :) láme do finální smrště událostí.