Flakotaso

Dokonalost. Geniální dílo geniálního režiséra.

Nejlepší pohádka všech dob.

Mistrovské dílo. Lepší životopisný film už nikdo nenatočí.

Film, který podnítil můj zájem o novou vlnu. První kousek a hned jeden z nejlepších, po právu dostal Oskara.

Carta de amor de un asesino by mohla patřit do poněkud speciálního žánru, který bych označil jako nevyřčené giallo. Po fascinující bleskové úvodní scéně vražd prohnilých právníků se ředitelka madridské knihovny podivným střetem mimoběžných událostí zčistajasna ocitá v nepříjemných situacích, které svítí žlutou barvou jak podzimní slunce, varovně i matně zároveň, avšak místo reakcí na kriticky podhuštěný stav ovzduší v jejím okolí se Blanca Álvarez v nastalých stavech věcí zdaleka ne přímo vyžívá, ale spíše malátně převaluje jako pololeklá ryba, která sebou občas lehce cukne a sama sebe obelhává nevěřícností větší, než je jí skutečně vlastní. A vlastně se někde v hloubi duše těší, až bude řádně nasolena a vyuzena, přibývá fascinace, jež se blíží hledění do propasti. A pokud se přece jen objeví hranice snesitelnosti, na otázky velmi rád doslova a do písmene NE-odpoví dělný podřízený, údajně starý známý asesina, z něhož stříká důvěryhodnost zhruba jako ze současné verze Petra Gially. Ale ne, ne, nesnesitelná sladkost pocitu ohrožení je silnější než strach, všechny varovné signály a informační mezery jsou s obdivuhodnou pečlivostí zalévány medem do jantarového přívěšku, až se ucho utrhne, a jakmile se pod peřinou objeví nenaporcované zásoby hovězího masa pro polovinu Vallecas, nic víc už vám hlava asi napovědět nemůže. Všechny tyto nuance mentálního stavu hrdinky Regueiro vynikajícím způsobem zrcadlí v průběžných jemných formálních i žánrových posunech, přesně tak, aby zub nikdy nezapadl přímo do soukolí, ale zůstal stát najednou zadrhlý na hraně mezi romancí a hororem, psychologií a nadreálnem, inkoustem a plazmou, papírem a prokrveným masem.

Brutální jateční pustern, který vypadá jako natočený Jancsóem, přežraným syrového masa. Koně i jezdci metají salta v plné rychlosti a kostiklouby praskají, střelba vybuchuje bez optání, rudým plamenem hoří pusta, statek i mnohá záda a kope se do nemohoucího dobytka. Nebo do mrtvoly starého hajduka, který udělal největší chybu, jakou hajduk může udělat, zastavil, usadil se v pustě. A v pustě stáze znamená smrt, protože vždycky se najde někdo, kdo projíždí a průjezd je už jenom jediný krok, jediné pohnutí mysli od útoku. Proto svému lidskému stádu olověnou rukou vládnoucí kápitány Máriás v podání monumentálního Džoka Rosiče nezpomaluje. Drobnosti jako ozbrojená vzpoura proti zadavateli úkolu nic nemění na nutnosti jeho splnění za každou cenu. Jeho beranidlo, nasazené místo hlavy, uzná konec až obklíčeno dvěma kruhy pekla: hořícím rákosím a Rakušany. Kromě nejlepších záběrů dobytka, jaké jsem kdy viděl, film nakopává i skvělá hudba kytaristy Illés a módní přehlídka kolosálních huňatých kožichů (které chci, jak se vůbec něco tak skvělého mohlo přestat nosit?).

Eine kleine Červená pustina. Před pár lety mě tento podivuhodný film neplánovaně zachytil ve svých spárech, ač bych tehdy přísahal, že bude mít nehty osekané jako pes. Až zarážejícím způsobem se mi zdá nedoceněna kombinace kleinovsko-básníkovského skanzenu se skanzenem raných 90s, přičemž obojího se podařilo nabrat lopatami doby sdostatek a promísit tak, že zadusit dvě hodiny časoprostoru není pro tento typický filmový doplněk/dodatek vůbec nemožné. Joška Vaniš sází na plátno jednu jadrnou barvu za druhou, občas prská jako Pollock, někdy vrství jako Rothko, ale přesto nebo právě proto kdesi vzadu čpí ona Krylova nakyslá sója bez sádla rozkvétající demokracie roku 1993. Pokud se k příjemci navíc dostane poněkud steroidová verze díla, filtrovaná skrze lehce přesaturovanou plazmovou televizi na straně jedné a mírně intoxikovaný mozek na straně druhé, nelze než i po letech konstatovat, že KBVČ si zaslouží své místo v panteonu raně devadesátkových podivností.

"Co tu stojíš, děvko? Táhni kam patříš!" Nejdeštivější český film a jistě jeden z vůbec nejmokřejších filmů všech dob, protože Mac Frič to tlačí na plný plyn, voda je voda a i nabušení soudruzi mají plné brejle a podléhají nejen deziluzi, ale až existenciálním myšlenkám. Ti řadoví samozřejmě neváhají naskočit do nepříjemné směny i od piva a rozjeté dechovky, poslední opozdilec kopne rum a jde také. Vedoucí inženýr v kanceláři skládá hlavu do dlaní a nad ní mu visí podivuhodný obraz s kruhem, jak od Maleviče. Kolega Heverle tiše nahlédne do dveří a -  "Dejte na něj pozor, člověk nikdy neví". Nasraná řeka, klády, bláto, sténající tatry, pramice, kožené kabáty a Lohniský ve výjimečně kladné roli. Dojemná Řehořova minirole, ještě dojemnější osud Fialova "Bulhara" a Zuzky, Krejčův okolnostmi ke zdi tlačený slaboch nakonec z patové situace vytěží náhodné a dočasné těsné vítězství, přestože mu extrémně kyselej Štěpánek krade pečlivě ubalené cigarety. Množství krásných nočních záběrů, dlouhých kamerových jízd, agresivních smyčců a drobných, zdánlivě nedůležitých scén, tvrdých i měkkých pohledů do očí. Koncentrovaný přehradní thriller. "Já bych třeba šel...ale dyť to vidíte sám. Rodina, barák, dítě nemocný..." - "Vy jste ale chudák, Rybo."

Skromný, ale pěkný film, založený na houbařském pravidlu, že při nálezu jedné plodnice houby (či svině), se v blízkosti bude s největší pravděpodobností vyskytovat větší množství hub (či sviní) různého stáří, velikosti a stadia rozkladu. Otázka, co poskytuje podhoubí k růstu, je nasnadě a odpověď také. Velmi dobře zrežírované herecké výkony Kofflera a dětských hereček i sympaticky suše zachycené prostředí průmyslového okraje města drží Saat pohromadě a dodávají bezvýchodnému rodinně-sociálnímu dramatu tak často chybějící punc uvěřitelnosti.

Herzog tentokrát uhodil na správnou strunu. Téma absolutní konečnosti skrze pád meteoritu navzdory ještě nedávné popularitě katastrofických filmů (na kterou je mimochodem vtipně upozorněno i v samotném maniakálně expresivním názvu dokumentu, jež mi nejprve připadal stupidní) v dnešní době příliš nerezonuje a tak se režisér vydává po celém světě za lidmi, kteří mají naopak tyto tělesa v hlavě den co den. Nebyl by to Herzog, aby nevzniklo množství zajímavých situací a nečekaných spojení - norský jazzový hudebník, sbírající hvězdný prach na střeše sportovní haly v Oslu, je jedním z nich. Dokument, celou stopáž trpělivě dokazující historickou důležitost tohoto fenoménu, v závěru úžasně shodí sám sebe, když musí nacvičení a prezentaci půl století nekonaného domorodého tance "hvězd" na jednom z ostrovů Torresova průlivu iniciovat sám Bavor Herzog, aby měl pro své dílo náležitě hořko-sladko-ironické zakončení.