Film Ostře sledované vlaky natočil Jiří Menzel podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Děj se odehrává za druhé světové války, v době, kdy se lidské vlastnosti projevují stejně jako v době hlubokého míru, jenom jsou v konfrontaci s válečným děním lépe vidět. Vypráví příběh mladičkého eléva Miloše Hrmy, který na malé železniční stanici přes své milostné problémy dospívá na práh mužství... (oficiální text distributora)
Klasika světového filmu, v zahraničí ceněná snad ještě více, než u nás. Brilantní portrét mladého muže a jeho sexuálních frustrací na pozadí těžké doby protektorátu. Kreace Vlastimila Brodského coby nacistiské politruka a jeho kultovní hláška "Situace našich armád je kromobyčejně příznivá." jsou nezapomenutelné. Razítkování zadečku mladé výpravčí panem Somrem je asi ta nejerotičtější scéna v dějinách českého filmu. Zasloužený Oscar.
Zatímco knihu tvořil spíše mozaikovitý soubor tragikomických příběhů, který teprve v závěru stmelí válka, film je vyprávěn chronologicky, s pevnou logickou návazností jednotlivých scén. Přesto nepostrádá charakteristickou hrabalovskou poetiku. Jde hlavně o lidi a lidičky, o jejich drobné strasti a radosti, o jejich nadšení (i zklamání) ze života. Teprve na konci filmu se dostává do popředí dobové zasazení díla – konec Druhé světové války – , které ať vědomě či nevědomě ovlivní životy všech postav. Je pravda, že Hrmova bezbřehá naivita působila na papíře lépe, než při Neckářově monotónním přednesu, ten ale se svým elévským výrazem do role pasuje dokonale. Z ostatních herců vám pravděpodobně uvízne v paměti Vlastimil Brodský jako nacistický úředník příliš zaslepený vidinou lepších zítřků a tudíž neschopen vnímat dění v současnosti. Asi není příliš vhodné mluvit o Ostře sledovaných vlacích jako o zlidovělém českém filmu, jelikož bychom je tím zařadili k ryzím (ač třeba satirickým) komediím jako Hoří, má panenko, Postřižiny či Vesničko má středisková, ale hlavním tématem tohoto silně humanistického snímku přese všechnu lidskou něhu a dobrotu zůstává válka a hořkost, kterou po sobě zanechala. Ovšem také trpkost války dokázal Hrabal osladit tou naší českou švejkovskou drzostí, usměvavou zpupností a věta „Češi jsou smějící se bestie“ dostává v závěru nový rozměr. 85% Zajímavé komentáře: B!shop, Anderas
Tyhle vlaky byly skutečně ostře sledované, stejně jako byl ostrý slovník Bohumila Hrabala, když psal tuto novelu. Opět v ní totiž vévodí ta jeho úchylnost, stejně jako v Obsluhoval jsem anglického krále a opět je to revoluční hlavně ze strany, co si tvůrci dovolili ukázat, než zobrazení atmosféry tehdejší doby. A to mě docela mrzelo. Proto tomu nedávám plný počet, i když to získalo tak velká ocenění.
Vizuálně nejnamakanější Menzelův film. Opět tak skvěle tragikomický a tentokrát asi s nejlepším obsazením. Co se týče humoru nejvíc mě dostával Brodskej a jeho zasvěcené vysvětlování jak nacistická armáda mistrně takticky ustupuje.
Pro postavu Václave Neckáře mám jedno slovo - miloučkej. Pro příběh mám dvě slova - zábavně smutnej. Pro Jiřího Menzela mám tři slova - gratuluji za oscara. Pro film mám čtyřihvězdičky - **** .
Lepší režijní debut si snad nemohl Jiří Menzel ani přát. Oscarový snímek, který by neměl utéct žádnému příznivci filmů. Výborné výkony herců (Josef Somr se mi velice líbil). Určitě poprávu udělený Oscar, ale mám pocit, že za těch 40 let už kouzlo trochu pominulo.
Pro mě určitě jeden z nejlepších československých filmů - a důvod? Snad neskutečná lehkost a přirozenost, s jakou je snímek natočen...snad dokonale roztomilý Václav Neckář, pro kterého bych se možná i uvolila být na chvíli jeho Fräulein Freie...snad ta podivná nepopsatelná atmosféra, silná tak, jak to u většiny našich filmů nebývá. Každopádně, i kdyby Menzel nenatočil nic jiného, tenhle klenot české kinematografie by byl dokonale důstojným pomníkem jeho génia. Snad jen ten závěr mohl být trochu emotivnější a né takto, řekněme, "suchý". (nemůžu se rozhodnout - je to na jasné 4,5*)
Světově nejproslulejší filmová adaptace textu Bohumila Hrabala coby první ryze český držitel Oskara za neanglicky mluvený film, to jsou Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela, komorní tragikomedie o civilním rozměru války. Menzelova těsná propojenost s osobou i dílem Bohumila Hrabala se odrážela nejenom v tom, že byli blízcí a dobří přátelé, ale především v tom, že Menzel jako jeden z mála byl schopen proniknout k podstatě Hrabalovského textu, uchopit ho a volně ho po svém interpretovat. Byla tak zachována jemná a tolik osobitá atmosféra Hrabalových knih, ale navíc vznikla i zcela nová kvalita umělecká a filmová. Jiří Menzel se v tomhle filmu asi nejvíce vzdálil původní poetice adaptované knihy, ana má vždy dvě roviny - rovinu jazykovou a rovinu strukturální. V Ostře sledovaných vlacích Menzel charakteristicky Hrabolovské téměř ,,automatické" volné asociativní plynutí textu vzácně nerespektuje a rozbijí monolit složitě strukturovaných předlouhých souvětí, postavy mluví spíše civilněji a jejich řeč není tolik příznaková (čestnou výjimku tvoří postava Vlastimila Brodského). Rovina strukturální je ovšem zachována více - charakteristické Hrabalovské ,,figurkaření", postavy vždy svým způsobem bizarní, výjimečné, mnohdy stojící na okraji společnosti... Nejinak je tomu i tady - mladý elév Miloš Hrma - psychicky dosti labilní introvert, notorický sukničkář výpravčí Hubička (příznačný nomen omen), podivínský pan přednosta, vášnivý chovatel holubů a pokrytec, který má ústa plné vysoké morálky, ovšem tělo lačnící po radostech chtíče, nacistickou ideologií pobláznění drážní inspektor... Potlačen je ovšem pábitelský rys, není tu žádná dominantní postava ztotožňující se s vypravěčem... To, co se ovšem podařilo Menzelovi především, je dostat do příběhu dramatický oblouk, film má spád a stojí na kontrastu dvou činů a protikladných charakterových rysů - zbabělosti Miloše v otázkách nesmělých ozvěn erotiky vrcholící v pokusu o sebevraždu a občansky příkladného hrdinství v závěru filmu, kdy se obě linie protnou ve finální katarzi - břity vjíždějící do kolejiště zápěstí, kteréžto samo nakonec ostrým řezem dynamitu přetne kolejiště poklidného a ospalého maloměstského nádraží...
Nevím, jestli bych se za to měla stydět nebo ne, ale tohle je první český film, který ve mně vzbudil stejný ohlas jako filmy zahraniční, což je vzhledem k tomu, že v oblasti filmu zrovna nepatřím mezi vlastence, už setsakramentsky velký důvod, proč dát plné hodnocení. Snímek má obtížně vystihnutelné kouzlo a poetiku a lehkost, s kterou se pohybuje, je až zarážející. Jeden z těch případů, kdy mi připadá skoro svatokrádežné tvrdit, že se na jeho vzniku podílely takové banality a přízemnosti jako scénář, režie, Akce!, Stop! nedejbože herci :-), jelikož z něj čiší taková přirozenost a samozřejmost existence, která je výjimečná i kdekoli v zahraničí, natož u nás. Domácí kinematografie mě povětšinou moc neoslovuje a fakt, že tady je to přesně naopak, by měl být tím největším doporučením.
Je to nová Česká vlna nebo to není Česká nová vlna? Tato otázka mě trápila po celou dobu sledování. Pro dechberoucí dramatický film to bylo málo napínavé a na novovlní poetiku to bylo příliš dramatické. Jiří Menzel si pochvaloval svůj nápad dát filmu kouzlo linearity, která není v knize dodržována, ba přímo naopak, avšak já jsem bohužel jiného názoru. Takovéto konvenční vyprávění mi přišlo poněkud nešťastné a nezajímavé (chybělo nějaké ozvláštnění). Samotný námět je dosti nosný, ale tím, že film se snaží sedět na dvou židlích zároveň, tak ztrácí mnoho na své působivosti.
