Flakotaso

Stříbrný Medvěd za režii? No nevím, je to celé hodně křečovité, neživotné, podivně sestříhané, nepomůže ani klišovitý Schubert uprostřed filmu, jehož klavírní písně jsem slyšel už v x filmech od režisérek. Velmi opatrně to nakousává zajímavé témata, ale stejně se to přesto věnuje mnohem více "postavě" tlusté, staré kočky, než mnohému nabízenému. Jinak má stačit, když se občas objeví na děj násilně naroubované jméno Adorna, Horkheimera nebo Rousseaua a že v pozadí každého druhého záběru je narvaná knihovna - tolik asi k osobitosti a domnělé intelektuálnosti mistryně jalových filmů Hansen-Love. Na poroty světových festivalů jalovost a bezvýraznost ale asi bohužel stačí. Spíše horší tři hvězdy.

Tři věci, co mě zaujaly: výborná hudba, Kirsten Dunst s copem a podivuhodně strohé dialogy v jednoduchých osekaných větách. Scenáristicky i stavbou příběhu hodně podprůměrné, takovou esoteriku jsem od Nicholse nečekal.

Zapletení se s čímkoliv, co se dá schovat pod slovo "mafie", je jedno z největších klišé novodobých artových filmů. Těžko říct, jestli je to od Audiarda záměrná drzost, lenost nebo selhání. Ale že právě za tohle (zručně natočený, ale scenáristicky roztříštěný, téměř ve všech svých složkách neobjevný a umělecky "standardizovaný" snímek) Audiard dostal Palmu, je věc podivuhodná. Není se co divit, že přes vysoké ocenění rychle zapadl a nijak nerozvířil vody.

Garrel je divný týpek. Zdá se, že se navždy zasekl v šedesátémosmém roce a nemůže se z něj posunout dál. Tento film se sice odehrává v současnosti, ale - postavy v podstatě neznají mobil ani počítač, čtou filmové recenze v novinách, jsou existenciálně zadumaní a podmračení, jakoby by právě teď objevili Sartra a Camuse, neustále se pokoušejí o sebevraždu, mají naivní řeči o tom, že revoluce je nevyhnutelná atd. Z úst hlavního hrdiny několikrát zazní, že nemá peníze, ale přestože se film odehrává v současném kapitalismu, postavy neřeší ani náznakem jakékoliv existenční problémy, ať už peníze mají či nemají. Vrcholem emocionální křivky děje je objevení potkana v šatníku, na vše ostatní jsou reakce přítomných slabošské, ubrečené, svou jalovostí směřující onu křivku spíše do mínusových pozic než do plusových. Příznačné pro "garrelovinu" tohoto filmu je právě fakt, že ústy Moniky Bellucci řádně přehraným výkřikem zděšení otázka potkana v šatníku počne i skončí. Podivuhodné je i to, že nejvíce řešeným problémem mezi manžely je to, že manželka nedokáže snést, když manžel-malíř ženu postupně přestává vkládat do svých obrazů! Garrel preferuje emoci před vším ostatním, jakoby chtěl natočit aktualizaci Pohrdání a stejnými triky s filmem ve filmu a patetickou hudbou ji chce vkládat přímo do filmové matérie ve stylu Godarda, ale hrubě se mu to nedaří. Více než cokoliv jiného totiž z filmu trčí faleš, jalovost a neaktuálnost. Ale kdoví, možná v tomto alternativním vesmíru francouzští umělci skutečně dosud žijí.

Podobné a podobně špatné, trapné a stupidní jako libovolný film od Burtona, snad o něco méně esteticky nevkusné a přehrávající Macháček je pořád snesitelnější než přehrávající Depp. "A já ti říkám, že až ho uvidíš, spadne ti srdce do hoven v gatích!"

Na poměry režiséra, jehož filmy jsou výjimečné nejen technickou brilancí, ale i myšlenkami a významy v nich obsaženými, se jedná o poměrně nepříjemný a zkostnatělý film. S trochou ironie jej lze považovat za jakousi antitezi pozdější Trnkovy Ruky, kde je nejdůležitejší poselství o potřebě svobody. Zde je naopak jakákoliv touha po svobodě okamžitě udušena otravným klaunem a jeho úslužnou přisluhovačkou Kutilkou (kutilka je jinak můj oblíbený hmyz http://www.naturabohemica.cz/images/sceliphron1_1818.jpg , ale tady jsem jí bohužel fandit nemohl). Klaun neustále poučuje, co řekne, je zákon, jeho způsoby se nebezpečně podobají šikaně a ještě k tomu je samolibý. Přesto nelze pochybovat o tom, že právě on má být vedle Kutilky druhou a poslední kladnou postavou. Celá bezmoc Kuťáska proti Klaunovi je ještě zdůrazněna tím, že jeho postava nemůže mluvit, tudíž ani argumentovat, beztak by argumenty byly zbytečné (stejně je na tom i Kutilka, ale ta je se svým stavem narozdíl od něj spokojená). Tohle vidět jako malé dítě, radost z toho mít nebudu, každé dítě má neustálého poučování a nutnosti vstávání plné zuby z reálného života. Ostatně radost z toho nemám ani dnes. Přimhouřil bych oko, kdyby měl klaun v Trnkově pojetí představovat tvrdou Stranu raných 50.let, které se musí ten či onen dobrovolně i nedobrovolně podvolit a činit, jak ona chce (v tomto ohledu je příznačná například scéna cvičení, kdy musí Kuťásek doslova "ohýbat páteř", jeho malou němou vzpourou je pouze to, že se nahýbá v rozporu s klaunovým počítáním cviků), ale to by byla na dětský film roku 1954 asi přece jenom příliš odvážná interpretace.___(detail, který potěší i zamrzí: budík, jež je neustále v pozadí na očích, ukazuje na začátku 7:00 a teprve ve 13.minutě filmu se ručička posune - ale pouze na 7:05! a po další minutě filmu na 7:10, což už rámcově odpovídá celkovému uběhnutému času. Na konci filmu už je skoro 7:15. Skvělé, že na to bylo myšleno, avšak nedotaženo. Ale chápu, že v takové ruční animaci by bylo peklo posunovat ručičku budíku po minutě na každý další záběr.)

Guarini **, Francolini ***, Rossellini *, Zampa **, Visconti **

Kaurismäki ****, Erice ***, Herzog ***, Jarmusch *, Wenders **, Lee *, Chen ***

Člověk je zvědavý na srbský horor, chce si procvičit srbštinu a ono se tam mluví anglicky - ať žije globalizace! Ale i bez toho je to špatné, zajímavější a vtipnější je paradoxně typická úvodní "přípravná" čtyřicetiminutovka s přesaturovanými barvami černohorského pobřeží, stupidními dialogy a postavami ála "chodící klišé". Zbytek je sterilní nuda, hysterické pobíhání ve tmě, snímané nepříjemně vedenou digitální kamerou, zajme pouze kotva jako opakovaně používaná vražedná zbraň. Co tam dělal Franco Nero jsem nepochopil, vždyť jeho gáže musela spolknout polovinu rozpočtu, navíc postava otrhaného vandráka s několika štěky ve stylu "nechoďte tam, jinak se vám může něco stát" mi pro něj připadá poněkud nedůstojná...možná se nechal uplatit po natáčení pokračující all inclusive dovolenou v Černé Hoře. Půl hvězdy navíc za to, že základ zápletky o tvrdém koncentráku na ostrově Mamula je překvapivě pravdivý - o událostech na tomto ostrově během války byl v roce 1959 dokonce natočený film s jugoslávskými hvězdami Vusijičem a Tadičem v hlavních rolích. http://www.csfd.cz/film/186709-pevnost-mamula/ (zlověstný dodatek - černohorský režisér tohoto filmu, Velimir Stojanovič, náhle zemřel měsíc po premiéře filmu.)

Kritik Bosley Crowther z The New York Times to v dobové recenzi poměrně přesně vystihl: "It's the perfect ´8-to-80´ picture." Až na to, že pro mě tato charakteristika zdaleka není pozitivem. Ale Deanna Durbin je samozřejmě roztomilá a velký Laughton stačí sám o sobě.