Mr. Lobo

Severské filmy (ty, s nimiž jsem se zatím setkal) jsou povětšinou bezútěšné. Toto je vzácná výjimka.

Tak jsme si říkali, že to bude jen nějaké japonské porno, a ono prakticky bylo. A potom se objevily první zpěvy. Naprosto nesouvislé, v těch nejbizarnějších kostýmech. Poprvé se smát, poté chvíli rozdýchávat a později už jen nevěřícně hledět. Stačí si jen, už při první scéně s drážděním melounu, říct "Aha, tak to bude jeden z těcho filmů" a potom se můžete jen vést na nepředvídatelné vlně a čekat co pro vás režisér ve svém chorém mozku ještě sestrojil. Je to - bez debaty - zábavnější než takový Matthew Barney.

Zajímalo by mě, zda to novináři mají i teď takto akční.

Podle těch nadšených komentářů tady jsem zřejmě viděl jiný film. Nenašel jsem tam totiž prakticky nic, co by se předtím neobjevilo u brightonské školy u Williamsona a Smithe.

Klasický případ záměny, ovšem tak kouzelně udělaný, navíc se spoustou vtipných až nezapomenutelných scén: falešný ženich sedí nad desítkami lahví vypitého alkoholu a říká si jak je šťastný | gentelemani v parku | "I'm not intrested' | pila v orchestru. A hlavně všechny scény s kvantem služebnictva, ať už je to hned od prvního záběru při pánově snídani, přes námluvy, kde "princeznu" koupe asi 12 dívek, po svatební večeři.

Báseň na kolejích.

Asi je trošku krátkozraké kritizovat film v takových počátcích, přesto pár drobností mě přinejmenším zarazilo: hasič, poté co se dostane oknem do pokoje, stříká vodu především ven z okna; dva hasiči po stranách si všímají více záchranných akcí a vůbec se nedívají, kam míří hadicemi; vytáhli z toho domu dva lidi a nakonec odstavili žebřík, aby si třetí mohl skočit. To asi nebudou filmové chyby. Spíš v nějaké té logice.

Problém s filmy (či vlastně všemi uměleckými díly), o kterých víme, že byly nějak násilně narušeny a z jejich původního tvaru byl vytvořen tvar "pohodlnější" (dle názorů těch, jež tato umění financují), je ten, že v momentě, kdy toto zjistíme, nemůžeme se zbavit myšlenky, jak by celé dílo vypadalo, kdyby měl režisér skutečně volnou ruku, či jak vypadal jeho původní záměr - nejintenzivnější je to právě u Utrpení panny Orleánské, kdy byl zničen celý původní film, a právě u Ambersonů, kde byly zničeny Wellesem původně natočené a zařazené pasáže. A jak by to vypadalo? Která část by byla delší? Blahobyt nebo pád? Viděli bychom trpět mladého George, tak jako mu to přejeme po celý film? Oni si o to opravdu říkali - se svou vírou, že bohatství a sláva jsou věčné. A o jaké formální lahůdky jsme jistě přišli! Weles, který si zde hraje podobně jako v Občanu Kaneovi se i v těch zbylých čtyřiceti minutách musel, tak jako v celém snímku, vyřádit s mizanscénou (některé scény zde musí Greenaway milovat!), perspektivou, střihem, světlem. Celý ten film je lahůdka. Doufám, že při dalších projekcích už na nic z toho, co se ještě mohlo odehrát, nebudu myslet.

Něco naprosto příšerného. V tom filmu bez ustání někdo řve. Buď řvou sloni, Tarzan, opice, nebo Jane. A Jane tomu dává korunu, protože řve, když ji Tarzan drží, nebo když ji pustí. Řve z lodě na opici a opice řve z břehu na ni. Navíc ten střih připomíná sekačku na trávu. Jediné, co se mi opravdu líbilo, byly scény se zapojením zvířat (hlavně útok hrochů), ale i tam jsou slabá místa: slon zachraňující Tarzana a potom ho nesoucí džunglí stylem, že má jeho hlavu v tlamě, házení opic s Jane a hlavně Tarzanovo "válení se" se lvem. A ten hloupý šimpanz, který přežil navzdory tomu, že s ním ta gorila snížila o deset centimetrů podlahu. Navíc ještě z Afriky udělali místo, kde skutečně za každým šáším nebo kamenem čeká buď lev, lvice, levhart, krokodýl, hroch nebo kmen nějakých šílených trpaslíků. Když nastoupil ve filmu zvuk, Ejzenštejn říkal, že je třeba s ním zacházet opatrně, používat ho jako další materiál pro vyjádření specifických záměrů a k vyvolání specifických účinků; nepoužívat jej samoúčelně jen proto, že můžeme. Toto je pět let po Jazzovém zpěvákovi a už tady je zvuk natolik součástí filmu, že si může dovolit být naprosto nadbytečným - ať už je to výše zmíněné řvaní a ječení, nebo Jane, která musí nahlas říct všechno, co jí slina na jazyk donáší.

Když jsem tu nádheru sledoval, viděl jsem v ní všechny pozdější mafiánské filmy (hlavně ty Scorseseho). Učebnice gangsterek.