Mr. Lobo

Je pěkné vidět českou přírodu a to i tam, kde už zkulturněla (někde až moc). Ale pořád mi to přijde nějaké chudé, autoři mohli ještě přidat, zvířat tu žije mnohem víc (návrat na Šumavu v druhé polovině mi přišel zbytečný).

Pohodová rodinná zábava. Nejvíc samozřejmě irituje ten důraz na rodinu a změnu ženské role, ale s tím se tak nějak musí počítat. V těchto mantinelech výborně zvládnuté.

"Každé umění je dobré, kromě nudného."

Tematicky, stejně na úrovni příběhu jako na úrovni postav, velmi plytké a jednoduché. Vizuálně ovšem nádherné.

Masterpiece... to mohl být. Nejpřevratnější film všech dob... kdyby. Raping... with love. Finále, které ukazuje, jaký měla nenatočená Duna vliv, byly vlastně kapitolou z dějin sci-fi filmu.

Objev dalšího zajímavého režiséra jak se zdá. Tísnivé i trýznivé, chvíli hororové: rozklad osobnosti, paranoia a další. Chvíli jsem se skutečně ztrácel (a nejsem si jistý, jestli teď vlastně vím vše) v tom, co je film a co je realita (pro hrdinku a pro diváky - ve stylu Shutterd Island).

- Pane plukovníku! Jak dopadla cesta? - Dobře, generál tam nebyl.| Nečekal jsem, po těch letech a xkrát po kouskách viděném seriálu, že mě to ještě nějakým způsobem osloví, ale ano. Zasmál jsem se i nahlas. Vlastně jen dva mínusy: scéna s americkým fotbalem, který mě nechává chladným (ale zase funguje v kontextu filmu velmi dobře), a český dabing.

Banalita (a debilita) zla...

Hemingway v povídce Vojákův návrat vypráví o mladém vojákovi, který se po válce vrací do rodného města. Vrací se do rodného domu ke své rodině, znovu chodí známými ulicemi a potkává staré známé. Ale něco se změnilo. Zkušenost, kterou zažil mimo domov, mu už nedovoluje se do něj úplně vrátit. Nepatří tam a zároveň neví, kam patří. Neví co dělat a neví, jak začít, jak se odpíchnout. Lena Dunhamová v Tiny Furniture vypráví aktualizovaný příběh pro začátek 21. století, ve kterém se návrat z vysoké školy rovná návratu z války za začátku století 20.

První třetina téměř výborná. Líbí se mi tento druh expozice, který diváka (či čtenáře, protože tento způsob vyprávění pochází od Franze Kafky) umisťuje do už rozehraného děje, už do rozehraných vztahů. Ovšem od této třetiny dál bylo už vše nekonzistentní. Samé rádoby vyhrocené scény (v poslední třetině vlastně není scéna, která by neeskalovala buď k násilí nebo k patosu), které jsou ovšem spíše trapné a nic se v nich nestane. Moudra, která pronášejí postavy, jsou banální (zlo plodí zlo), rozhovor protagonistky s laní (ajo, tak to byl jelen, jsem si říkal, že je to zvíře moc mohutné na laň...) vypadal jako reklama (nevím ani na co, ale rozhodně bych si to nekoupil), rozhovor s papučemi spíše na mentální nestabilitu tvůrců. Náprava (rádoby, spíš anagnorize o sobě samém) hlavního delikventa byla naprosto stupidní (při scéně v nemocnici jsem myslel, že zahynu trapností), stejně tak scéna v restauraci hloupě vyhrocená a málem ubrečená. Obrazově naprosto fádní, nijak zajímavé scenérie, střihy, záběry; mizanscéna bez nápadu. Nepochopitelně se vlastně neodehrával žádný progres ve vyšetřování zločinu, na který měly billboardy upozornit, a kromě scény u zubaře (a nevraživosti z řad policie) se vlastně nedělo nic ani hlavní hrdince ze strany dalších občanů (až po oné sebevraždě - ovšem zase samoúčelné). Prostě je to slepenec trapných a vyhrocených scén. Že by nějak vyčníval nějaký herecký výkon se taky nedá říct. A hudba. Ach ta hudba. Jukebox na kýč. Hudba, která nám radila, jak se máme u kterých scén cítit. Kromě trapnosti jsem necítil nic. Plivu a močím na oltář tohoto filmu. (Hvězda za expozici.)