Mr. Lobo

Banalita (a debilita) zla...

Hemingway v povídce Vojákův návrat vypráví o mladém vojákovi, který se po válce vrací do rodného města. Vrací se do rodného domu ke své rodině, znovu chodí známými ulicemi a potkává staré známé. Ale něco se změnilo. Zkušenost, kterou zažil mimo domov, mu už nedovoluje se do něj úplně vrátit. Nepatří tam a zároveň neví, kam patří. Neví co dělat a neví, jak začít, jak se odpíchnout. Lena Dunhamová v Tiny Furniture vypráví aktualizovaný příběh pro začátek 21. století, ve kterém se návrat z vysoké školy rovná návratu z války za začátku století 20.

První třetina téměř výborná. Líbí se mi tento druh expozice, který diváka (či čtenáře, protože tento způsob vyprávění pochází od Franze Kafky) umisťuje do už rozehraného děje, už do rozehraných vztahů. Ovšem od této třetiny dál bylo už vše nekonzistentní. Samé rádoby vyhrocené scény (v poslední třetině vlastně není scéna, která by neeskalovala buď k násilí nebo k patosu), které jsou ovšem spíše trapné a nic se v nich nestane. Moudra, která pronášejí postavy, jsou banální (zlo plodí zlo), rozhovor protagonistky s laní (ajo, tak to byl jelen, jsem si říkal, že je to zvíře moc mohutné na laň...) vypadal jako reklama (nevím ani na co, ale rozhodně bych si to nekoupil), rozhovor s papučemi spíše na mentální nestabilitu tvůrců. Náprava (rádoby, spíš anagnorize o sobě samém) hlavního delikventa byla naprosto stupidní (při scéně v nemocnici jsem myslel, že zahynu trapností), stejně tak scéna v restauraci hloupě vyhrocená a málem ubrečená. Obrazově naprosto fádní, nijak zajímavé scenérie, střihy, záběry; mizanscéna bez nápadu. Nepochopitelně se vlastně neodehrával žádný progres ve vyšetřování zločinu, na který měly billboardy upozornit, a kromě scény u zubaře (a nevraživosti z řad policie) se vlastně nedělo nic ani hlavní hrdince ze strany dalších občanů (až po oné sebevraždě - ovšem zase samoúčelné). Prostě je to slepenec trapných a vyhrocených scén. Že by nějak vyčníval nějaký herecký výkon se taky nedá říct. A hudba. Ach ta hudba. Jukebox na kýč. Hudba, která nám radila, jak se máme u kterých scén cítit. Kromě trapnosti jsem necítil nic. Plivu a močím na oltář tohoto filmu. (Hvězda za expozici.)

Ke konci bohužel až příliš překombinované. Zvratů bylo mnoho, a téměř všechny byly od začátku tak nějak předvídatelné (což ovšem na škodu nebylo, naopak). Ona neustálá narušování přímého toku vyprávění už začalo být spíš na obtíž. První jedno, dvě, měly ještě nějaké zajímavé dohry a hlavně nějak děj posouvaly, ovšem v poslední půlhodině už to bylo jen o tom, že jeden zvrat střídá druhý, čím dál zbytečnější. Jinak expozice, obraznost a první náznaky zápletky předznamenávaly báječný thriller, který se zkazil až závěrem.

"Umíš hovno a jenom tam chlastáte s tím beznohým čurákem." V mém okolí už zdejší hlášky docela zlidověly.

Severské filmy zažívají poslední léta takový boom (málokdo má v českých kinech tři festivaly do roka), že i základní set-up či schéma se už blíží komerčnímu hollywoodskému filmu. Nejvíc film vytáhlo posledních 15 minut, ovšem ne, ono obrácení, ale otec na člunu a vykašlaný pták. Kdyby to takto začalo a neslo se to v podobném duchu celý film...

Kamera Gordona Willise je něco neuvěřitelného - asi nejintenzivnější prvek filmu.

malá Velká nádhera - večírky a životní krize, vše doplněné hudbou, chaosem v narativu, ukázkou Berlína. Krása.

Pět hvězda a ještě pět navrch! Jak je možné, že jsem se k tomu dostal tak pozdě? Nejen, že aktualizace na současnost je ještě tísnivější, ale i ona zpětná nerealizovatelnost reality je zde tíživější než třeba v pozdějším - a tolik opěvovaném - Inception. Hned jsem si to pustil znovu a s objevem závěru (který je možné tušit už během poslední třetiny) jsem si všiml i toho podivně provokujícího herectví hlavních postav.

Může se zdát, že je to zase lehké a komediální, jako další Allenovy filmy z tohoto období; vybízí k tomu uvolněná hudba, světlé interiéry i exteriéry. Co se ale může během sledování jevit poklidně a v některých momentech odlehčeně, je však během děje neustále narušováno a v závěru smeteno, až připomíná ty nejtíživější Allenovy filmy (Interiéry, Září, chybí snad jen ona krutost z Manželů a manželek): Roy odcházející z nemocnice, Sally loučící se se svým šéfem, Helena, když odmítá dceři půjčit peníze, Alfie, který musí žít s tím, že dítě nejspíš nebude jeho - hlavně záběry na jejich tváře v tyto momenty.