holistix

Vadí mi, že zatímco u jiných Seidlových filmů, kde jsou ti účinkující dospělí, si můžete říct: vědí co dělaj, jsou za sebe zodpovědní, mají za to honorář atd, zde jsou ti účinkující děti, a to evidentně dost chudé děti, u kterých vás napadne, že logicky „udělají cokoliv“ a že s tím ten autor počítá stejně jako jeho pedofilní postava.. Mám velké pochybnosti, že ten blond chlapec třeba chápe, co se to tam vlastně děje, co to tam ti staří pánové z Rakouska vlastně dělají.. Tady mi ta Seidlova obvyklá manipulace připadá odporná.

Byť je pro mě určitý patos, který tu generuje především hudba, a vůbec celá tahle sentimentální rovina bytostně nepřijatelná, Frances McDormand a americká krajina stojí za vidění.

Připadá mi, že toho černocha autor exploatuje nejvíc ze všech svým filmem sám, že to je vlastně taková povýšená artová exploatace přesně toho fenoménu, který se snaží filmem jakože kritizovat. To je vlastně na té zábavě to nejzvrácenější.

Hned od první minuty si říkáte, co je špatně. Proč jsou tak doslovní v těch dialozích? Proč normálně nežijí, ale předvádějí, že žijí? A hlavně, proč se tak divně chovají v situacích, kdy by se tak nechovali? Proč Jeremy mluví takovým tím přecivilnělým způsobem, kdy už to přestává být civilní.. Atd. A dohromady, jak si to každý herec uchopuje tak nějak po svém, vzájemně se to ruší. Postupně si všimnete, že je to i nějak podivně záběrované, bezradně, že se to snaží vypadat jako něco jiného: hudba mocně zaduje, efekty do ruda.., (ortézy a dlahy bezradné režie) ale nějak chybí ten správný úhel, velikost, ohnisko, „skrytý smysl záběru bez ohledu na evidentní obsah“. Dojde i na určitá technická zmatení (kdo vlastně kde stojí, proč, koho za zády, v jakou chvíli..), scéna přestřelky pak nad sebou vyloženě pláče.. přitom téma, prostředí, krajina a vlastně i scénář (nedoslovně) jsou zde silné..

Iritují mě kompozice, jsou v něčem hrozně obecné, nic nevyprávějí, líbivé, jedná se o vkus, jistě, ale prostor je tak plochý a nepřehledný a těžkopádně usiluje o nálodotvornost. Vadí mi herec, jak zírá, jak je v něčem hrozně sebevědomý, přitom by měl být jako postava pokorný, hrozně prosazuje něco, co ta postava podle mě nemá mít: šovinismus a pocit nadřazenosti (přitom je to hovado!). Scénář pracuje s tak velkými extrémy, že mi to připadá jako citová manipulace, vytrhuje mě to, nemůžu tomu uvěřit, vnímám to jako umělost a spekulaci. Hybridní film. Odpudivý. Nevhodně návodná hudba, patos, citové vyděračství. Nevydařená simulace evropského artu s americkým/HBO doctoringem.

Byť mě bulvárnost celé věci spíš odpuzuje, předem jsem to nevěděl, takže sledoval byv nezatížen, měl bych výhrady snad už jen k určité schematičnosti, respektive pocitu perfektně fungujícího scénáře, který mě zpravidla silně irituje. Nicméně způsob jejího šílenství mi připadá podmanivý a nějak vnitřně blízký. (Fakt, že Borderline films zpracovávají Borderline personality disorder se mi zdá tak nějak přirozeně logický.) Je tam taková nepatrná nuance, kdy už jí to najíždí, ale přitom to má pořád pod kontrolou. To je právě ta hranice, na které to lavíruje. Vryvné!

Otcův syn. Důkaz kruhem. Jarmusch se vrací tam, kde začal. Čím vším musel projít, aby se vrátil k tomu Ozuovi. Jeho žánrové figury, které do toho vstupují už tak nějak ze setrvačnosti, jsou dokonale prázdné. A nejprázdnější ze všech, protagonista, je díky tomu králem, protože si je té prázdnoty vědom a pěstuje ji ve svojí naprosté a upřímné každodennosti s notnou dávkou umírněného věcismu. Jen té dokonalosti nakonec hrozí sterilita, protože splněný sen, dokonaný kruh, neumožňuje držet ve hře i ta ostatní, paralelní, jiná, špinavá řešení. Akademický zen. #vyslovenétaonenítao

V případě Já, Olga Hepnarová se jedná o ukájení slasti na více úrovních. Jednak jde o tu vibraci mezi nenávistí, odsuzováním toho činu a té osoby, která ho spáchala, to je pretext, vy prostě víte, jak ten film dopadne.. Jenže před vámi je herečka, která to (svým vnitřním obsahem) zpochybňuje.. a já nepotřebuju vidět objektivní důvody, mě stačí ta tvář, nepotřebuju měřit, kolikrát jí ztloukli a kolikrát jí ukřivdili, abych si to hodil pod sebe, dal si jednu a druhou dohromady.. a mohl s čistým svědomím říct, na kolik „procent“ na to měla „právo“. Hlavní kvalita je ta vibrace, která nese její tajemství, vibrace nesouladu té skutečnosti (pretext) a té fikce (artový film, debut, ČB, POLSKÁ HEREČKA,...) a teď vás ta fikce ještě navíc svádí.. jakože hraje přesně na tu strunu, na kterou byste si nepřáli, aby vám hrála, protože se to jaksi nepřísluší.. ta odporná vražedkyně přece nemá právo ve mě vyvolávat ty „zakázané“ emoce! (Chuděry herečky se musí konfrontovat se skutečnou Hepnarovou ve snech.. to je zase jejich boj.) Omyl. Tohle je její reprezentace. To není ona. Její reprezentace mi nabízí tohle myšlení. Přece nesleduji „dokument“. Já se skrze reprezentaci snažím porozumět člověku. Subjektivně potom záleží, jak moc vám to hází.. kdy vám to najíždí.. (Melíšková at her best ve scéně první návštěvy ve vězení.. celý to proudí přes ní..) A samozřejmě, že je to tak trochu bulvár.. (K úvaze: Rosebud – Prügelknabe – Asa Nisi Masa)

Lea Seydoux působí nechtěně jako falešná agentka, ale je nositelkou prázdného tajemství, za které se stydí. Poloha femme fatale, která vytváří rám pro celou zápletku, se tu nekoná, protože Lea není nositelkou ničeho. (Možná to vystřihli..?) Její výkon je proto velice rozpačitý, opakuje se pocit, že to víc předstírá, než že by to skutečně byla. Například ve scéně s pistolí, kdy nás má překvapit, že ji nedrží poprvé. V tu chvíli Lea jednoznačně lže a nic se na tom nezmění. Působí to, jako by se styděla před kánonem Jamese Bonda, což lze vyložit i falicky. Malé dítě nachytaném otcem během samohany. Daniel Craig a jeho stará ruka na ruce dítěte, které se stydí, ale chce mu být nablízku. Odchází v těžkém kabátu, musí podle iracionálního diktátu (scénáře) odejít, samo neví proč, ale cítí, že musí, aby se z ní v závěrečné pasáži stala fetiš, pro kterou starý agent ještě naposledy napne svoje žíly. On je jí náhradou za otce, kterému se tak dlouho vyhýbala. (Ale z jejich společných scén leze kamarádství, které tam nemá co dělat - ve světě toho příběhu, ve vyprávění o vyprávění nám prozrazuje detaily o vztahu lidí za postavami.) Je to vlastně ženská verze Oidipa, kdy Léa musí být oslepena, protože její oči vyjadřují něco jiného, než jak její postava prožívá svoje bytí. Podvratné oči. Prozradí skutečné city francouzské divy.

Hansruedi připomíná starou ropuchu, která se pomalu plouží domem, dávno v jiném světě, nohy oteklé jak prof. Neubauer, v mauzoleu svý vlastní tvorby. Moc už nepovídá, zřejmě po infarktu, tak je to celý takový už smutný. Jeho dům je ale dost zajímavej. Škoda, že si s tím alespoň ten kameraman nedal trochu víc práce, aby v tom byl nějakej systém, když ta režie to prostě nevidí. Zdá se to nějak nahodilý všechno. Autorka jako by se nemohla rozhoupat, jakýho tématu se vlastně chytit. Pořád někdo vystupuje a vysvětluje, ale vždycky máte pocit, že toho neřekli dost, anebo že zas už mele moc a samý klišé. Přitom otázky, který by mě zajímaly (proč sám nemá děti?) vůbec nepadnou. Takže se to tak točí furt na místě a mohlo by to trvat polovic nebo dvakrát tolik a je to vlastně jedno. Až potom nějaké ty výlety to trochu otevřou. Je to poslední film, kde je mistr biomechaniky ještě na živu a je to dost na blízko, čímž vlastně zajímavý.