holistix

Velmi zajímavá práce s časem. Zastavené světy. Postava Casanovy je naprosto odzbrojující. Smrt a touha je skrze něj synonymem. Jakmile se začnou párat krávy a vstoupí do toho Usama bin Drákula, trochu to zklame. V podstatě jakmile to přestane být portrétem Casanovy, už to nefunguje. Nejde dohromady takhle postavená imprese s nějakým příběhem. To je absurdní. Kameramansky (tim myslim světlo) velice odvážné. A to mě vrací zpátky k zastaveným světům.

Film zajímavě nastavuje dokumentární pohled typu skrytá kamera s celebritou a tuhle linii vede za běžné hranice: Scarlett Jahoansson si vybírá náhodné burany na ulici a zve je k milování. Jenže akt samotný už je z jiného žánru: ultra stylizované schéma-podobenství. (Připomíná mi to pohled Zulawského.) Úplně netušíte proč to dělá, co tím sleduje, co z toho má, jak se tahle její neznámá motivace vyvíjí atd. Mimochodem tyhle otázky tady hodně lidí rozčilují. Takže dost záleží, jestli jste si schopný tyhle „prázdný“ místa zaplnit sami. Zvuková stopa je k tomu velice návodná. A v pravidelných intervalech se objevují nečekané změny i v rovině obrazové řekněme abstrakce. Ve filmu se také objeví několik vyloženě silných scén (například opuštěné děcko na pláži). Ještě si u toho člověk vzpomene na The Cremaster Cycle právě v té pomlčce mezi dokumentem a performance zastavenou v čase. Aluze na Antikrista je tak nějak přirozená a vlastně i vhodná. Ó, tajemné ty ženy jsou, studnice, jejich dna nedohlédneš.

Ponory do dětství u terapeuta, přeludy postav na cestách jaguárem, krabice vzpomínek ve vlastním mauzoleu, kdy se chaos a kravál mění v příběh, procítěná egománie a stávání se bohem. Vrcholí masivní agónií Jubilee street.

Ústřední vztah dětských hrdinů je kouzelný. Dvojice vyšetřovatelů, to je True detective po vzájemné lobotomii, obzvlášť inspektor „Mlha“ je odzbrojující. Podmanivě minimalistické záběrování jako vždy, délka bohužel uměle protahovaná kvůli tv formátu. Klidně by to sneslo hodinu dolů. Vysoká koncentrace různě retardovaných lidí nutí přemýšlet o termínu exploatace, ale to není u Dumonta poprvé.

Tenhle film je beze sporu sugestivní, parádně zahraný, pěkně natočený, (oceňuji především široká skla na detail, připomenou starou dobrou ... ), dramatický oblouk je tak přesně vypočítaný, že si podle toho můžete řídit hodinky. No radost. Jen ten epilog už je prostě přes čáru a prozrazuje tu vykalkulovanou stavbu. V tu chvíli to působí čistě jako autorův vzkaz. A zabíjí. Leccos napoví i strunné doprovody a já si řikam, proboha takhle má přece vypadat „dobře vyhotovený film“. No jenže mě takovej film moc neláká, film, kterej už všechno ví, kterej už nic nehledá, nic neriskuje, nic nerozvíjí, jen se sám sebou opájí.

Kamera se vyhýbá zobrazení intimních pohnutek. Nevstupuje k postavám blíž něž náhodný svědek. Vzniká dojem, jako by to byl divák v druhé a další řadě. Hlavní postava kamerou doslova pohrdá. Stavba filmu je také poměrně zajímavá. Jsou to dlouhé skici, ze kterých jako by doposud nevystoupilo to nejdůležitější, takže mají pořád všechny stejnou hodnotu. Přechody mezi nimi nastávají bez varování, jako když si listujete nápady a ještě nevíte, ze kterého vznikne to zásadní. Což dodává filmu zajímavou svěžest a zároveň se odbourává patos. Ke konci mi začne trochu vadit ten ateliér. Nicméně film obsahuje nejméně jeden naprosto geniální moment.

Jemnost v hereckých projevech je naprosto uchvacující. Senzualita mikrogest probouzí výjimečnou smyslnost. Člověk skoro lituje, že není lesba. Nemohu se zbavit neustálého srovnávání Adele s Annou Wiazemskou od Bressona, ten naprosto odevzdaný pohled zvířete/květiny, jak by řekl Godard. Lea je super hot bitch a zajímavě se do ní promítají mužské polohy. Sexuální scény mi to trochu kazí, protože musim myslet na ty herečky, jak to natáčely, jak se u toho cítily, kdo všechno u toho byl,... vytrhuje mě to z filmu a musim znovu navazovat vztah. Ale to je dost snadné.

Hlavní důvody proč sledovat tento seriál: Typologie postav a jejich představitelů s výraznou a originální sexualitou. Sadomasochismus v čele přehlídky nejběžnějších sexuálních úchylek včetně vrozeného nutkání ke zločinu. Latentní možnost uzavírání nepředvídatelných aliancí napříč společenskými statusy a momentálním rozložením sil. Souběh základních lidských témat: vášeň, ctižádost, důvěřivost, vztek, zoufalství, pomstychtivost, brutalita, sebevědomí, spasitelství, ušlechtilost, sebeoběť... na výrazném pozadí atmosférických kulis přírodních krajin a rozmanitých variací na lidské kultury.

Příjemná atmosféra zastaveného času. Zajímavý princip vžívání se a vystupování z rolí. Provedení místy není úplně přesvědčivé a nevychází v tu chvíli ani jako hra. Reakce postav jsou buď příliš slabé, nebo zase bezdůvodně přehnané. Připadá mi, že to je vedením herců. Amalric působí místy jako šarže a je vidět, že si s tou situací moc neví rady. Herečka je manželkou Polanského, takže se tady odehrává nevěra na třetí. Možná proto je Amalric na své poměry slabší.

Umělá inteligence z romantického hlediska. Mnoho zajímavých paralel ke skutečnosti. S vědomím, že hlas patří Scarlett Jahansson, si nelze nepředstavovat její fyzickou přítomnost a po jejím obrazu netoužit. Na rozdíl od hlavní postavy, má pro diváka její virtuální podoba jasné kontury. Stejně zábavná je hra vaší imaginace s možnými důsledky toho nepatrného posunu reality. Konkrétní podoba světa potom působí tak trochu teple, ve smyslu takového toho sympatického nenásilně přecitlivělého buzerantství: dokonalá čistota, příjemné teplé barvy, nenucenost v chování, hluboká empatie, smích a radost s jemným podtónem melancholie, pokora a největší možný opak agresivity. Rozsáhlé dialogické pasáže lze místy sledovat i jako rozhlasovou hru, ale po několika minutách vás opět začne zajímat, jak se vyvíjejí barvy svetrů, záclon, a slunečních paprsků. Dramatický oblouk nakonec sleduje standartní fáze milostného vztahu. Milé, zábavné, teplé.