holistix

Neosobní, automatická filmařina. Herečka evidentně nedisponuje inteligencí postavy. Ilustrace knihy v mezích průměrně pěkného záběru. Režie v modu autopilota.

Standardní Hollywood. Jen s trochu přemnoženým napínáním při každé příležitosti, která se nabídla. Všechny krizové situace byly zažehnány vždy na poslední chvíli. Přitom si člověk dokáže snadno představit, že režisér nemusí umět v podstatě nic. Protože na všechny dílčí složky existují specialisté. Takže nepřekvapí, že zároveň hraje hlavní roli. Kupodivu mi v té roli nepřišel nijak zajímavý. Vlastně takový zaměnitelný everyman. Možná to byl záměr, nějak mi tam chyběl výraznější ksicht. Dramaturgie absolutně čitelná, dokonale podle pravidel, místy až přehnaně okatě, aby to došlo úplně všem. Myslím, že tady je to ztotožnění herce a režiséra ku škodě. Vzniká tím asi nepříjemné dilema ve střižně. Ale o to tu nešlo. Byla to taková ta obecná psychologie humanity, jako dělá Eastwood: silný scénář, který pojednává morálku a vlastenectví, tahy na jistotu. Zajímalo by mě, jestli každý americký herec, který touží po režii, nakonec skončí takhle. Jestli mu vlastně zbývá něco jiného. Ale to „bez nároku na slávu“ se mi líbilo hodně. Americké ideály v nejčistější podobě.

Celkem dost pozdě a bez adekvátní záminky se začne učení a hlavně postava Mistra zpochybňovat. A dílčí sekvence pozbývají adekvátní pointy vzhledem k tomu, jak napínavě jsou vystavěny. Vytvářejí zklamání. Je to víceznačně znázorněné, ve smyslu chaotického vypravěče. Jednak se to větví, jednak dílčí motivy soupeří o dominanci. Epizody nejsou dramaticky provázané. Člověku tak utkví jednotlivé obrazy, ale celek je jaksi rozpačitý. Dvojznačnost pohledu na sektu se vlastně ani na jedné straně neobhájí. Přičemž mi tu nejde o definitivní soud. Takže závěr se spíš stane, než že by byl dramaticky nutný. Postavy jako takové jsou velice zajímavé a skvěle zahrané. Phoenix je vychrtlý, shrbený a uvěřitelný maniak s jizvou. Hoffman je absolutně úchvatný. Co do náznaků mi tam chybělo víc sexuálních motivů, vzhledem k vyprávění přes postavu protagonisty a časté obrazy „jeho očima“. Nějak to postupně začalo chcípat, aniž by to došlo k vrcholu.

Expozice se tak dlouhou drží na stejné bázi, že se po hodině pomalu přehoupne ve svět. Asi to tam udělá ten Donutil. Cserhalmi je od začátku velice nepříjemný. Všechno dělá tak přehnaně, tělesné gesto, počínaje žraním buchet, rozhazuje rukama a svěšuje hlavu. Ale to není asi tak podstatný problém. Přišlo mi jako určitá chyba tempo, řetězení situací, jako by to bylo libovolné, bez příčiny, a možná proto jsem měl pocit nekonečné expozice. Protože to je vlastnost expozice, určitá vnucenost řetězení. Jako by vázání nemělo svoji vlastní logiku. A v tom smyslu se nedalo napojit na vyprávění, protože se nechovalo logicky, neposkytlo klíč, kterým chce být čteno. Působilo to, jako by jednotlivé scény žili trochu vlastním životem, bez ohledu na celek. A v tom smyslu kolísalo tempo. A zdálo se, že je tam snaha o nějaké tempo způsobem každodennosti, opakování rutiny jídla, chlastu, omývání těla, obnažování hrudi, mazlení s kočkou. A do toho se variovaly motivy, které neměly vlastní narativ, ale jako by se neustále exponovaly. Jako příjezd žen a nevázaná párty s vojáky. Poprvé to slibuje, že vznikne ve filmu nějaká důležitá změna, podruhé je to mnohem slabší, protože se to stane rutinou a scéna nepřekoná svojí vlastní expoziční minulost. Nepřinese nic podobně silného, jako vytvořila tím, že se objevila poprvé. V tom smyslu film sám sebe oslabuje. Samotný Czerhalmi začal fungovat, teprve když jsem ho akceptoval, když mi přestalo vadit, jak je živočišný, jak je mužný a dobrotivě veselý, pevný,… Také se herec před kamerou v průběhu nějak lépe chovat naučil. Lépe se do kamery díval, lépe se k ní stavěl. To je taková malá nuance i u zkušeného herce, jak se ke kameře staví, jak si na ni zvykl. Na blízkého člověka se můžu dívat přímo, když ho důvěrně znám, nebo z úhlu dvaceti stupňů, třeba když si udržuju rezervu. Nedám se automaticky cizímu člověku zpříma. Tak tohle mám na mysli, když mluvím o nepatrné změně v herectví, která mi teprve postavu otevírá. Může to znamenat, že se tak děje teprve v momentě, kdy mě začne zajímat zpříma, že se tím vzbuzuje určitá touha vidět mu pořádně do tváře. A tuhle touhu film postupně naplňuje. Zase kdybych mu viděl do tváře hned od začátku, už budu tu tvář znát, vidět, jak se projevuje, budu znát projevy té psychologie, tudíž v následující fázi, můžu jít zase o něco dál a získat víc, co do hloubky prožívání.

Velice iritující. Nesourodost materiálu, nečitelnost kostry, nepřehlednost v postavách, absolutně nelze vnímat která sestra je která, některé si člověk zapamatuje, ale nemá v nich pořádek, furt přemýšlí, která z nich to byla v nějaké jiné situaci, ta o které se mluví zrovna teď, a některé, že nejsou ukázané vůbec, do toho postupně víc a víc nesnesitelný komentář v podobě improvizovaného melodického básnění nejmladší sestry. Ale jako největší iritace, je totální odsudek paralyzovaného otce. Nesnesitelný záběr, kdy otec leží nemocný na pohovce v paneláku, konfrontován s tisícem vzpomínek na doby rodinného štěstí v minulosti, ve výpovědích, na nádherných fotkách, které otec sám vyráběl, na záběrech ze starých kamer. Proti tomu nehybný, oteklý, obtloustlý otec, který se odmítá k čemukoliv vyjádřit. Zajímalo mě, jaká divadla tedy dělal, určitě bych tam chtěl hledat spojitost, o matce jsem toho věděl neporovnatelně víc, byla ukázaná sympatická, pracovitá, pochopitelná, její komentář o nervozitě mužů před obědem mě odboural. Ale všichni říkají takové osobní domněnky a otec se nevyjadřuje, film toho sám říká postojem kamery mnoho, ale otázku otce nechává nedotknutou, jako by se bál, je to Adamův vztek na otce, Adam je ostře na straně matky a všech sester. Když film sleduje problematiku šesti žen a možnosti najít si nápadníka, je to znovu zábavné, ale zase mi v tom nějak chybí pořádek, utřídit to, jako když na začátku každou sestru označí titulkem, kdy se narodila, tak to bych potřeboval i v průběhu, abych si dokázal dělat obrázek i v průběhu.

Čtenáře předlohy může rozčílit svévolné vykostění a překroucení významů. Scénář na jednu stranu bezohledně škrtá a na druhou se snaží být v libovolných scénách doslovný. Postavy pak deklamují bez motivací a podtextů, neboť na ně není čas. Výrazně se proměňují i vztahy a charaktery, a to směrem k zjednodušení, což lze vnímat jako největší zvěrstvo na Dostojevském. Žádný souboj s ďasem, karty rozdány předem. A samé nízké.

Pseudo-art. Rádoby záhadná střihová skladba, která vám opakuje nahodilé pasáže a straší. Realismus v pohledu na rozřezávanou pusu, nikoliv v pohledu na ženský genitál, protože to je vlastně tabu. Veškeré motivy jen tak po povrchu naznačené a bez dalšího vývoje. Doslovné ilustrace předem řečeného. Nezajímavá klientela. A pokusy o umělé katarze. Kýč jak píč.

Stejnojmenná píseň kapely Duševní hrob odpálí tenhle gradující výlet peklem fenoménu Palach '69 a jen tak se vám z hlavy nedostane.