ondrin

V daném žánru rozhodně jeden z nejlepších počinů posledních let. Strohá a dynamická dějová linka, zasazená do drsné romantické aljašské přírody, tvoří nesmírně působivou podívanou. Nemusíte zde rozkrývat složitou zápletku, spíše se necháte unášet mrazivou atmosférou filmu a podmanivými soundtracky Nicka Cave a Warrena Ellise.

Film rozhodně nezaostává v určité poutavosti. Děj je jednoduchý, přesto zábavný. Za největší minus považuji předvídatelnost filmu. Divák poměrně lehce dešifruje tradičně jednoduché schéma nekonečně se opakující boxerské ságy. Přesto si myslím, že Creed je příjemným odreagováním, proto má očekávání z větší části naplnil.

Jedním slovem: Hloupé.

To the wonder se zaměřuje na vztah muže a ženy v různých polohách. Ukazuje pomíjivé období zamilovanosti, které střídá krize a chladnutí a následné obnovení lásky, jež je oproti prvotní poblázněnosti mnohem uvědomělejší. Jsou tu určité podobnosti se Stromem života - ať už duchovní podstata filmu či formální podobnost, ale obsahem se zdá být mnohem civilnější. Tentokrát se totiž nejedná o velkolepou oslavu života, nýbrž o pronikavý pohled do nitra milostných vztahů a v osobě kněze do člověka, který prožívá krizi víry a snaží se znovunalézt smysl ve své službě Bohu a lidem.

Seriál, který na rozdíl od jiných novějších počinů přichází s něčím novým a nemá potřebu používat již zažité šablony.

Komorní příběh dvou mužů, jejichž osudy se střetávají v momentě, kdy oba začínají nový život. Po vzoru nezávislých filmů Martin Bonner nenabízí výrazné zvraty či napětí, ale o to více je autentický a zároveň dovede působit svěže. Rozpočet: 40 000 USD.

Ruský rukopis v duchu literárních klasiků. Jistě jeden z nejpovedenějších duchovních filmů, jehož hlavním motivem je odpuštění. Co nedovede odpustit člověk sám sobě a druhým, dovede odpustit Bůh. Právě k takové naději se upírá hlavní postava. Za zmínku stojí i bratr Job, jenž pro změnu cítí vůči Anatoliji závist připodobněnou k příběhu Kaina a Abela. I on se vypořádává s hříchem a hledá smíření.

Těžko se mi to hodnotí, zvláště když jsem viděl snímek na téměř stejné téma (Vulcanul), a dokonce si troufnu říct lépe zpracovaný. Skoro mi přijde, jako by Haneke tak trochu opisoval od islandského kolegy. V obou případech je láska zobrazena bez povrchnosti v předem prohraném boji. Už nelze sdílet radost, ale pouze bolest. Jedná se o extrémní situaci, kde je akt vysvobození od bolesti nejvyšším důkazem lásky.

Shame je intimní drama muže, který podléhá posedlosti sexem. Zřejmě touží po duševním naplnění, ale chtíč je jeho prokletím a vězením zároveň. Je to film plný detailů a pomalu plynoucích scén, kdy každý vnímavý člověk plně nasaje výjimečnou atmosféru filmu. Jedná se o nejen výjimečný filmařský kousek, ale i o věrné sociální zrcadlo mnoha z nás.

Další hollywoodsky profláknutá šablona a opět se líbila...