Djoker

S odstupem času je pro mě Ano, šéfe! definitivně nejlepší televizní show, která se tady objevila minimálně od revoluce. Absolutně mě nezajímá, že nejde o originál, že Ramsey umí být vtipnější a drsnější. Já chci vidět českou mutaci pořadu v našich podmínkách a s typickými trademarky českých restaurací. Celou dobu se tak divák může mastit na buranství, postkomunistické malosti a neschopnosti změnit zajeté koleje. To vše ve vyhrocených situacích těsně před krachem a v některých případech i v nekonečném labyrintu dluhů. Člověk žasne, kolik primitivů se dostalo k penězům, Naštěstí většina z nich o ně rychle přišla, takže jim není třeba závidět. Ovšem je nutno přiznat, že poměr primitivů a sympaťáků se časem skoro vyrovnal a epizody byly o to emocionálnější. O Pohlreichovi jsem do té doby neslyšel, to přiznávám bez mučení, ale už během pár dílů jsem si jeho rázný styl zamiloval stejně jako většina národa. Po lehce nervózní první epizodě se brzy rozkoukal, začal brutálně hláškovat a již během první série se etabloval v jednu z největších televizních hvězd. Je navíc úžasné sledovat, jak se díl od dílu dostává do větší pohody a celé natáčení si neskutečně užívá. Show má hned několik legendárních vrcholů. Kluk, co si přišel hrát s kamením, naprosto nepochopený význam slova podnikání dvou blbů z Brna, lidský odpad podnikající v Německu (samozřejmě původem Čech), naivním snílkům oči otevírající návštěva Chicaga nebo smutný klaun Bolek, který se utápí v chlastu v té době ještě na své farmě. Třešničkou na dortu jsou pak platonické lásky, které vznikly během natáčení pořadu, když dotyčné dámy neustály sálající charisma legendárního Šéfa. Pojď, Zdéňo!

Dárek pro skutečné fanoušky pořadu Ano, šéfe! Jen oni si totiž můžou užít návraty do nejvýraznějších restaurací, které Pohlreich navštívil. Klusák navíc velice přesně dávkuje sentiment, jenž k té dlouhé cestě za úspěchem prostě patří a zvlášť poslední epizoda jasně dokazuje, že Zdéňovo drsné nakopnutí může vést k obrovskému úspěchu v branži.

Viděl jsem všechny díly. Rozhodně nejsem běžný sportovní fanoušek. Jsem fanatik, ale zároveň mnoho sportů vůbec neuznávám (golf, šipky, kulečník), jenže i u nich se občas přepisuje historie a jejich sledování pod vedením Zuny, který tentokrát přenechal komentování též skvělému Krušinovi, je naprosto euforické. Už ani nespočítám, kolikrát jsem měl slzy v očích a to i u sportů, které mě vůbec nezajímají. Nejsilnější epizody jsou pro někoho možná překvapivě ty nepříliš vyhledávané a o méně oblíbených sportech. Vzpomínky na hokejisty v Naganu nebo Neumannovou v Turíně jsou sice pořád úžasné, ale až při sledování skoro neznámých hrdinů, kteří by neměli být zapomenuti, v divákovi bouchne emocionální bomba (viz. Alois Hudec). Nutno dodat, že pořadu hodně pomáhají největší hity od Coldplay, na které tvůrci nedali dopustit snad tři roky v kuse, až to některé diváky začalo vytáčet. Pro mě osobně jde o ten nejúžasnější projekt na Streamu a konkurence je tam skutečně veliká.

Slavné dny jsou projektem, kterým se Pavel Zuna definitivně vykoupil z žumpy jménem Nova. Měřítkem jejich úspěchu není pouze brutálně vysoká sledovanost všech epizod, ale i zpracování pořadu. Na ploše pouhých cca 7 minut si vystačí s pár archivními záběry, vhodně zvolenou hudbou, charismatickým komentářem Pavla Zuny a kvantem informací divákovi vyvaří mozek z hlavy. Občas sice narazím na slabší díl, jehož téma mi není moc blízké, ale informační hodnota je i tak nepopiratelná. Snad jedinou kaňkou je cílení na všemožné katastrofy, války, atentáty, vraždy a úmrtí kvůli jejich vyšší sledovanosti. Pravdou je, že tyto dny vás totálně sejmou. Ovšem Zuna a spol. dokáží pravidelně vydolovávat i pozitivní emoce, ale o nich už je jejich další pořád na Streamu, můj vůbec nejoblíbenější.