Kkahunaa

Lech Wałęsa. Někteří jej přirovnávají k Václavu Havlovi. Lech (Robert Wieckiewicz) byl však poněkud jiným typem kritika komunismu. Pocházel z prostších poměrů než Havel. Je vyučeným elektrikářem, který pracoval v Gdaňských loděnicích. Právě zde v roce 1970 vypukla stávka dělníků, která byla brutálně potlačena (až desítky obětí). V roce 1980 zde opět propukla stávka (tentokrát však dělníci zvolili „okupační” formu a nevyšli do ulic) a Lech byl při tom. Stal se hlavním hlasem prvního nově vzniklého nezávislého odborového hnutí ve východní Evropě s názvem Solidarita. Tento bohatýrsky působící „prostý člověk z lidu” s mocným hlasem i knírem, byl za své zásluhy v roce 1983 nominován a oceněn Nobelovou cenou za mír.

Je až neuvěřitelné sledovat polský film o tematice holocaustu již z roku 1947! Navíc takový, který byl natočen ve skutečném prostředí koncentračního tábora Auschwitz II. - Birkenau, a ještě k tomu zde údajně hráli skuteční občané nedalekého města. Hlavní postavou je Marta (Barbara Drapinska). Je to polská Židovka, která umí perfektně německy. Právě proto si ji samotní nacisté vyberou jako překladatelku pro ženskou část tábora. Kdokoliv, kdo byl schopný práce, mladý a vytrvalý, měl v táboře větší šance. Pracovat přímo pro Němce však znamenalo mít výhody, které ale mohou být dle zákona kyvadla nemilosrdně vyváženy. Marta sice nestrádá fyzicky tak jako její kolegyně, ale za to byla svědkem neskutečných událostí, které otřesou lidskou psychikou.

Nikdo nemá rád pondělky. Zprávu o tomto civilizačním fenoménu se snaží podat tato polská komedie, která s lehkou hravostí mapuje jeden den v životě několika (ne-)obyčejných lidí (italského průmyslníka, polského policisty, taxikáře, mlékaře, dělníka a mnoha mnoha dalších). Ústředním postavou je právě italský průmyslník Francesco Romanelli (Kazimierz Witkiewitz), Ital každým coulem, který se od příletu do Varšavy připlétá do opravdu absurdních situací. Navíc neumí jinak než italsky, což se na první pohled může jevit jako nevýhoda.

Film pojednávájící o polské klisně jménem Lotna. Tento kůň se dostane do víru dění v časech nadcházející invaze německou armádou roku 1939 do Polska. Jako společník či spíše bojový druh se jí vystřídá hned několik pánů. Přes původního majtele, jímž byl starý, bývalý důstojník na posledním tažení, po zkušeného, ale již zubem času ohlodaného rotmistra Chodoakiewicze (Jerzy Pichelski); dále mladého kadeta Grabowského (Jerzy Moes), až po poručíka Wodnického (Adam Pawlikowski). Lotnu každý obdivuje, ne však Ewa (Bozena Kurowska), která v ní vidí jakési prokletí, a také svou konkurenci, poněvadž mladého kadeta miluje. Ewu zase tajně miluje poručík Wodnický. Tento film vytváří zdání, že šlo o snahu vytvořit národní film, který by se tzv. srovnal s polskou minulostí. Milostný trojúhelník a motiv Lotny vlastně může být upozaděný plán, který podtrhuje dobu samou. Za zmínku stojí davové scény nejprve útočících vojáků na koni, poté stahujících se vojáků, kteří prchají před Němci jako legie mravenců před deštěm, a které jsou nasnímány opravdu fascinujícím způsobem.

Být rozvedeným mužem ve věku mezi 50-60 lety není jednoduché, navíc být povoláním učitel. Největším problémem se zdá být nemoc zvaná OCD (Obsedantně kompulsivní porucha), která dokáže naprosto vyřadit ze života. Právě tuto poruchu má hrdina snímku Den cvoka. Adas (Marek Kondrat) shledává problém ve všem. Má pocit, že mu vše jaksi uteklo, že nic nedokázal, a že jeho existence nemá smysl. Tím pravým vysvobozením z každodenní výčerpávající rutiny by mohla být jen smrt. Chuť zasebevraždit se však odkládá z různých důvodů (bojí se), ale hlavně kvůli svému synovi, který jak se zdá, zdědil po otci dosti charakterových rysů. Adas, který trpí v zajetí svých rituálů, přes tíhu povinností a závazků, má vlastně jen jedno vroucné přání – nalézt jakkoliv a kdekoliv vytoužený klid. Jak by řekl Adas sám: „Kůůůrva!”

Film Jasminum balancuje na pomezí duchovního a spirituálního filmu. Stejně tak však můžeme říci, že jde o romanticky laděnou komedii s mysteriozním nádechem. Mysteriozním proto, že povětšinu filmu vnímáme děj z pohledu (včetně vypravěcích komentářů) malého děvčátka Eugenie (Wiktoria Gasiewska), dcerky hlavní představitelky (Grazyna Blecka-Kolska). Její matka Nataszcha přijela do kláštera zrestaurovat svatý obrázek Panny Marie. Navíc se jako zdatná chemička zabývá pachy a parfémy, které jsou vlastně hlavním motivem snímku. Právě klášter je ono mysteriozní místo, kde se může nacházet ingredience k vytvoření ultimátního parfému. Mysterióznost snímku, tedy hlavně hravý pohled Eugenie, se propujuje s atmosférou kláštera, který se zdá být naprosto neobyčejným místem.

V jednom městě spokojeně existuje muž jménem Karel (Jan Piechociński), který má půvabnou ženu Marii (Danuta Kowalska). Až jsem vcelku normální stav. Karel má však v sobě cosi, co z něj dělá neodolatelného svůdníka. Tedy kromě Marie jsou tu ještě Irenka, Wanda, Pavlína a Jola. To už začíná být nepřehledné, co by na to asi řekl zástance polyamorie. Karel zatím vše stíhá, převážně svou ženu Marii a jeho nejoblíbenější milenku Irenku. Jednou se však jeho žena omylem dozví pár informací. I Irence (Jolanta Nowak) po čase dojde, že nebude asi jediná. A to ještě zbývají tři další ženy motající se kolem jednoho muže. Ach, Karle!

Záměna jako hlavní motiv. Když si jednou spletou taxikáře s neobvyklým jménem Kiler (Cezary Pazura) s opravdovým nájemným zabijákem, nemusí to dopadnout moc dobře. Kiler se však rozhodne situace využít ve svůj prospěch.

Nadšení může být naprosto pozitivní zálažitostí. Může však vést k absolutní závislosti, která zasklívá všechno a všechny kolem. Toto se stalo nastávajícímu otci Filipovi (Jerzy Stuhr), který se z nadšeného dokumentátora svého dítěte omylem vypracoval na polo-profesionála, jenž točí civilní reailistické snímky zachycující svou dobu a všechny peripetie s ní spojené. Ona civilní realističnost, tedy pokus o zachycení reality bez příkras, resp. zachycení objektivní pravdy, se ale vůbec nelíbí tamním pohlavárům, kteří mu paradoxně ke kariéře filmaře pomohli. V komunistickém Polsku totiž není vůbec žádoucí ukazovat pravdu. Filipovo žena Irka (Magorzata Zabkowska) tedy vlastně měla absolutní pravdu. V blbé době je lepší najít klid v kruhu rodiny, než se pachtit za poznáním, které vede k nebezpečí. Nebo je to naopak?

Oproti knižní předloze je polský Ubu méně podlý, více odevzdaný svému počínání. Oproti české verzi je polský Ubu méně nechutný, více důstojný. To by mohl být hlavní rozdíl celého uchopení postavy režisérem Piotrem Szulkinem. V české verzi všichni kolem krále Ubu působí vcelku důstojně, jen král je ten nejvíce nechutný, nízký tvor. Polský Ubu naopak jako jediný vytváří zdání důstojnosti, oproti nechutnému okolí, to vše pod rouškou jakéhosi vyššího plánu, který z něj dělá fanatika. Oba – český i polský Ubu – však postrádají svědomí, což je nazpět přibližují ke knižní postavě. A nebo hovnajs???