Matty

Padesát odstínů šedi, ale trochu jinak. Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z osudu Amy Winehouse vytěžit emotivní drama o slávě, závislostech, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se slavné ženy měly chovat a vypadat (hlavně spořádaně). Místo toho se rozhodli naprosto tuctovým, šedivým způsobem vyprávět sladkobolnou báchorku o nešťastně zamilované holce, co chtěla být mámou (což je její hlavní touha a nejzranitelnější bod). Samotnému procesu skládání a nahrávání hudby je věnováno minimum prostoru, snaze o pochopení hlubších příčin toho, proč měla Amy predispozice k závislostem jakbysmet (ne, fakt si nemyslím, že to bylo kvůli zlomenému srdci a smrti babičky). Jako kdyby to ani nevzniklo kvůli fanouškům a Amy. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména dvou mužů, kteří oportunisticky zneužívali zpěvaččiny zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. Zde se - minimálně vůči protagonistce - chovají příkladně, s až přehnanou starostlivostí (pro srovnání si stačí pustit dokument z roku 2015). I když si odmyslíme eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť a její impulzivní chování, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech směrech (bohužel vč. hereckého výkonu Marisy Abely) podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jen jednou, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave procítěně zpívá svou baladu Song for Amy. 40%

Film připomínající hyperaktivní dítě, které měli ve střídavé péči Guy Maddin, Buster Keaton a Tex Avery, ale jakýkoli příměr nevystihne originalitu a zběsilost té neskutečné smršti praštěných gagů, herních mechanismů (ke kterým patří chvílemi frustrující opakování a variování) a DIY estetiky. Co záběr, to vtip. Většinou hit, občas miss. Není to dokonalé, tak jako nejsou dokonalé filmy od Pythonů, ale i proto by se z toho jednou mohl stát kult. 90%

„Nepřestane chcát a nepřestane.“ Vesničko má středisková bez menzelovské hladivosti. Vlado Müller jako solitérský řidič dodávky držící se doma v ošuntelé garsonce i během práce své rutiny, jejímuž pozornému vykreslení jsou věnovány dlouhé dějové úseky. Pavla Kárníková ve své jediné filmové roli coby jeho nedochvilná závoznice, která veškerý řád naopak rozbíjí a autority nerespektuje. Zpočátku se nemůžou vystát. O tom druhém mají předem jasno. Ona je pro něj „štětkou“ nebo „kurvou“, on pro ni žlučovitým „dědkem“. Skrz svou temnou minulost ale postupně nacházejí společnou řeč a zároveň si uvědomují, že možná dokážou vykročit z role, na kterou si zvykli, případně jim byla přisouzena společností. V jeho případě je to role nevstřícného starého mládence, který si ostatní drží tři kroky od těla, v jejím případě role problémové „rozhoďnožky“. Ke sbližování obou outsiderů neschopných dávat zdravě najevo své city, dochází v adventním čase, zpřítomněném neozdobeným stromkem a osamělou štědrovečerní večeří, což syrovému, autenticky ušmudlanému příběhu přidává na melancholičnosti. V kontextu společné tvorby Kachyni a Procházky zapadají Vánoce s Alžbětou do stejné linie jako Naděje, ve které s podobnou lidskostí zachytili vztah prostitutky a alkoholika, jiných společenských vyděděnců, kteří by v padesátých letech byli odsouzeni k rolím kriminálníků nezasluhujících žádné pochopení. 75%