Sheldra

Tak asi se to dalo znatelně zkrouhnout, protože místy už mě to jejich piňožení fakt téměř uspávalo (tolik co verbal jsem toho teda nestihla :-), na druhou stranu herci se snažili, seč mohli (národnost stranou), obzvlášť Colin Farrell coby vychcanej Rusák mě dostal, hudba a výprava (hlavně zásluhou exteriérů) byly vcelku úchvatný, jenže příběh místy haproval a opravdu z toho dýchá Amerika víc, než je na tohle téma a hlavně na Weira zdrávo.

Fakt mě nadchnul Francův výkon, ale nemůžu si pomoct, tohle téma si zaslouží spíš syrovější pojetí než atmosféru videoklipu. Jinak ale oceňuju, že se po dlouhý době konečně někomu podařilo natočit něco, od čeho jsem chvílema odvracela oči.

K pětihvězdičkovýmu zážitku druhé shlédnutí nepotřebuju, k hlubšímu pochopení rozhodně jo - no, k pochopení. Možná je to spíš tím, že pokaždý si v tomhle filmu najdu něco jinýho, co mi předtím uniklo, a hlavně ho pokaždý vnímám trošku jinak. Co mají ale všechny projekce společný (a jejich množštví na výsledným efektu nikterak neubírá) je, že jsem vždycky úplně mimo. Nevím, jestli za to víc může úžasný vizuální pojetí doplněný extrémně geniálním sountrackem Clinta Mansella (což je obecně můj miláček), dechberoucí výkony Hugh Jackmana a Rachel Weisz, úžasně hlubokej scénář a ústřední myšlenka (nebo spíš myšlenky?), nebo chlápek, co to slepil dohromady svou skvělou režií (jak jinak), a asi je to fuk, protože jedno bez druhýho by prostě nefungovalo, rozhodně ne s takovou silou. Chtěla bych víc takových filmů, ale to asi nejde - Fontána bude vždycky jenom jedna.

Jak přijde řeč na Yamadu, soudnost mě po Soumraku opouští, ani nezamává na rozloučenou - peču na nedokonalosti, prostě zbožňuju jeho styl, jak s humorem a smutkem zároveň zobrazuje život chudých samurajů, tak odlišný od našich představ zkreslených komiksama a akčníma kvákama. Je to fascinující se vším všudy, a jestli mě jejich extrémní pokora tváří v tvář nepřízni okolí (hlavně lidské blbosti a krutosti) někdy vytáčí, je to rázem napraveno nesmlouvavě hrdým odporem hlavního hrdiny, vyznávajícího zásadu "co tě nezabije, to tě posílí". Kvalita je v klidu srovnatelná s oscarovým Soumrakem, a basta.

Vliv Společenství mrtvých básníků je cítit až hmatatelně, ale ve srovnání s ním (jakkoli srovnávání nesnáším) je Klub vyvolených dílkem až smutně plytkým. Trochu to zachraňuje hořkosladký konec, ale z tohohle tématu by se dalo určitě vyždímat mnohem víc emocí a psychologie. Smutně konstatuju, že mě to nechalo úplně chladnou (kvíz z historie, obsahující rádoby smrtící otázky, které se u nás učí snad na základce, je kapitola sama pro sebe). Jestli tuhle bárku něco zachraňuje, tak jedině snaživí herci.

Kdybych neviděla Posledního skotskýho krále a Na odstřel, měla bych valný pochybnosti o Macdonaldových schopnostech. Neříkám, že je jen jeho chyba, že to stálo víceméně za pendrek - scénář na svědomí nemá a choreografii bitek asi taky po večerech nevymýšlí; tohle se ale fakt nevydařilo. Nebýt charisma Tatuma a Bella, asi si bych po půl hoďce dala šlofíka...

Nízký hodnocení mě zaráží, ale asi by nemělo - je to depresivní, ale (spoiler) má to dobrej konec; není to vyvražďovačka, ale svým způsobem je to drsnější než všechny idiocie typu Saw dohromady; odehrává se to na středozápadě, ale místní působí spíš jak členové gangu z nejzapadlejšího ghetta - a tak bych mohla pokračovat. Možná díky tomu, že zrovna čtu Drsnou zemi od Annie Proulx, mi přišla mentalita zdejšího osazenstva trochu víc pochopitelná, nemluvě o tom, že když člověk žije v takhle úděsným prostředí, kde je odkázanej jenom sám na sebe, případně na lidi ze sousedství, a kde je vláda a tudíž i policajti považovaná za nepřítele č. 1, nezbejvá než bejt tvrdej jak křemen a s ničím se dvakrát nesrat. Fantastická Jennifer Lawrence, která na roztomilou blondýnku fakt akorát vypadá, vystřihla ústřední postavu par excelence a celej film za vydatný pomoci neméně skvělýho Johna Hawkese utáhla v podstatě sama, i když, ruku na srdce, Granik a celej tým se taky uměj ohánět. Jedno z největších překvapení (pro mě) letošního roku.

Jak sport aktivně nevyhledávám (a v podstatě ani pasivně), tak sportovní dramata přímo zbožňuju - nevím, jak je to možný, ale co mi u fotbali v televizi připadá jako trapný piňožení 22 maníků za jednou merunou, to ve mně v dobře natočeným filmu dokáže vzbudit neskutečný nadšení pro věc. Tady to měl rejža jednodušší, protože atletiku miluju i normálně, takže když k tomu přidáme skvělý výkony neokoukaných herců, nádhernou Vangelisovu hudbu a oproštění se od klišé typu absolutní klaďáci versus absolutní záporáci, jakož i perfektní vizuální stránku (a to střih obvykle vnímám jen tehdy, pokud stojí úplně za houby, nebo naopak pokud je geniální), neskutečnou energii, která z filmu sálá tak intenzivně, až se sami chcete rozběhnout, a hlavně ústřední úvahu, která v podstatě vede všechny lidský skutky hodný zapamatování, byť na to lidi zapomínají, a sice "proč to vlastně dělám"? Někdo proto, že tím oslavuje boha, někdo chce být prostě nejlepší v očekávání, že se tak ospravedlní před všemi, kdo mu působí životní ústrky. Krásný a nezapomenutelný...

Nemůžu si pomoct, ale takovéhle vlastenecko-patetické klišé určené všem lidem dobré vůle bych od Darabonta nečekala. Patrně mu líp svědčí prostředí věznic a Kingovy náměty...

Na první pohled emocionálně sporé, ale na druhý by pohnutí necítil snad jenom absolutní idiot. A teď nemám na mysli ani tak králův závěrečný proslov, určený všem a-lidem britského impéria, ale hlavně zpočátku ostražitý a posléze po britsku vřelý vztah mezi na první pohled upjatým a rezignovaným kralevicem a jeho logopedem, který si servítky nebere ani před papaláši, ani před korunovanými voly. Co do slovních výměn a vlastně i všeho ostatního naprosto bohovskej film. Oscara nejen Firthovi a Rushovi, ale vůbec celýmu štábu. Angláni (a Australani) válej!