Marigold

Kdo čeká akční zátah a wicked nářez, bude zákonitě zklamaný, byť už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl film, který vyzařuje tak ryzí a hmatatelný vztek až nasranost. Patel natočil v něčem vlastně křehký příběh o brutální pomstě, který na půdorysu mýtu o opičím králi hrozí pěstí na současnou Indii a její sociální propasti a nepravosti. Je to film osvěžující v tom, že nebuduje macho mstitele, ale postavu, která musí napřed sladit svou mužskou a ženskou část, aby se mohla stát (opičí) pěstí spravedlnosti. Opičí muž hezky mytologizuje, pracuje s antitezí obrazu Indie jako země světla, vůní a barev, jaký známe z otřesného Milionáře z chatrče. Dev Patel hraje all-in na obou postech. Herecky intenzivní, režijně nápaditý - už to, jak film invenčně pozmění styl a vypráví tentýž příběh dvakrát, mě spolehlivě udrželo. Motiv mateřství a z něj plynoucí křehkosti novodobého Hanumana mě navíc dostal emocionálně. Výsledek? Film, který sice akcí šetří, ale nepůsobí nijak chudě. Na svoje momenty se stejně jako hlavní hrdina poctivě nadře. Opičák mě sejmul.

Precizní asalto složené z přesně načasovaných výpadů a elegantních feministických odseků, který žánr "chlapácké filmu o soubojích" posílá bez zbytečného násilí do víru současných debat o empowermentu. Lakonický Lacaze v podání Roschdyho Zema je zřejmě největší hrdina-sympaťák roku. Peréz je překvapivě zručný vypravěč a akční scény, které film rytmizují, se mohou v klidu měřit s Posledním soubojem. Prazvláštní kombinace aktuálnosti a staromilství dala vzniknout filmu, u kterého se člověk může cítit zároveň dospěle i na dvanáct, aniž by to bylo v nějakém konfliktu. Touché!

Málokterý filmař tak věří v dobro lidstva a sílu filmu dělat svět lepším místem. Málokterý alkoholik má takovou konzistenci a nadhled. Deadpan má jediného krále. Aki se opět zapouzdřil do své jedinečné pozice sentimentální sráče a servíruje nádherné best of svých léty prověřených momentů. Asi v pátý minutě mi vyhrkly slzy dojetí a ten pocit, že jsem doma, na místě, kde se svět dá snášet i přes svojí krutost, mě už neopustil. Nevím jak vám... ale mě to lehce připomnělo Deník venkovského faráře... možná Godarda. Jdu si dát svý šestý druhý pivo. Kiitos, Aki!

Partitura zahraná se zdrcující přesností a citem pro detail. Trochu raného Östlunda, trochu matematické přesnosti Hanekeho, trochu panelového lyrismus Malgorzaty Szumowské. Pokud se tu šermuje manifesty Nové intimity: takhle to má vypadat. Nekompromisní, zdrcující debut // sociální sonda do každodenní xenofobie // drama o tom, jaké je to vrátit se domů a být tam (sám sobě) cizincem. Kus street rapu, kus Chopina. Vůbec nechápu, kde se talent jako Kocur vylíhl, ale je mi jasný, že jeho další filmy budu sledovat na špičkách.

Frost / Nixon nebyl náhoda. Když Howardovi sedne formule (ne Formule), umí vykřesat ze schématu nevídané emoce a v tomhle případě na svoje poměry i neplakátový civilismus. Kupodivu to nijak neznásilňuje skutečný příběh, který skvěle zpracoval dokument The Rescue, naopak to s ním souzní sympaticky začleněnou metafyzikou lidových pověr a glorifikací hrdinů, jejichž největší silou se v určitém okamžiku stal jejich částečný autismus. Motiv osamělosti a zapouzdřenosti před okolním světem je pro mě dojemný. Nejhlubší jeskyní je nakonec Rick Stanton ve fenomenálním balení Viggo Mortensena. Dejte už tomu chlapovi Oscara!

Coming of age, jaký může vzejít leda z Quebecu. Na pomezí okouzlené euforie a hororu.

Pravděpodobně nejlepší veřejnoprávní seriál všech dob. Nepříjemný, moderní režií i vyprávěním, vtahující právě proto, že se nesnaží lézt líným konzumentům do análu. A konečně taky všechny herecké výkony naprosto trefené a v případě ústředního kvartetu neuvěřitelně intenzivní. Víc podobného draslíku rovnou do žíly těm diváckým ležákům otupělým dalšími a dalšími detektivkami!

Nejlepší Sorrentino za dlouhé roky, nejspíš od Následků lásky. Konečně setřásl ten obtloustlý římský patos Velké nádhery a masturbační excesy Mládí a servíruje svůj nezaměnitelný poetický styl po neapolské dietě. Oč méně velkých slov tu padne, o to větších věcí se Boží ruka dotýká. Oč skromnější obrazy tu jsou, o to jsou jímavější. První polovina je třaskavá rodinná komedie se spoustou nezapomenutelných momentů, druhá je pak o poznání tíživější drama o nemožnosti přijmout ztrátu milovaných a filmu jako útočišti, kde nacházíme střípky ztraceného štěstí. Život je někdy jako plavba na party ostrov, na kterém už ale šli všichni spát... Maradona evropského filmu trefuje vingl.

Zcela rovnocenný soupeř Bergmanova originálu. Chytře cituje a zároveň aktualizuje citovou dynamiku páru, problematizuje mužské a ženské role, prohazuje motivace a klíčové citáty. Výsledkem je úplně nový, pro současnost relevantnější pohled na manželství. Dřív bylo opouštět příliš složité, dnes příliš snadné. Konstelace se mění, temný dům uprostřed noci zůstává. Chastain a Isaac jsou absolutně strhující dvojice. A Levi vytvořil dusný, významy a valéry přetékající mikrokosmos, o kterém se můžete bavit jak dlouho chcete. Nakonec vždycky skončíte u toho, že mluvíte o sobě. Velmi bergmanovské.

Ne bez chyb, přesto euforie. Dunivá epika i překvapivě dojemný příběh o překonávání strachu ze sebe a z neznáma. Daleká budoucnost těžko mohla působit víc realisticky a zvláštně komorně. Povedly se figury, Villeneuve překonal dutý manýrismus Blade Runnera a servíruje obrazy s potem a krví. Duncan Idaho mi konečně v srdci nahradil Aragorna. V několika momentech mi to přesně evokovalo ty intenzivní pocity z knihy. Ale jako film to stojí na vlastních robustních nohách. Dvojku bych dal okamžitě..