Voyer

Film strkající nám svoji artovost pod nos se stejnou vehemencí jako Dafoeho prdy. Nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Jen nedokážu říct co se mi na něm líbilo. Herecké výkony? Fajn. Atmosféra? Fajn. Hovna? Dobrý. Masitá vulva mořské panny? No, přiznávám, ta byla A+. Můžu zapnout fabulační stroj a prohlásit, že veškeré dění se odehrávalo v jakémsi symbolickém očistci, do kterého se Thomas dostal po vraždě svého kolegy. Dobrý, ale to není nic co bychom už třikrát neviděli. Možná je to i nejasným žánrovým zařazením filmu, jeho nerozhodností, a přílišným spoléháním se na atmosféru na úkor jiných složek, ale veškerý dojem vyvanul rychleji než závan flatulence kolemjdoucího Williama.

Watanabeho typické mísení stylů a kultur, které jsme mohli zažít už u staršího Cowboy Bebop je tu v plné síle Seriál opět kombinuje strukturu kratších a často spíše odlehčenějších dílů a delších dvoj/tří-dílných částí zaměřených na hlavní příběhovou linii, ze kterých přímo odkapává syrovost a melancholie. Stejně jako u Cowboye bych našel výhrady vůči expozici postav, tempu a výstavbě příběhu - ale pravdou zůstává, že jde opět o seriál, u kterého jsem od začátku do konce nikdy nezvažoval, že jej nedokoukám. Naopak, napětí a použití cliffhangerů v některých dílech mě donutili seriál zkouknout rychleji, než jsem plánoval. Přes pozitivnější a méně "osudové" finále si myslím, že některé věci Samurai Champloo zvládá lépe než starší Cowboy (a naopak). Ve výsledku možné ne tolik kultovní a přelomový, přesto netradiční a v součtu velmi pozitivní seriálový zážitek.

Překvapivě odvážný snímek a duchovní předchůdce Kroužku sebevrahů (haha), Takových normálních zabijáků a školních střelců na amerických středních školách. Slaterův manýrismus a přehrávání mi byli zpočátku na obtíž, ale jakmile se začal film nořit do hlubin komedie černější než dehet, přišel jsem mu na chuť. Winona Ryder je tak blízko dokonalosti po všech stránkách, že je těžké to odlišit. A Slaterův fotr samotný by film vytáhl ze tří na čtyři hvězdy i na tom malém prostoru co dostal. Teď už si zbývá jen povzdechnout nad tím, že na takový film už nemá dnešní hollywood koule a smeknout čepec před touto klasikou která nikdy nedosáhla statutu kultu.

Zapomenutelné

Krásná kamera, otravný sound-design, stopáž o hodinu delší, než by si látka zasloužila. Takhle si nejspíš zapamatuji opus-magnum Emira Kusturicy. Zpočátku mi přišlo, že herci nejsou příliš sehraní, že nechápou smysl svých aktů, ale po čase jsem na to bez dalšího uvažování rezignoval. Třebaže film zpracovává témata mi blízká - láska, smrt, prodej cadillaců na americkém západě, skrze postavy s padesáti odstíny poruch osobnosti (což obvykle také vítám), veškerá jeho domnělá poetika mě míjí. Postavy vidím jen zvenčí - psychicky vyšinuté jedince: V žádném okamžiku nemám dojem, že mi Kusturica dává nahlédnout pod skořápku jejich idiosynkrazií, že mi ukazuje jejich světy zevnitř. Naše míjení o to víc podtrhují filosofické úvahy Johnnyho Deppa, které jsou prázdné jako rybí měchýř. Film je trikový, fyzický, absurdní, hysterický a přesto se mě nijak nedotýká. Mám pocit, jako by Kusturica narážkami na slavné scény kinematografie doufal, že budeme prožívat pocity, které u nich prožíval on sám jako divák - ale zprostředkovaně a u jeho filmu. Arizona Dream je jako nádherná žena s prázdnýma očima, slibuje všechno ale nenabízí skoro nic

Stejně jako o 42 let mladší Scény z manželského života se nám Kramerová versus Kramer snaží předložit svoje stanovisko na manželství, děti, rozchod a tak vůbec. A u obou děl jsou karty rozdány v podstatě stejně. Pokud bychom se rozhodli obě díla srovnat, vyznívá Kramerová vs Kramer jako idealizovaná verze pohádky o Červené Karkulce pro předškolní děti. Scény z manželského života jsou pak freudiánskou studií téže pohádky, kde se dozvíme že červená karkulka (teď myslím tu čepici) symbolizuje příchod menstruace a že vlk nemusí jen kousat. Obě díla jsou bravurně zahraná a každé samozřejmě patří do jiné historické éra, proto to nechápu tolik jako kritiku staršího díla, jako spíš oslavu vývoje. Čistě pocitově je ale K vs K příliš uhlazený, idylický film. Přesto bez ironie tleskám jeho vědomému odmítnutí žánrových tropů a bezelstné oslavě lidskosti.

Kvantum slov, myriáda úhlů pohledů, útoky a riposty, šepoty a výkřiky. Jádro příběhu je zdánlivě o dialozích manželské dvojice, o jejich neschopnosti komunikovat a neschopnosti nekomunikovat. Zdánlivě. Ve skutečnosti je o emocích, tajných proměnlivých hláscích, které němě kvílí v hlavě. A taky svírají průdušky a tepají v čele. Je to šachová partie, kde se s každým tahem mění počet polí, soupeři si prohodí barvy a naši protagonisté sami jsou figurami, obětmi, pouhá dáma s králem. První díl a poslední díl chutnají divně, odtažitě, dokud si divák neuvědomí, že v prvním nebyly dosud emoce vyjeveny, kdežto v posledním se již oba přiznali ke svému otrockému jhu vůči svým emocím, akceptovali je a do jisté míry se tím osvobodili. Není to vítězství, ale taky to není prohra.

Gareth Evans dokázal na prostoru jedné série to, k čemu ostatní tvůrci obvykle potřebují tři až čtyř. Totiž vystavět fungující příběh, nastavit fungování světa, vystavět mantinely ve kterých se to všechno odehrává a načrtnout vcelku slibné charaktery. A potom to všechno pohřbít zaživa. První polovina kulminující zlomovým, a naprosto skvělým pátým dílem je z pohledu dynamiky a akce jeden z nejlepších seriálových počinů. Až na pár malých logických zaškobrtnutí nás nic nepřipraví na hrůzu zbylých čtyř dílů. Seriál se zničehonic vylije z koryta jako řeka Temže preindustriálního Londýna a nás zcela pohltí puch špatného scénáře. Najednou tu místo Gangů Londýna máme třetí seriii Mr. Robot, nebo čtvrtou Prison breaku. Naprostý úlet po kterém si nedovedu představit, jak si tvůrci obhájí další serii, potažmo její název "Gangy Londýna". Jelikož seriál přestal být o ganzích zhruba někdy v šestém díle první serie.

Působivá, minimalistická hudební linka, odtažitá atmosféra modrého filtru, téma osobní tragedie a filosofický přístup ke sci-fi, to vše mi připomnělo o pět let starší titul Mika Cahilla, Another Earth. A přestože si dějově z Cahillova filmu příliš nepamatuji, atmosféra a jistá syrovost mi utkvěly po mnoho let. Nemyslím se, že se Arrivalu podaří něco podobného, ačkoli jeho dramatická linie v sobě tento potenciál má. Bohužel zbytek filmu - asi 80% - je stereotypní, šedá kaše s nepříliš inteligentně podanou vědeckou linkou. Na rozsahu Chiangovy povídky materiál určitě funguje dobře, ale ve dvouhodinovém filmu mi poněkud chyběla intelektuální stimulace.

Scénář smrdí papírem a zvraty vyznívají banálně. Obsazení mi přijde dobré, ale chtělo by to aby měl režisérskou taktovku a scénaristickou...tužku v ruce někdo jiný. Po měsíci už si nejsem jistý jestli jsem první řadu dokoukal nebo ne. Asi jo. Nebo ne?