milancecil

305. Očekával jsem výborné dílo a očekávání se mi i splnilo, dlouho jsem nic z islandské kinematografie neviděl a tak je velmi radostné něco podnětného k jejímu úsilí konstatovat, příběh o různých formách zneužívání, o zhoubě prorůstající celou společností, moc, peníze, sex, pokořovaná důstojnost, zadusávané lidství, jen pro ukojení touhy ovládat, ničit, hubit, tak jsou drceny režimem na drobky naše životy, jen na takový bezcenný, neobchodovatelný sled životních událostí, které nás však přes tu všechnu svou nevýznamnost tak moc poznamenávají a bolí, ano, právě bolest, to byl ten můj nejsilnější pocit, tak rád bych vstoupil do děje a zasáhl, jen ne pouze tomu všemu přihlížet, nebýt nezaujatý, když jde o tolik hnusu a utrpení, proč takový svět spoluvytváříme? Ano, sice každý s rozdílnou mírou vlivu, přesto my všichni do jednoho jsme strůjci jedné jediné celistvé reality, složitě propojené, těsně provázané, a nelze se z ní vysmeknout, vleče nás a smýká, jak si ještě udržet lidskost a neproměnit se právě v takové netvory, pro které jsme jen něco k tomu nejhrubšímu ukojení. Mimořádné a bohužel další nedoceněné dílo, které můžeme hodnotit opět jedině s pohledu vlastního pochopení stavu a situace ve společnosti.

304. Tak to tedy vážení bylo náramné sousto, jak jsem si již dlouho, předlouho moc přál, téma umělé inteligence a nabytého vědomí strojem patří stále k mému vrcholnému zájmu, neboť právě se stroji je neslučitelné, i když se nám v nejnovější tvorbě žánru sci-fi stroje různou cestou k vědomí probouzí, je jedině pro naše lidské dobro a štěstí že se tak opravdu děje jen ve filmech, i když samozřejmě považuji jakékoliv polemizování v této vratké a nejisté oblasti za podnětné a důležité, vědomí stejně jako život sám je prostě ten nejvzácnější Boží dar na Zemi, je stejně jako život nepřenositelné, jedinečné, není a nebude nikdy výsledkem nějaké odborné zdatnosti programátorů, takové fantazie mne naopak vždy opravdu mile pobaví, život a vědomí je přece dílo toho největšího génia, Stvořitele všeho, jak by mu mohl konkurovat nějaký tým, i kdyby těch sebechytřejších, není nám zpřístupněná taková moc, ale jen pro naši bezpečnost, co za monstra by pak ovládla svět, to nemůže být přece dopuštěno a tak se alespoň v tomto příběhu, na krátký čas poddejme snění, prožijme si s Calebem to tak překvapivé a dráždivé okouzlení z kontaktu s umělou ženou, již tak zdařile vyrobenou, že podlehnout jí, není nijak zvlášť těžké, určitě doporučují, tohle je skutečně hodnotný žánrový příspěvek pro přemýšlivé diváky.

303. Hned úvodem se přiznám, že nebýt té tak mimořádné příležitosti zhlédnout představení zdarma, jen těžko by mne takový akční paskvil přiměl k zakoupení vstupenky, ale zklamán nejsem, ani účasti nelituji, to určitě ne, prostě jen další zajímavá zkušenost, vždyť už jen být v úplně plném promítacím sále, to jsem ještě nikdy nezažil, ten pocit byl opravdu zvláštní, stejně tak i ten pohled na okolo mne sedící diváky, které odhaduji takový žánr opravdu zajímá a dokáže jim patrně nabídnout to významné něco, co já marně po celou dobu hledal a bohužel nakonec nenašel, spíše mne všechno, to tak bombastické dění přivedlo až k myslím že důležitému zamyšlení, jak je to vlastně se smyslem a účelností takové realizačně náročné tvorby? Proč stále znovu a znovu, vynakládáním bez pochyb výjimečného úsilí, něco takového opakovaně vzniká? Jistě pro peníze, ale za co? Jen aby se alespoň na moment překryla ta stále rozsáhlejší ideová prázdnota, a když je po všem, pak jen, ještě ohlušení tím mohutným hřmotem ze závěru scén, vycházíme chvatně ven, rychle pryč, stejně prázdní a pustí.

302. Velmi závažné téma současnosti, peníze nebo lidskost, sobectví nebo lidská sounáležitost, jak správně rozhodnout? Tak ostře vyhrocený se k nám dostává ve filmové příběhu těžký konflikt, a ne v naší každodennosti ojedinělý, vždyť neustále, v nejrůznějších proměnách jsme nuceni volit, vybírat, kdo nebo co dostane od nás přednost, za co zaplatíme, z nutnosti, z rozmaru, pro povrchní pocit radosti, v režimu Zla a penězi soustavně korumpované morálky je to opravdu velká zkouška, jak jednat se soucitem, milosrdně a přežít, jak se zachovat a svůj vlastní život neohrozit, když se ten zrůdný kolotoč zaslepené spotřeby tak zběsile, stále rychleji a rychleji točí a kdo se neudrží, je prudce odvržen, daleko, daleko od zájmu těch, se kterými si třeba ještě podával včera na znamení úcty a přátelství ruku, najednou neznamená pro nikoho z nich nic, jen nežádoucí přítěž, která je tu navíc, nadbytečná, už jen na obtíž, a pro ty ostatní je tak snadné se uzavřít doma, zabouchnout před nouzí druhých dveře, zamknout se, opevnit, neotevírat, aby snad o svém postoji nezapochybovali a nevyslyšeli něčí prosby o pomoc. (10/10)

301. Jasné, prosté, přímočaré, přitom tak spolehlivě a opravdu důrazně účinkující dílo, možná s větší ideovou hloubkou, než jsme si ochotni hned připustit, možná obsahující významnější sdělení, než se prvotně jeví, ano, čekal jsem a otevřeně vnímal, z minuty na minutu, stále udržovaný v napětí, s více méně jedinou, tou, v mé mysli nejvtíravější otázkou, jak z takto naprosto beznadějně nastavené situace příběh ve svém konci nějak vyvázne, jak i nás, diváky, vyprostí z toho neustávajícího tísnivého pocitu ohrožení, musím však říci, že právě to tak důležité dějové rozuzlení a vyvrcholení považují za naprostý vývojový pád, který sebou bohužel strhl vše, to tak pečlivě, předchozím snažením budované, škoda, myslím si, že takový námět má ještě velký a zatím nikým neodkrytý potenciál, vždyť v životě jsme stále něčím pronásledováni, i když často jen v našich představách, obavy, strach, tíseň, ty pocity všichni velmi důvěrně známe, a jak se jich všichni snažíme zbavit, není to vůbec snadné, někdy nás i přerostou a mohou se změnit až v takový pocit neustálého pronásledování, morbidní, ale ne nereálné. (7/10)

300. Sny o štěstí, měnící se postupně až v těžkou závislost, v bludná přání, kterým tak často s rostoucí touhou propadáme, závislost jako nastražená léčka, pro nás nepochybně šokující obraz osobní zhouby, drásavě nemilosrdné, do naprosté krajnosti vyostřené sdělení, ne bezúčelně, taková je současnost, stav, do kterého jsme režimem lstivě zavlečení, jen pro zvrácené potěšení jeho strůjců, pro jejich zvrhlou radost z lidského utrpení, pro ponížení důstojného lidství až pod práh únosnosti našeho ještě stále střízlivého chápání, krutost, surovost, stále rafinovanější formy ovládání, stále dokola, doširoka rozprostírané, jen aby byli nachytáni další slepě důvěřiví, jen aby se režim opět posílil, aby snad nezeslábl ten pro něj tak životadárný peněžní proud, další a další rozvrácené, zničené životy, další zubožení, to je dílo obžaloby, velmi silné, ale stále ne dostatečně odstrašující, jaký bude muset ještě podnět být, abychom procitli, aby se společnost konečně mocně vzedmula, scelila svůj odpor v jednu obrovskou očistnou vlnu a zbavila se těch, kteří jí stále záludněji udržují v útisku. Mimořádně důležité dílo, jehož význam zůstane pro společnost nadčasový, alespoň jako memento.

299. Mé první setkání a seznámení se s zatím spíše neznámou a opomíjenou marockou kinematografií, jen krátké, úvodní, přesto překvapivé, potěšující a hlavně slibné, tamní kolorit odloučeného venkova na pozadí téměř neznatelných, velmi pozvolných proměn, ale i prudkých společenských změn, prostřednictvím vyprávění příběhu dívky, která se nedobrovolně vrací ze sirotčince, kdesi v Belgii, z prostředí s nastavenými striktními pravidly, ale i s možností širšího vzdělání, právě ve veskrze konfliktních, pro ni naprosto nových životních podmínkách, se k nám tak záměrně srovnáváním přibližují odlišnosti v kontrastu, který by měl být divákům v hlavních rysech snadno rozpoznatelný, dílo se zvláštním, humorným půvabem, který spolehlivě poutá náš zájem, i přes vážné a skličující peripetie svěžím vtipem překonává životní nástrahy a trpělivě stupňuje své úsilí o udržení naší divácké pozornosti, jemně, nenuceně nás vede a povzbuzuje k zamyšlení, k vnímavějšímu přístupu, který nás dovede postupně až k odkrytí zatím přehlížených skutečností, podpoří nás v citlivějším vnímání i tak vzdálené reality. (Arabfest 2015, Plzeň)

298. Působivý, autentický dokument z prostředí ženské věznice v Libanonu, divadelní představení jako prostředek pomoci a podpory k nalezení osobního východiska, vlivný způsob vyrovnání se s událostmi a situací, pro všechny trestané ženy nepochybně tíživé, skličující, pohled a výpověď zúčastněných, pocity viny, lítosti, křivdy, nespravedlnosti, jistě se nijak významně nelišící od pocitů jiných žen a nejspíše blízké každému, kdo je tak náhle odtržen od své rodiny, svých blízkých, i omezen velmi zásadně na své svobodě, citlivé, podnětné dílo provokující vnímavého diváka i k širšímu přemýšlení o souvislostech, tak důležitých k lepšímu, chápavějšímu náhledu, a které nejsou až tak vzdálené naší vlastní realitě, jen se nám často a záměrně bohužel předkládají s větší důrazem, než jim ve skutečnosti přináleží, slouží pak spíše záměrům s mocenským přesahem, směřujícímu k posilování netolerance, cílenému jitření odlišnosti, podněcující nezřídka ke střetům v obvykle nekonfliktním soužití, mnohdy vyhroceným až ve sled násilných událostí, s často dlouhodobým dopadem a tragickými následky. (Arabfest 2015, Plzeň)

297. Letitá, únavná, již naprosto rutinní, nezměnitelná realita, jako nějaké surrealistické drama, tísnivěji a tísnivěji skličující, odpuzující obraz obludné, vysilující, stále a stále bezvýchodnější situace, dále a dále se prodlužující konflikt soužití lidí rozdělených událostmi, které příčinami přesahují již několik generací, nesmiřitelně znepřátelené skupiny, Židé a Palestinci, násilí a bezpráví, útlak a pak odveta, další a další násilí jen střídané jiným násilím, utrpení a zmar, to vše se k nám divákům dostává, jako provokující dílo, znepokojující zvolenou, až absurdní nesourodou formou, ostře jitřivá, nepřehledná koláž, jen, jen, aby se na nás co nejsilněji přenesla atmosféra stavu a pocity z každodennosti v níž se snaží lidé přežít, se zvláště silným důrazem na smysl postrádající místní reálie, v jedinečné, ale jistě ne ojedinělé výpovědi jednoho z mnoha, výtvarného umělce, o jeho těžké životní zkušenosti, o svém zadržení, vyslýchání, věznění, mučení, ponižování, vše se má jevit co nejvíce jako nějaká bizarní, surová parodie na téma týrání, možná některé z nás napadne, kde jsou meze formy, v níž je ještě možné se pokoušet předat publiku tak závažné sdělení? Tak aby si konečně lidé uvědomili, v jaké vztahové bídě se všichni potácí a vzájemně moří. (9/10)

296. Může z výborného herce vyzrát časem i výborný režisér? Russell Crowe nám to s jistotou může potvrdit, ano, může, pokud má v sobě cit a soudnost, tak dokáže mnohé, co by mu jiní jistě rádi upřeli, tak jsem i já, stejně jako jeho další příznivci i odpůrci, byl zvědav na jeho režijní debut, a mohu s klidem a zodpovědně prohlásit, že rozhodně nezklamal, zvolit si tak závažný námět, to už chce opravdu velkou dávku troufalosti a odvahy, ale on je velikán, jeden z mála titánů současné kinematografie, a tak s vědomím vlastních schopností může kolem sebe vystavět další a další hluboce lidské příběhy, které ty vnímavé v kinosálech určitě vždy osloví, a ti ostatní? Ti budou jen přihlouple takovou tvorbu znevažovat, vždyť co může být větší krutost, než si nechat válkou odvést či odvléct z domovů děti, aby pak někde daleko, od své domoviny vraždili a sami umírali pro zájmy, které nejsou jejich, ale mají pro ně položit život, jen pro věčnou nenasytnost těch druhých, mocí nemocných, co životů bylo z rozmaru moci promarněno, co zločinů a krutostí spácháno, a pak v pokoře, jen se silnou vírou se vydá jeden jediný člověk ty své ztracené děti hledat, smířený, že živé je už domů nepřivede, jako jeden z mála, on je přece životem uvyklý trpělivě, neústupně hledat, kde jiní by se ani pokoušet hledat nezačali. (7/10)