Agent006

Tak jo, nebudeme si nalhávat, že to bylo něco nezapomenutelnýho a úchvatnýho. Koneckonců film víceméně nemá žádnej děj. Jakejsi psychologickej přerod hl. hrdiny je trochu uspěchanej a ne úplně nejlíp zachycenej. Ale díky Emmě a dobový atmosféře velice příjemná věc. A pro Firthovy monology i vcelku zábavná.

Vzalo si to něco z Resident Evil, něco z Hunger Games a hodně z Divergent, bohužel ale nevyužilo ani setinu toho už tak ne moc velkýho potenciálu, kterej to mělo, a tak pro mě film zůstává jen jedním zapomenutelným útrpným zpracováním jakýhosi teenage post-apo, co se vleče a nezkrátí vám čas v práci ani o zdánlivejch 30 minut.

Oproti jedničce zklamání, a cappella nikdy nebyla víc gay než tady v podání Treblemakers. V čem tkví ten údajnej komediální talent Rebel Wilson nechť mi někdo objasní, pro mě to byla jedna z nejotravnějších filmových postav vůbec. V konečnym důsledku teda film nabízí jenom nešťastný scény, další nešťastný scény team building montáže okořeněný stupidním humorem a znásilnění FOB. Na dvě hvězdy zvedám po sentimentálním finálním čísle (který se ale drží stejný šablony, jako v prvním díle... ostatně jako celej film).

čtyři hvězdy za Jaime a tu cílenou a přesto působivou depku.

Bezprostředně po zhlédnutí z tohoto snímku cítím lehkou nevolnost (z nějakýho důvodu mám pocit jako při náběhu na infarkt, aspoň k tomu bych to přirovnala; a ne že bych tomu ve skutečnosti rozuměla nebo s tim měla jakýkoliv zkušenosti) - většinu zvratů jsem nečekala, resp. kvůli svádivýmu názvu jsem je čekala všude kde to šlo, jenže ono se to většinou stejně zvrtlo trochu nějak jinak, a tak pro mě sledování bylo napínavější než u kdejakýho hororu. Bezpochyb je ale(? - snad to ani není v rozporu s ničim, co jsem napsala) The Little Death jedním z nejpůsobivějších filmů, co jsem za poslední dobu viděla, kterej se navíc celou dobu veze na vlně příjemnýho, chvilkama trochu černýho humoru. A pokud nejste necita nebo jste prostě člověk, alespoň jedno ze zde výborně zpracovanejch témat, se vás minimálně lehce dotknout musí. Phone call jako skoro finále je skvělá záležitost, u toho mi srdce zaplesalo. A to úplný finále... z toho mám ten zmiňovanej heart attack. Přesně tak, jsem až takhle kosmopolitní.

V dnešní zkažený moderní době považuju tuhle věc za jednu z nejzvrácenějších a téměř rovnající se znásilnění. Aneb jak vymejt malejm holčičkám mozky už od útlého věku.

Já rozumim tomu, že se film asi snaží zachytit jakousi vnitřní rozpolcenost hlavního hrdiny, bohužel se mu to ale moc nevede a jeho konkurenti jsou o několik řádů líp zpracovaný a pojatý. Pro mě tak film zůstává melancholicky laděným sletem hezkejch stromů a interiéru, kde si postavy sem tam něco odehrají, ale většinu času na sebe prostě jen zírají.

Netřeba komentáře, stačí kouknout na Honest trailer - jeden z nejvíc vystihujících moje pocity při sledování.

Dobře, dobře, dobře...no a co, že jsme to viděli milionkrát? No a co, že všichni víme, jaký bude finále?! Podstatný je, jakym způsobem to k tomu konci spěje. A v případě A Lot Like Love je ta cesta plná krásy, lehkosti a především přirozenosti. To v mých očích zdvihá tenhle kousek vysoko, hooodně vysoko nad šedej průměr.

Půl hodiny po začátku filmu a já už přesně vím, co k tomu říct - čtvrtý díl založený na tom, jak nejoriginálněji by mohl po předchozích dílech člověk ještě umřít, takže jakýsi napětí z jedničky a dvojky, který považuji za skvělý, je tatam. A přiznejme si, vidět nechutnosti znovu a znovu, to už člověka zrovna dvakrát nebaví. Víc Nezvratných osudů už ne, prosím.