Sygi

Zmatený film plný postav, na které v průběhu filmu zapomenete, bez pořádného děje a hlavně bez napětí. Události ve filmu jako by nikam negradovaly, zkrátka se jen dějí a dějí, což ústí v to, že vám na konci filmu pramálo záleží na tom, jak to s Gottim dopadne (to se mimochodem taky jen tak stane). Časové skoky filmu taky moc nepřidaly. Dvě hvězdy dávám za mafiánskou atmosféru, kterou v sobě film cca má, a za Travoltu, který roli Gottiho dal více, než jsem čekal.

Jak dokáže jediná myšlenka založená na lži změnit vše.

Něco tak znepokojivého jsem dlouho, předlouho neviděl. 90 % času si myslíte, že víte, jak to dopadne, všechno tomu nasvědčuje, začíná vám dávat smysl zdánlivá nezáživnost prvních dílů, a to jen proto, aby se všechny vaše teze v samotném finále rozpadly a vy zůstali úžasem (ne zrovna v tom dobrém slova smyslu) hledět nad tím, čeho jste právě svědky. Skvěle intenzivní zážitek. Tyhle minisérie můžu.

Z filmu mi bylo jedno velké smutno. Všudypřítomná beznaděj v kontextu šedivého prostředí nekonečně se rozléhajícího průmyslového podniku, v němž nic nezačíná ani nekončí, ale jen stále běží, na člověka snad ani nemůže působit jinak. Rudolf Hrušínský více než zářil... nemám ponětí, jak to dělal, jak dokázal tak věrohodně vyzařovat každou roli, kterou ztvárňoval. Nádražní scéna mi připomněla Švejka, dokonce seděl ve stejné pozici jako v Poslušně hlásím s Maďarem... a přitom byl někým úplně jiným.

Další skvělé komorní drama, na které jsem narazil po zhlédnutí Ucha. Minimalistická výprava v sobě pojímá úzkostnou lesní atmosféru, na jejímž základě by jeden řekl, že dokáže odhadnout, jak celý snímek dopadne. Jenže to tak vůbec není. Iva Janžurová od začátku vystupuje apaticky (aby také ne), vše nasvědčuje tomu, že se chystá k vraždě dvou Němců... zjišťuje však, že i ti Němci jsou z války zoufalí, neví si co počít a netouží po ničem jiném než po jejím konci. Vše se vyostří ve finále, kdy si rukojmí a únosce padají do náručí, jelikož ze sebe tu bezmoc navzájem cítí. Samota je horším nepřítelem nežli člověk jiné národnosti. Nečekaný konec filmu jako by prezentoval Stockholmský syndrom.

Film je to dobrý, jen jsem nepochopil, kolik má být hlavní postavě let. Vystupuje v prostředí, kde jsou běžné mobilní telefony a notebooky, přitom vzpomíná na koncentrační tábor a komunistický režim. Svým zjevem působí mezi padesáti a šedesáti (ne jako Jan Saudek, na kterém jsou roky i přes snahy je zakrývat znát).

Věděl jsem, že film je spíše backgroundový, ale bylo to až moc, za mě to filmu nesedlo. Film předpokládá, že divák zná Havlovy zásadní politické kroky v 60 - 80. letech, a proto se zaměřuje na jeho soukromí, morálku, rozpačitý vztah s Olgou a nekonečné tahanice s komunistickou mocí (i když ani zde není zas tolik jasné, o co se Havel tahá). Ve filmu navíc ani jednou nepadlo jméno vedlejších postav (Jiří Bartoška, který z plátna brzy zmizí, by to potřeboval nejvíc). Záběry, v nichž se prolínají scény vězení a divadla jsou zajímavé, ale neladily v každé scéně - Havel je přeci jen životopisný film podle skutečné události, tak se to možná minulo žánrem. Ke konci filmu se zvláštně promění kamera (Havel vs. Dubček). Abych ale jen nehejtoval, tak musím pochválit skvělé herecké výkony - Viktor Dvořák mi opravdu připadal jako Havel, na němž bylo znáš napětí, rozpor a touha po svobodě.

Adaptace (v té době osmadvacetileté) Charlize Theron do role frustrované masové vražedkyně byla neuvěřitelná. Snímek skvěle zachycuje postupný pokles dvou hlavních postav do zoufalství, do stále větších sraček, přitom ve vzduchu stále visí umělá naděje na "nový život" někde hodně, hodně daleko. Film si zaslouží plný počet už jen díky maximálně nesympatičnosti Lee - odporná, slizká, nešťastná, ztracená žena. Překvapil mě závěr filmu, kde bych uvítal důkladnější znázornění soudního průběhu. Jako celek je však snímek dokonale zabalen.

Rozumím, že si tento film někdo neužije. Na mě měl však opačný účinek - i přes tříhodinovou stopáž jsem na něj vydržel koukat jako na poklidnou noční oblohu. Nějakým zvláštním způsobem ve mě vyvolával klid - a také vzpomínky na různé fáze života a úsměvné myšlenkové pochody nad tím, jak bych tehdy jako dítě reagoval na různé věci úplně jinak - ale to všechno s nadsazeným úsměvem, protože právě o tom to celé je - vyrůst, učit se a jít dál. A nechat se pohltit každým okamžikem života.

Původní The Office jsem zhlédl až po americké verzi. Je to úplně jiný svět. Některé věci dělá nesrovnatelně lépe, v některých zase pokulhává. Asi to bude dáno nějakým regionálním smyslem pro humor, ale britská verze je daleko více přirozenější a stojí nohama na zemi v tom, kde se ta americká prezentuje groteskně a na základě gagů. U Rickyho díla jsem neměl problém uvěřit tomu, že je to opravdová kancelář s řadovými zaměstnanci, kteří své dny tráví převážně nudou, lelkováním a racionalizací důvodů toho, proč nejdou za svými sny. Samotný David Brent je už kapitola sama pro sebe - snad nikdy jsem ještě neviděl tak dokonale ubohou, prolhanou a falešnou postavu, jakou byl on.