Argondia

Jako v Amélii tu pestrobarevná, vizuální stránka a vypravěčská zvukomalebnost přebíjí všechno ostatní. Audrey je krásná a roztomile křehká, ale její divné, únavně sofistikované filmy, co se snaží za každou cenu vybočovat, nejsou pro mě. Místo ní, v roli detektiva, mě zaujala spíše Marion Cottilard jako mstitelka. Na mě tyhle zásnuby byly opravdu příliš dlouhé, navíc s velkým chaosem v postavách a ještě zmatenějšmi souvislostmi mezi nimi.

Na mě až příliš závažný film o lásce, životě a smrti s drásajícím klavírním doprovodem a otravně naléhavým hlasem vypravěčky. Nervově labilní, lesbická spisovatelka upouští páru psaním knihy o dvou stejně orientovaných ženách a muži, jejichž myšlenky a život se, stejně jako u ní, točí kolem smrti. Postupně se odkrývají všechny souvislosti a až na konci se dozvídáme, co, nebo spíše kdo, tyto dvě ženy spojuje. Osobně bych ocenila trochu nadhledu a jiný způsob vyprávění, po kterém by se člověk neměl chuť utopit.

Navzdory bestsellerové předloze a hvězdnému, hereckému obsazení mě dvouhodinový, strnulý příběh záhadné outsiderky a dolézajícího vědce za srdce nechytil. Nedojala mě ani nešťastná láska herců, kteří tyto postavy ve filmu o filmu ztělesňují. Další nudná a klišovitá, červená knihovna z upjaté doby.

Zhruba první polovinu filmu jsem se bavila, ale bylo to hlavně zásluhou Marka Wahlberga, který mi tu velmi připomínal svou roli přisprostlého a výbušného Dignama ve filmu "Skrytá identita". Stačil jen jeho podrážděný pohled a musela jsem se smát. Will Ferrell nám opět dokázal, že pěkně zpívá a stále se vyžívá v trapnosti, která tu zabírá mnohem více prostoru, než vtip. Veškeré scény uvnitř vozu, kde Ferell s Wahlbergem vedou dialog, ale byly skvělé a ještě bych vyzdvihla tu, v níž probíhá návštěva u Ferrellovy bývalé ženy, její ujetý přítel leží na gauči a svým zcestným filosofováním šokuje Wahlberga: "Co bys byl radši? Medvěd, nebo pes?" - "To je fuk" - "Já chci být psomedvěd. Půl pes, půl medvěd. Tak bych mohl žít v boudě, ale zároveň chodit kadit do lesa."

Hezký film se sympatickým, mladým hrdinou a výborným soundtrackem. Ve vedlejších rolích mě potěšil Jason Lee jako Jeff a věčně se ksichtící Zooey Deschanel jako rebelantská sestra. Billy Crudup byl v roli Russella přímo k sežrání, ale pozadu nezůstaly ani Kate Hudson jako bohémská Penny a přísná, úzkostlivá matka v podání Frances McDormand. Přesto, že příběh není kdovíjak originální, má něco do sebe, nechybí v něm vtipné, ani dojemné momenty a líbilo se mi zasazení děje do sedmdesátých let, kdy vznikaly nezapomenutelné, hudební legendy.

Co to sakra bylo?! Laciná a trapná ubohost s příšernými herci. Jediná výjimka byl Melvin Van Peebles v roli Richarda Hallorenna. K čemu je, že tato verze věrněji kopíruje knihu, když je výsledkem otravně protahovaná báchorka z Věřte něvěřte? Teoreticky by se dalo čekat, že když film vznikl skoro o 20 let později, tak přinese nějakou změnu k lepšímu, například po stránce efektů. Ale z chodících buxusových keřů Střihorukého Edvarda, (které mají plynulost pohybu asi jako dinosauři v Cestě do pravěku) zmalovaných cirkusáků, kutálejících se míčků, vlčích masek a lebek se zkříženými hnáty na dveřích, strach opravdu nejde. Danny s matkou nechutně přehrávají a na oba jsem si už během prvního dílu vypěstovala silnou alergii. Po prvním záchvatu Danny vypadá spíše jako po útoku pedofila a chvíle, kdy svému otci domlouvá, je tak hrozně pitomá až jsem se styděla, že na to vůbec koukám. Jack v mnoha scénách nepůsobí jako šílený, ale spíše jako dementní. Místo krásného, honosného hotelu, se děj odehrává v ukrajinském, ušmudlaném penzionu. Venkovní pohled zřejmě vyřešila nějaká kulisa, aby se z nízkého rozpočtu zaplatily "dechberoucí" efekty se sprintujícími keříky. Podle knihy zde vzorně zůstává pokoj s číslem 217, protože ani pověrčivý divák by z něj po shlédnutí téhle frašky nemohl mít strach. A co měl znamenat ten Tony? Tím, že se zjevuje v podobě pubertálního šprta, úplně ztrácí na tajemnu, bylo to k smíchu stejně jako všechny ty šeptající hlasy. V trapném dodatku nám velký pan režisér odhalí, že Danny vlastně mluvil se starší verzí sebe sama. Z toho by měl psychiatr jistě radost. Jediné, co se mi tu možná líbilo více, než ve starší verzi, byla maska ženy v koupelně, ale scéna s ní byla opět utopená v bažině béčkovité trapnosti. Tady to máte, mistře Kingu! Takhle to dopadá, když se místo zavrhovaného Nicholsona role chopí ten váš seriózně vypadající herec! Všechno to, co mě na starším zpracování tak ohromilo, se tady vypařilo a vyletělo do povětří spolu s celou tou zaplivanou ubytovnou a špatnými, kabaretními herci z ochotnického spolku.

Pro mě to byl dokonale strhující zážitek, absolutní hororová extáze. Ze šíleného Nicholsona šla nezměrná hrůza, znepokojivá atmosféra by se dala krájet a psychopatická hudba se zvukem vše ještě umocnily. U malého Dannyho Lloyda mě nejvíce fascinovalo jak dokázal měnit hlas a nasadit nepřítomný pohled, když na scénu přišel Tony. Shelley Duvall byla také výborná i když se mi na ní zpočátku těžko zvykalo díky jejímu velmi neobvyklému a na matku příliš mladému vzezření. Scény s nožem, v koupelně a bludištní honička neměly chybu. Jsem ráda, že jsem si film mohla vychutnat v originálním znění, s dabignem už by to asi takové kouzlo nemělo. Jeden z nejděsivějších a nejnapínavějších filmů, který jsem sledovala se zatajeným dechem, husí kůží a zaťatými pěstmi.

Protože tu hrají hned tři výborné komičky ze seriálu "Smack the pony" (Ženská liga), čekala jsem, že film bude na trochu lepší úrovni. Nejvíce se tu blýskla jednoznačně Doon Mackichan v roli Dwyfuc, ale scénář byl tak slabý, že to nebylo moc platné. První polovina byla zoufale trapná a ve druhé části se objevilo jen tak málo vtipných momentů, že si film ani přes celkem zdařilý hudební doprovod více než jednu hvězdičku nezaslouží.

Dívat se 2 hodiny na frustrovanou Renée Zellweger a slábnoucí Meryl Streep mě vážně nijak zvlášť nebavilo. Na podobné téma je spousta mnohem zajímavějších a lepších filmů. (například "Klepání na nebeskou bránu") Na mě to půsbobilo až protivně snaživě a prázdně. Nudila jsem se a konec mě nijak nerozlítostnil. Jako kdybych za trest sledovala jeden z miliońu braků Danielle Steelové.

Moc zajímavý a zábavný náhled do života rockové hvězdy, kterou si zahrál skvělý Mark Wahlberg a výborně ho doplňovala vždy roztomilá Jennifer Aniston. Ve filmu se objevil můj oblíbenec Zakk Wylde jako kytarista Ghod. (Ozzy Osbourne, Black label society, Pride&Glory) V malé, ale přesto nepřehlédnutelné roli se tu objevuje i Myles Kennedy z Alter Bridge, který Wahlberga ke konci střídá na pódiu. Radost mi udělal i Timothy Olyphant jako provokatérský kytarista Rob. Film je napěchován úžasnou, energickou hudbou v čele s titulní, neoposlouchatelnou "We all die young" od Steelheart. Filmová skladba je v upravené, svižnější verzi fiktivní kapely Steel Dragon. ( zpěv: Michael Matijevic - jako v originále, kytara: Zakk Wylde, basová kytara: Jeff Pilson ( Foreigner, Wild Horses) a bubny: Jason Bonham (jeho otec bubnoval v Led Zeppelin) Nechybí tu vtip, ani vážnější okamžiky k zamyšlení. Člověk by měl dělat to, co ho naplňuje a jít zase dál, když se to změní. Proč by se z rockového zpěváka nemohl stát pacholík v kamizole, který na jevišti tajtrlíkuje při irském folkovém tanci? Ta scéna mě upřímně pobavila. Změna je život.