Argondia

A mě se náhodou tenhle povídkový film z roku mého narození líbil. Podle hodnocení jsem nic moc nečekala, ale koukalo se mi na to hezky a bavila jsem se. Líbilo se mi dokonale zlomyslné propojení prvního příběhu s tím posledním. Zazněla tu i skvělá písnička "Midnight special" od Creedance Clearwater revival, tuhle hudbu mám moc ráda. John Lithgow mi zatím nejvíce utkvěl jako Trinity v Dexterovi a roli vyděšeného neurotického pasažéra zvládl stejně výborně. Démonický mužíček byl vtipný i děsivý zároveň. Lekci, jakou dostal xenofobní rasista ve druhé povídce, by asi potřeboval každý nácek, co se topí v nenávisti vůči každému, kdo se nějak liší. Aneb nesuď nikoho, dokud nejsi sám v jeho kůži. Příběh o kouzelném dědovi a důchodcích byl mile optimistický. Každý člověk je tak starý, jak se cítí a všechno je především v hlavě. Povídka o chlapci s nadpřirozenými schopnostmi a osudovém setkání byl chvílemi už pořádný úlet. Hlavně to spojení animovaného a skutečného světa. Síla, jakou měl, se dala využít jak ke zlým, tak i k dobrým věcem. Pro mě překvapivě pěkný film a vtipný závěr.

Ideální film k nikotinové odvykací kúře a zajímavý pohled do tabákových společností a jejich propojenosti s veškerým průmyslem. Je to chytré, ukecané, vtipné a pravdivé. Aaron Eckhart srší energií a je velmi přesvědčivý, Bright je roztomilý a správně drzý, příjemným zpestřením je David Koechner, kterého mám zafixovaného jako věčného úchyla a prudiče. Velká pravda je v tom, že vedle drog a nikotinu nás zabíjí i tučné, nezdravé hnusy. Dnes jsem zrovna četla o fastfoodové novince na trhu a sice sendviči Zinger Double Down King. Jde o hamburger z kuřecího, hovězího a vepřového masa se speciální omáčkou. Housku nahrazuje kuře v trojobalu. Co třeba prášky a jejich návykovost spolu s vedlejšími účinky, co široce využívaná chemie v potravinách? Vedle cigaret je v dnešním světě tolik zabijáků (alkohol, chemie a odpad, kterým nás krmí potravinářský průmysl, farmacie ...) a je naše věc, jak se rozhodneme. Každý z nás si může vypěstovat rakovinu a ucpané cévy libovolným způsobem. Žijeme v době, kdy peníze vládnou světu a člověk se stává jen loutkou a zákazníkem.

Tématika druhé světové války mě odjakživa velmi zajímá. O Dr. Mengele jsem zatím jen četla a tohle byl první film, který jsem o jeho maličkosti viděla. Přesto, že byly jeho dobrovolné vydání se systému a soud fiktivní, působilo to velmi věrohodně a přesvědčivě.Nejsou zde k vidění žádné děsivé, krvavé scény a hrozné činy se odhalují pouze formou vyprávění, ale herecké výkony jsou tak výrazné a strhující, že i pouhá představa a pohled do očí svědčících obětí, jsou pořádně znepokojivé. Obhájce svou práci zvládá (až na konečnou scénu) bravurně a Mengele je tak výtečný manipulátor a okecávač, že jsem se přistihla v momentě, kdy jsem ho na nepatrný okamžik viděla jako člověka, nejen jako sadistickou zrůdu. Každý z nás má v sobě dobro i zlo, ale záleží na tom, co z toho přikrmujeme. Nikdy nepochopím mučení, brutální zabíjení a braní životů v údajném jménu vědy a stejně tak nerozumím myšlení Nacistů. V Rusku teď akorát probíhá soutěž Miss Hitler. Dívky, které se tam hlásí, musí mít v hlavě fakt nasráno. Za chvíli by se tam mohla pořádat soutěž Mr. Mengele, o nejnápaditějšího a nejbrutálnějšího vraha. Mengele se musí navěky smažit v pekle, ať už si to možná, stejně jako v tomto filmu, zdůvodňoval jak chtěl.

Po mnoha dlouhých letech, kdy jsem si pamatovala už jen zahalenou, kmitající hlavu, viděno znovu. Konečně mysteriózní horor, který si tento přívlastek skutečně zaslouží. Hodně mi to připomínalo Vanilkové nebe a Mulholland Drive. Tim Robbins funguje jako záruka kvalitního filmu a to jak v dramatu (Vykoupení z věznice Shawshank), tak v komedii (Není co ztratit), nebo v hororu. Válečné a psychologické filmy mě baví, příběh byl dobře vymyšlený a konec krásně dojemný. Nejsympatičtější postavou byl pro mě každopádně Danny Aiello v roli Louise. Zkrátka muž činu, která se s ničím zbytečně nepáral a který je pravý přítel.

Tak tohle byl omyl, zklamání, nelogické a utahané béčko. Vypadalo to slibně a těšila jsem se na legendu o hraběti Drákulovi z jiného pohledu, na spojení herců z Hry o trůny a Hobita, ale v průběhu filmu jsem měla pocit, jako kdybych si koupila kindervajíčko a uvnitř byla hračka, které půlka dílků chybí. V momentech, kdy jsem zřejmě měla být dojata, jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Nejhorší scéna byla ta, kde Drákula odhání svého syna, snaží se být srdceryvný, ale šíleně to přehrává, takže to vyznívá lacině a směšně. Druhý trapný a navíc absurdní okamžik je ten, kdy Drákulova láska padá dolů z věže a on se ji snaží zachránit. Batman by to takhle rozhodně nepohnojil. Únavná válka s Turky, chaos, netopýři, rádoby odhodlané pohledy, hromada klišé a závěr filmu okopírovaná 30 dní dlouhá noc.

Čistá improvizace u výběru filmu, při odpolední návštěvě kina, se vyplatila. Celé ty dvě hodiny neuvěřitelně utekly a já se výborně bavila. Mám ráda ironii, černý humor, adrenalin a už od prvních chvil bylo jasné, že si přijdu na své. Nejvíce se mi líbila úvodní letadlová scéna, duel mezi dvěma řidiči, bombička a tragikomická svatba, ale u žádného z příběhů jsem se nenudila a lehko jsem se dokázala vžít do hlavních hrdinů. Líbil se mi ten spád a dilema, jaké každá historka měla. Skvělá zábava, temperamentní herci, zábavné a originální příběhy.

Další takzvaný mysteriózní horor, který je spíše nepovedenou parodií. Uhozený příběh, špatní herci, záplava klišé, nejapných hlášek a triků, které mi byly k smíchu (jeptiščin škleb a rádoby děsivá scéna v letadle). Utrpení od začátku do konce. Rozuzlení příběhu byla ubohost sama. Propadák jak má být.

Film, ve kterém mi nejvíce utkvěla křehká Rose Byrne v roli Alex, s tím svým pohledem raněné srny. Už ji mám navždy spojenou s rolí pošahané pronásledovatelky. Považuji jí za mnohem přitažlivější než Diane Kruger, ta je pro mě jak vzhledově, tak i herecky nevýrazná. Nemám ji ráda, stejně jako Kirsten Dunst, které je podle mě hrozně podobná. Josh Hartnett mě zatím nezklamal v žádném filmu a touto rolí mě opravdu dojal. Miluju tu scénu u stolu, kde se vraždí pohledem. Matthew Lillard byl také skvělý a stejně věrohodně jako umí zahrát psychopata, zvládne i zamilovaného hňupa. Dobře vymyšlený, zamotaný příběh mi připomínal Mulholland Drive, Má mě rád, nemá mě rád, nebo Spolubydlící. K tomu krásný soundtrack, mimojiné od Coldplay, nebo Stereophonics.

Navzdory brutálnímu tématu jsem se většinu času dost nudila a soustředila se především na Lorraine De Selle, její nechutně přerostlé obočí a depresivně přepadlý pohled mastifa. Herecké výkony byly až k zešílení nevěrohodné a nucené. Hudba mi připomínala svolávání drbajících babizen ze Slunce sena. Těch lidských obětí mohlo být klidně více, raději bych ušetřila zvířata. Blonďatý debil Mike si to, co mu domorodci udělali, zasloužil, dobře mu tak. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Oproti předchůdci, u kterého mi tuhla krev v žilách, je tohle průjmíček bez špetky napětí a nápadu. Špatní herci, hloupý příběh, hromada klišé a trapných hlášek, příšerná kamera a jako třešnička na dortu idiotský konec. Hercům se trapně nechala skutečná křestní jména (příjmení se jen lehce zkomolila), scénárista byl zřejmě znavený vymýšlením tak brilantního příběhu, plného překvapení a originálních momentů. Jak skvělý je první díl, tak uhozené a hrozné je tohle pokračování. Jediné, co se mi tu líbilo, byl soundtrack, ve kterém zazněl i můj oblíbenec Marilyn Manson. Jako jeho ženský protějšek vypadala Kim Director. Přemalovaná, bledá vampířice prostě v "povedených" hororech nikdy nesmí chybět!