-Ravee-

Vidět na olympijských hrách, které byly oživeny teprve 40 let před Berlínem a jejichž účelem je kromě oslavy sportu pomáhat sjednotit národy a přispívat k míru, stoupat vlajky s hákovými kříži, na stadionu unisono hajlovat 100 000 lidí, startovat závodníky v nacistických uniformách a stejně tak organizátory... To byl jeden z nejbizarnějších a zároveň nejmorbidnějších filmových zážitků. Riefenstahl každopádně odvedla neuvěřitelnou filmovou práci a i přes obrovskou finanční podporu ze strany říše se jí podařilo udržet politickou propagandu poměrně úspěšně na uzdě (včetně vítězství Jessieho Owense, která jsou předána zcela nezaujatě). Sledování s vědomím, co přišlo v následujících 7 letech, nicméně zůstává velmi hořkou záležitostí..

V prvním bodě musím smeknout před mistrovskou prací zvukařů, kteří dokázali živé i studiové nahrávky převést do filmu se vší jejich energií a šmrncem. Scény koncertů si tak člověk může užívat opravdu naplno (o to víc v Dolby Atmos, které je zde prakticky nutností). Co se scénáře týče, dějová linka se drží primárně všem známých faktů, a pokud jste o Queen viděli i třeba nějaký dokument, nic moc vás nemá šanci překvapit. Největší slabinou pro mě ale bylo obsazení hlavní role. Malek sice odvedl nejlepší práci, jakou mohl, a veškerá gesta i mluvu měl viditelně nacvičená do nejmenšího detailu (kromě toho toporného prstokladu na klavíru), bohužel se však výrazně minul somatotypem i mimikou. Namísto výjimečně příjemného vzhledu/šarmu Mercuryho se na plátně prohání neurotický střízlík s očima psychopata. Celkově za mě ale velmi povedené drama, na které mohou být všichni zúčastnění pyšní. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že bych býval byl víc zvědav na svět temného zákulisí, které prosazoval Sasha Baron Cohen..

O duchy tu prakticky vůbec nejde. Jedná se o dost intenzivní společensko-politickou kritiku (nejen) jedné doby, která si za svůj žánr vybrala velmi nezvykle horror. Na této linii to ale trochu vázne až na pár momentů, u kterých jsem sebou solidně cuknul. Doporučuji být od začátku naladěn na hlubší symboliku, což je při pouštění horroru málokdo, jinak vám bude hlavní poselství filmu unikat..

Přes veškerý respekt k avantgardě a experimentálnímu filmu, tohle bylo naprosto mimo mou mísu. Vizuálně originální a obsahově srozumitelnější, než bych čekal, ale z nadhledu nevyzrálé a primitivní. Jedním slovem rozčilující. Ale ne v revolučním slova smyslu..

Extrémně nenápadný a elegantní film, který se zdánlivě ledabyle zabývá výjimečně těžkými tématy víry a smrti. Bergman zde s ledovým chladem proplouvá mezi bezradnými charaktery, které obtěžkal duševními muky, a zcela nemilosrdně nechává diváka psychicky trpět s nimi. Kratší stopáž filmu jedině prospívá, na druhou stranu kamera i tak místy běží již za hranicí nutného prostoru, který si scény žádají. Bergmanovy divadelní kořeny zde prorůstají na povrch více než kdy jindy a mně to naprosto vyhovovalo. Po pádu opony jsem nahlas tleskal..

Téma filmu je výjimečně silné a společensky naléhavé. Jakožto západního diváka mě ale ubíjela korejská dramaturgická estetika a pekelné přehrávání, které je zde i na korejské poměry extrémní. Tolik důležitá autenticita pro filmy založené na skutečných událostech je tedy ihned tatam. Na druhou stranu jsou zásadní momenty násilí natočeny naprosto bez skrupulí a západní tvůrci by si podobné scény do mainstreamové tvorby dovolit rozhodně nemohli..

Při urážce logiky č. 348 jsem vzdal poslední naděje na příjemný filmový zážitek. Což je ve 30. minutě stopáže trochu problém..

Vrchol umění po technické stránce, nad kterou se můžeme rozplývat do nekonečna, po té obsahové ale Vertigo zaostává. Plytká a těžce nedůvěryhodná zápletka a notně nevyužitý potenciál postav i dějových zvratů. V tomto Vertigo těžce ohlodal zub času..

Má to nádhernou hravost jako od bratrů Coenů, má to krásnou kameru, geniální gag s přísahou "na život mé matky" i ňadra Angeliky, ale ta neřízená rozháranost mi hrubě nesedí..

Extrémně těžko pochopitelný svět pro diváka zvyklého dnešním podmínkám. Při sledování člověk musí zapomenout na veškeré fungování společnosti, jak ji zná, a to zejména na lidskost, bezpečí a důstojnost, které ve světě Březinky neexistují. Nemes nám vše předkládá suše a samozřejmě jako přirozené prostředí. Nikoho nepřekvapí, že zemře pro nesmysl, že ho někdo udá, že mu pod rukama za noc projdou stovky zplynovaných těl. Je to součást všední reality. A právě tahle samozřejmost je tou největší zvráceností celého dění na plátně, které postrádá pro diváka veškerou logiku..