Wolfvater

Film mého srdce. Tedy alespoň jeden z nich. Asi proto, že můj život byl občas taky jako pes. Ale krásný a milý pes, protože psí duše už je holt taková... "Myslím na toho kluka, co jsem o něm čet'. Jak to chtěl vzít zkratkou přes atletický stadion. Trefili ho oštěpem do prsou. Přímo do prsou... Musel bejt pěkně vykulenej."

Na filmu mě dráždily zejména záběry z nádraží, kdy se nepokoušeli tvůrci vůbec řešit trolejové vedení nad parními lokomotivami. A časem jsem našel další takové podstatné detaily, které mě utvrzují v tom, že si s filmem moc nepohráli. Škoda, protože jinak by se mi to líbilo více.

Film to není snad špatný, ale když jsem se zamyslel, jestli bych si jej pustil znova, musel jsem uznat, že asi ne. Nezaujal tolik moc. Vlastně ani nevím důvod. Něco tomu prostě chybělo.

Dvě hvězdy - sežerte si mě! Tohle se Nolanovi dle mého názoru nepovedlo! Fascinuje mně optimismus tvůrců, kteří se domnívají, že co divák, to blb! První část filmu mě velmi zaujala, proto mě zklamalo, kam se to nakonec svezlo!!! To se nedokážou tvůrci sebekriticky zamyslet nad realitou, třebas jde o sci-fi? Pokud putují lidé raketou (kosmickou lodí, nebo si to nazývejme jak libo) k Saturnu tak dlouho, že se musí hibernovat, využít k urychlení gravitačního praku u Marsu, dokázal by tento "dopravní prostředek" se svým pohonem odolávat gravitaci černé díry v takové blízkosti, kde hodina znamená 7 let? To je fantasmagorie jako hrom. A podobných velmi zásadních přehmatů bych našel více. Neustálé přepínání příběhu mezi Zemí a vesmírem mi brzy začalo lézt na nervy, zvláště když pro kontinuitu příběhu nemělo valného významu. Nu možná to někdo naopak ocení, já pro to pochopení nemám. Zvláštní efekty mne nějak nezaujaly, resp. jsem je asi moc nezaznamenal. Pokud mám popsat svoji náladu při sledování filmu, tak počáteční nadšení se změnilo v údiv, co si tvůrci troufnou propašovat za smyšlenky do filmu, následovalo zklamání, pak už výsměch (dalším nesmyslům) a nakonec očekávání, co ještě mě do konce váznoucího příběhu čeká. A největší plus tohoto filmu pro mne? Že jsem jej neviděl v kině. Bylo by mi líto peněz. P.S.: Když chci točit např. film z prostředí nemocnice a nechci se ztrapnit nějakými nesmysly, tak vše asi prokonzultuji s odborníky, no ne? Tak proč si zde tvůrci nepřizvali na konzultace nějakého odborníka na vesmír? Opravdu jim bylo těch nesmyslů zapotřebí?

"Protože vím, že existujou lidi, kteří říkají, že takové věci se nedějou. Jsou tu lidi kteří zapomenou, jaké to je bejt šestnáctiletý, jakmile je jim sedmnáct." Protože je mi šestatřicet, ale nikdy jsem nezapomněl na to, jaké to bylo, když mi bylo šestnáct, když mi bylo dvacet, když mi bylo třicet... Protože paměť je omezená a pro vzpomínky na doby dávno minulé neumím se upamatovat na to, co je právě teď a bude za chvíli, co mám vykonat, zařídit a říkat, díky čemuž musím neustále improvizovat... Protože improvizuji rád, jelikož nerad se řídím tím, jak by to snad prý mělo být jedině správně dle někoho... Protože mi je neustále šestnáct, dvacet i třicet, stačí jen vzpomenout a jsem tady i tam... Protože někteří mně označí za snílka, čímž mne ve své mysli odsuzují, aniž by tušili, jak jsem šťastný oproti nim... Proto za plný počet, protože mi nikdy nebylo lépe, než je právě teď a protože to bude jen a jen lepší. A o tom to je. I v tomto filmu.

Chvíle skvělé zábavy se střídaly s okamžiky, kdy komedii zcela došel dech a já si říkal, ať už přestanou plkat o ničem a přeskočí k něčemu, kde se bude něco dít. To by se přece v dobré komedii stát nemělo a ne tolikrát. Ke konci mi přišlo, že již tvůrci nevěděli, jak z toho ven, tak to prostě ukončili a hotovo. Dobře, bavil jsem se, tak tomu 3 hvězdy dám. Ale jen díky hercům. Tvůrce moc nechválím.

Oceňuji zejména civilnost snímku, který si na nic nehraje (ne v porovnání s tím, co by se z podobného příběhu taky dalo udělat a leckdy dělá). Zase jednou je vidět, že méně je někdy více. Film plyne, aniž tlačí na pilu, nedrhne a vyústí celkem logicky. Žádný patos a leckdo si v tom může najít nějaké své vlastní démony ze dna duše.

Jak mám severské filmy rád, tak toto mi pod vousy moc nešlo. Dobře, beru, že to je o bláznech a proto to nemůže být standardizováno, ale babka tahající mrtvého psa na vodítku bylo už na mne opravdu moc. Ten pes byl jediný, koho mi ve filmu bylo líto (mně starému empatikovi, který se snadno nechá postavami filmu pohltit až příliš). Ne, ne a znovu ne. Ani komedie, ani rodinný film, ani drama, jak se zde někdo snaží zařadit. V závěru už to začínalo opravdově nudit. Jen pár hlášek se povedlo, ale to na dobré hodnocení přeci nemůže stačit.

Pro Norskou kinematografii mám prostě slabost. Oni to zkrátka umí nějak lépe. A vůbec mi je jejich humor blízky, takový podobný našemu. Humor přeci nemusí být nutně k popukání, člověk má být rád za každý úsměv, který mu běhá po tváři. Nemusí pršet, stačí, když kape, ale ať kape dlouho.

Toto se mi líbilo a moc. A nebudu se bát dát 5 hvězd tím spíš, že se toho báli mnozí jiní. Protože tento film si je skutečně zaslouží, za emoce, za nápad, za herecké výkony i za skvělou hudbu. A nakonec i za pointu, která mi dala zabrat. Na rozdíl od mnohých jiných jsem se během filmu moc neztrácel v tom, co je sen a co realita. Myslím, že je to odděleno dobře a vždy včas odhaleno. Sny zde mají své místo pro dokreslení atmosféry. Jestli mi někoho během celého filmu bylo líto, byl to paradoxně doktor v samém závěru.