DuanBerry

Film je pro mě naprosto nedostupný, mám ho doma na VHS, čemuž odpovídá kvalita. Přesto si jej ještě občas pustím a připomenu si zvláště citlivé scény, které mě zasáhly. Ačkoliv příběh Dětí přírody je celkem prostinký a v některých místech i úsměvný (musím se přiznat, že jsem se uculoval i islandštině, zejména v podání televizního reportéra), motiv je velice vážný a nadčasový. Útěk z odlidštěné reality současného světa ke kořenům a tradici se přeci mnohdy bytostně týká i nás. To, že ve snímku tento motiv zosobňují staříci, jej jedině posiluje. Nacházíme v něm i lehce naznačené téma mezigeneračního střetu. Osobně jsem však děj nechal volně plynout a poddal jsem se perfektní atmosféře filmu, drsné, ponuré, ale zároveň fantasticky krásné. Prostě takové, která odpovídá Islandu. A kde by byly Děti přírody bez hudby H. O. Hilmarssona, můžeme jen hádat. Jediné, co mi zdárně uniká, je velice symbolický závěr filmu, kdy se Thorgeir ocitá v ruinách snad nějaké vojenské základny či meteorologické/ seismologické / vulkanologické observatoře a na hroudě sněhu dýchavičně sleduje podivnou věc (bomba, rozbitá vánoční koule?) a pak, když k němu přistoupí anděl, alias Bruno Ganz, listuje v pohozených rozmáčených knihách. Tohle se mi doposavad rozklíčovat nepodařilo, ale snažím se :)