DuanBerry

Islanďané asi dobře vědí, co je to národní hrdost, když ji tak okatě ve filmu dávají najevo. Hirata, který přiletí na Island vykonat rituál za duše svých zesnulých rodičů, musí být perplex z chlapíků zpívajících sborově jakýsi lidový popěvek na korbě náklaďáku, nebo když se ožere místní národní kořalkou Brennivin. Snímek nabízí sice spoustu pěkných záběrů islandské pustiny, ale samotný příběh za mnoho nestojí. Celkem vzato by se dal odbít jednou, dvěma větami. Krátká úvodní episoda odehrávající se v Japonsku dává tušit přerod ve smýšlení hlavní postavy, zůstalo však u tušení. Celou dobu, až na několik světlejších okamžiků, jsem se nemohl zbavit dojmu, že Hirata chce mít obřad co nejrychleji z krku, aby se mohl vrátit do tepla. A ani závěr mě nepřesvědčil, že je tomu jinak. V tomto ohledu mě film tedy docela zklamal, nicméně dívat se na to dá a hudba je ucházející a taky tam hraje můj oblíbenec Gísli Halldórsson, takže 3 hvězdy, aby na mě z nebíčka neseslal obzvlášť krutou mrazivou kletbu :)

Tenhle příběh mě hodně překvapil, protože facebook je pro mě zcela passé a především jsem netušil, že jeho vznik byl spojen s takovými zákulisními tahanicemi. Autorům se tak nabídla jedinečná příležitost natočit mimořádně aktuální drama, které dík rozšířenosti sociálních sítí mělo od prvopočátku zřejmé finanční ambice. Nesklouzlo však k pouhé ždímačce peněženek, nýbrž nabídlo pořádnou dávku zábavy, skvěle plynoucí děj a taky odkrylo několik nepříjemných nešvarů dnešní společnosti: svět je globální vesnice a lidé jsou jedno velké stádo hloupých ovcí.

Přiznávám, že jsem k Exorcismu přistupoval s notnou dávkou nedůvěry a v jeho průběhu se snažil rozluštit, čemu mám věřit a co mám hodit za hlavu jako naprostý nesmysl. Byl snad celý příběh výsledkem davové psychosy, americké zabedněnosti a senzacechtivosti či všeho dohromady? A nebo v tom bylo skutečně něco nadpřirozeného? Jenže prakticky všechny úkazy, jichž jsme ve snímku byli svědky, lze vysvětlit racionálně. Přesto se vkrádá myšlenka (a v průběhu spektáklu mě docela mrazilo...), že exaktní vědecký přístup vždy racionální není a někdy je třeba hledat pravdu i jinde. No, zkrátka, že je něco mezi nebem a zemí :)

Happy end (mrzí mě, že původní název není Šťastný konec), si jistě zaslouží pro originální pojetí nejvyšší hodnocení, ostatně dobře si vede i na IMDb. Čtyři hvězdy jsem mu uštědřil zcela nezaslouženě pro nesmírnou únavu, která mě zastihla při jeho sledování. Vím, že je to debilní argument, ale uvědomte si, jak obtížné je sledovat film, v kterém podvědomě cítíte vysokou kvalitu, přičemž nemáte fyzickou sílu se smát, natož pak vypnout to... pro blaho tohoto filmu však musím odpřísáhnout, že jsem vytrval do konce. Hned, jak byl Šťastný konec konečně šťastně u konce, jsem s blaženým pocitem zaklap víka.

Ingvar E. Sigurdsson je spolu s Gísli Halldorssonem jediný islandský herec, kterého vedu v patrnosti, protože jsem viděl více než jeden film, v kterém hrál. Mýrin je oproti Chladnému světlu a Andělích všehomíra snímek, kde si Sigurdsson vystřihl racionálnější roli. Jde o pěkně vystavěnou detektivku, která není přímočará, takže její postupné rozuzlování i samotný finiš překvapí. Mystiky tam mnoho není, takže pokud jde o tu, pak doporučuji spíše Fridrikssonovy Děti přírody.

Přerod trochu sensitivnějšího jedince ve schizofrenika sice odkazuje na neostrou hranici mezi tím, co obyčejně vnímáme jako normální a tím, co vkládáme do škatulky "patologické", to je ale dobře známá pravda. Víc, alespoň prozatím, ve filmu nenacházím. Nic existencionálního , nepříliš vyvedená interakce s "normální" společností (kromě rodinných příslušníků) a pointa, kterou lze očekávat od první půle filmu. Sigurdssonův skvělý výkon a hudba od Hilmarssona a Sigur Rós film však přeci jen zvedá mírně nad průměr. Určitě mu dám ještě šanci.

Mnoho lidí nedovede docenit potřebu doprovázet bližní na poslední cestě. Netřeba rozlišovat, zda je otázkou onoho doprovodu péče o terminálně nemocné či již zesnulé, obě možnosti totiž shodně vyžadují, abychom ubránili zbytečnému utrpení pozůstalé. Nejednou jsem se setkal ve své smutné profesi, že pro umírajícího, pokud ještě nepozbyl smyslů, bylo nesmírně důležité, aby právě jeho blízcí nebyli odchodem raněni. To je sice zhola nemožné, ale míru onoho strádání lze kladně ovlivnit. I v tomto případě vidíme, že důstojný obřad po překročení prahu na konci života pomůže pozůstalým ve vyrovnání se se smrtí a sejme z jejich beder velmi těžké břímě. A ať už se upínáme k jakékoli víře, myslím, že při setkání se smrtí tváří v tvář každého z nás napadne, zda-li skutečně je to naše bytí pouhou episodou v nekonečném koloběhu... Citlivě natočený melancholický snímek přesně podle mého gusta. Děkuji

Pokud by nešlo o příběh inspirovaný skutečnými událostmi, pak by si film zasloužil skončit v propadlišti dějin. Sledovat cestu z nejasných důvodů naprosto vymletého maníka, jehož inteligenční potenciál se pohybuje jen lehce nad úrovní debility, a jehož se na několika frontách zcela marně pokoušejí integrovat do společnosti, je sice místy zajímavé, ale jako celek to vyzní jaksi do prázdna.

Podivné, jak si osud dovede pohrávat s našimi životy. Vše, co Grímur prožil během svého dětství, a co si archivoval na svých lehce surrealistických kresbách, se projikovalo do jeho příštího života a determinovalo jeho chování. Na filmu je jasně vidět, jak se v našich životních postojích zračí dílem genetická predisposice, dílem pak vnější vlivy. Tragické peripetie, kterým byl vystaven v mladém věku, způsobily jeho poněkud bázlivé vystupování ve věku pozdějším. Svému osudu se však vzepřel a dveře za svou minulostí nakonec zavřel.

Silný snímek. Musím se přiznat, že před vlastním shlédnutím jsem pročetl letmo nastíněný děj na těchto stránkách, přesto mě příjemně překvapil poměrně ostrý zvrat, když se z milé ženy, která v pravdě pro mladého kluka představovala zprvu především milostné dobrodružství, stane díky náhle se objevivším okolnostem bytost, k níž cítí chlapec a spolu s ním i diváci dosti sporné sympatie. Na jedné straně se mu v paměti uchoval obraz té spanilé ženy, s kterou trávil volný čas raději než s vrstevníky na plovárně, na druhé si byl vědom odporných zločinů, jichž se dopustila, a které pro ni nepředstavovaly žádné psychické trauma. Vyvrcholení lze, možná falešně, považovat za odhalení slabosti obou. On nechce být s ženou, která notně zestárla a nese si svou temnou minulost, proto to chladné chování v závěru a ona v cele nezpytuje svědomí, že poslala na smrt tolik nevinných, nýbrž, že ztratila muže, kterého milovala.