DuanBerry

Na Hobita jsem se těšil od prvého okamžiku, kdy se začalo mluvit o jeho zadaptování. Tehdy mi to přišlo jako nesmírně vzdálená budoucnost, nikdy jsem jej však nedokázal docela vystrnadit z mysli. Knížka mě strhla svojí pohádkovou magickou atmosférou i svým kultivovaným humorem, bylo tedy zajímavým zážitkem sledovat skloubení dvou diametrálně odlišných koncepcí. Na jedné straně filmové velkoleposti, která si nic nezadá s Pánem prstenů a komornosti a větší skromnosti knižní předlohy Hobita. Osobně by se mi více zamlouval jeden celovečerní film, kde by některé pasáže byly vyprávěny zkratkou, a kde by se více dbalo na pohádkovější pojetí, jež by mohlo zaujmout i mladšího diváka. Chápu, že by se pak scénáristům i samotnému Jacksonovi hůře vytvářelo spojení s temným Pánem prstenů, jen připomínám, že v případě knižních předloh se to podařilo. Podobně jako v trilogii i zde mě dokonale odzbrojovala a někdy docela rozčilovala monumentalita, gigantičnost až poněkud mimózní megalomanství některých lokací, například z Ereboru mi přecházely oči. V řadě komentářů jsem zde zaznamenal stížnost na přílišné natahování filmu, ano i já jsem se zejména v prvé polovině přistihl, že občas zívnu, po skončení jsem však z kina odcházel s příjemným pocitem, že mě to vlastně nenudilo a určitě si pokračování nenechám ujít. Takže ačkoli je ve filmu celkem logicky oproti knize spousta nesrovnalostí, film je to opravdu velice povedený a už jen pro vizuální orgie jej nelze nedoporučit.

Bude to znít rouhačsky a asi i trochu pomateně, ale upnul jsem se k tomu, že konec světa 21. 12. 12 bude. Hlubinný psycholog by sice tuto mou tužbu okomentoval nejspíše útěkem od vlastních problémů, aspoň navenek a sám před sebou ji obhajuji zhnuseností moderní civilizací, na které se sám podílím, nemaje v sobě dost pevné vůle tyto hrůzy opustit po vlastní ose. Samozřejmě, že je konec vázaný na magické datum nesmysl a film to celkem přesvědčivě dokázal. Vysvětlil však mimo jiné, co vedlo k úpadku mayské civilizace a příkladně dal tyto příčiny do souvislosti s civilizací současnou. Mayové se na vrcholu svého vývoje potýkali, obdobně jako obyvatelé zmiňovaného Rapa Nui, s vlastní nenažraností. Rostoucí populaci nebyla krajina schopna nasytit, a tak se začalo pro potraviny vraždit, začaly tahanice o moc a kultuře, která už tak balancovala na pokraji životaschopnosti, stačilo jen drobné škobrtnutí, aby se spustil lavinový efekt, na jehož konci stojí opuštěné ruiny velkolepých měst a chrámů ztracené v pralesích. Mayové však přežili, aspoň jejich část, měli totiž kam utéct a k čemu se vrátit. Tady končí paralela s naší společností. My jsme na svou tradici z velké části zapomněli, jsme závislí na produktech moderní doby a hlavně nemáme kam utéct, což je taky pointa dokumentu. Likvidujeme planetu od pólu k pólu, zcela ignorujeme varovné momenty, jichž přibývá, a které každý z nás zná. Do svých ďábelských osidel lapáme bohužel i ty kultury, které žijí aspoň v relativní harmonii s přírodou, komerční tlaky západních států dlících a zahrabaných za zdí bezohlednosti totiž zcela bez respektu rozdrtí cokoli, co by je mělo připravit o zisk. A není cesty zpátky. Kjótský protokol přinejlepším ukáže tváře průmyslových velmocí v lepším světle, těžko ale něco zmůže s již napáchanými škodami a sotva taky zabrání, aby nové škody nevznikaly, nehledě na to, že řeší jen střípek z mozaiky globálních problémů. Země se bez nás obejde a pořádně si oddychne, koneckonců všechno zlé je pro něco dobré. My zmizíme a vznikne životní prostor pro někoho, kdo se snad definitivně poučí. Konec světa bude a těším se na něj, ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kteří přijdou po nás.

4 hvězdy za vydařenou hudbu plynoucí celým filmem.

Víte, že zdravý člověk přijímá 90% zevních podnětů prostřednictvím zraku? Je to neoddiskutovatelně nejdůležitější smysl, jímž disponujeme (nepočítáme-li ovšem šestý smysl, kterýmžto je obdařen málokdo). Kdybychom se striktně drželi výše uvedené skutečnosti, obšlehnuté z učebnice neurofyziologie, nutně by to znamenalo, že děti, které jsou slepé, jsou odsouzeny k životu s poznáním pouhé desetiny vnějších impulzů. Je pak překvapivé, kolik energie a nebývalého entusiasmu pro život v sobě najdou. No bodejť, život lze přece vnímat všemi smysly. Ty, které jsou za prachobyčejných okolností upozaděny, musejí přijmout nesmlouvavou úlohu smyslů vůdčích, což vede k jejich zbystření, pro nás "normální" často nepochopitelnému. Ty děti nakonec vidí víc než my, daleko víc! A jejich hendikep je posiluje, neztrácejí čas bláhovým tápáním v nesmyslné existenci, ale žijí! Jejich život je mnohdy naplněn smysluplnějším konáním než ten náš. A pak, neztrácejí naději, kterou jsme my ztratili už dávno.

Naprosto neautentický film bez jakékoli emoce, chabé a prkenné herecké výkony a navíc kontroversní poukazování na asociálnost dětí vzešlých z bídných poměrů. Hvězdičku dávám za občasnou lehce vtipnou hlášku. Většina z nich je však bohužel notoricky známá a rozšířená.

Po tomhle filmu si konečně Ivana Trojana s klidným svědomím mohu zařadit mezi top herce. Snímek sice spadá do záplavy tvorby posledních let věnujících se temnu socialismu, rozhodně se v ní však neztrácí a nabízí velice příjemný a na naše poměry nadprůměrný thriller. Navzdory jisté nesouměřitelnosti jsem nebyl s to přestat v některých momentech filmu myslet na Das Leben der Anderen, protože pojetí obou snímků si není zcela cizí. A ačkoli německému dílu to naše sahá, při vší dobré vůli, ke kolenům, nezbývalo zase tolik k tomu, aby se Ondříčkův příběh vymanil z české ulity a řádně oslovil i diváky za našimi hranicemi. P.S.: A kina nelituju i přesto, že jsem kdesi v ústeckém Fóru ztratil řidičák, techničák, emise, zelenou kartu, klíče od bytu...

Kdyby se film obešel bez některých "srandiček" ve stylu Černých Baronů a nesl se čistě v duchu bolestné a dojímavé nostalgie a tragiky života zatracence, určitě bych ho zařadil do své top ten. Avšak právě to komično v mých očích film poněkud sráží, nikterak hluboko, ale přeci. Přesto jde o výborný snímek, v němž zejména Rudolf Hrušínský předvedl, jako již mnohokráte, svoje nedostižné mistrovství.

Úžasné, jak dokáže ničivá síla lidstva paradoxně přinést i něco positivního. Samozřejmě nelze tuto tezi zobecňovat a beze zbytku neplatí ani pro samotnou černobylskou katastrofu, přesto si nezbývá než přát, aby pro lidstvo zůstala "zóna" navěky zapovězena a ponechala si status oázy harmonie a klidu.

Byly to liché obavy, s nimiž jsem ke Sněhurce přistupoval. Intro v podání Julie Roberts s několika pokusy o vtip sice hraničilo s trapností, oku však lahodila poměrně povedená animace. Jakmile se film z animáku překlopil do hraného snímku, nebylo míst, která by byla vyloženě slabá. Sem tam se vydařila i nějaká ta hláška, visuální efekty byly perfektní, uniká mi však hudba. Vlastně si ani neuvědomuji, že by ve filmu nějaká byla. Samozřejmě byla, musela být však tak nevýrazná, že mě nezaujala. Největší výtku musím vznést vůči "písničce" v závěru filmu, která jej lehce dehonestovala:) Přesto vřele doporučuji.

Pořádná kachna.