Lollirot

Mé druhé setkání s Ch. Lindberg a jistě ne poslední. U exploitation filmů musíte mít řekněme dar vidět krásu v ošklivosti. Je-li si člověk vědom do čeho jde a přesto je pak bytostně pohoršen, musí být blb. Ze zjevných důvodů to není žánr pro každého a proto ho taky neuvidíte na Nově v hlavním vysílacím čase. V Thrilleru je nicméně až na těch pár drsnějších scén jako skalpel do oka (při níž byla údajně použita mrtvola dívky, jež spáchala sebevraždu) násilí relativně mírné a v porovnání s horrorovými a exploitation standardy únosné. Brutálním krvákům a gore scénám pro zvrhlé oko otrlého diváka se obloukem vyhýbám, tady mě ale (skoro) nic nenutilo odvracet zrak. Z mého pohledu v tom filmu není žádná z ingrediencí nadbytečná: Christinina přitažlivost a její stoické herectví bez jediného záchvěvu tváře v nějaké citové pohnutce, unikátní změť zvuků spíš než hudba, hutná atmosféra plynoucí v téměř hypnotickém tempu, definitní odměřenost, komické výbuchy vozidel alá Kobra 11 a jiné mezery v logice, extrémní slow-motion v každé akční scéně (mlátičky jdou mimo mě a tak mě ten kopanec do zadku všem jedincům dychtíc po pořádně rychlé akci pobavil), každý vpich injekční stříkačky a každý příraz korpulentního slizouna rovněž ve slowmo - mám dojem, že film je přesně takový, jaký ho chtěl Bo Arne Vibenius mít. Na konci chtěl koně, tak ho tam zčistajasna prsknul a vy s tím nenaděláte nic. To je mi nějak sympatické a pomalu doznávám, že existují filmy, jež by neměly být podrobovány nějakému přísně logickému rozboru. A Madeleine v gothic ohozu s páskou přes oko ozbrojená brokovnicí je prostě good (fucking genius, actually). Není to film, který bych si zamilovala a chtěla pustit znovu, zároveň mu nemám moc co vytýkat – je svůj.

Vtipů opírajících se o skutečnost, že Thiopropanal S-oxid dráždí lidské oko, je nespočet. A mně nikdy moc nerozesmívaly. Tento je navíc servírován v odpudivé animaci, prost nějaké té skryté potenciálně zábavné narážky. O ničem...

Je v jistém směru legrační, minimálně mě ten fakt nepřestává bavit, že A.L. Webber jde a natočí sequel k POTO fanfiction rázu. Jsem přesvědčená, že tak učinil nikoli s vidinou balíku peněz, povězme si to upřímně, on prostě potřeboval ukojit v sobě tu rozjitřenou fanynku. Přece každá si přála, aby Christine skončila v těsném náručí zahrnuta vášnivými polibky Erika, ne? Nepochybně. Webberovi je vytýkáno, že z legendy tvoří pouhou frašku, ale považte, kdo jiný by se mohl zhostit této frašky s tvůrčí genialitou sobě vlastní než právě on? Děj je částečně inspirovaný knihou Fantom Manhattanu od Forsytha (kteroužto jsem nečetla, ale v rámci spravedlivého hodnocení bych měla), film se pyšní pestrými kostýmy a kulisami, načančanou velkolepou výpravu, a mě napadá, že Webber bude pravděpodobně ve svém perfekcionismu směle konkurovat Fantomovi. Což je jedině plus. Pravda, místy se kapku nechává unést. Když se Christine horlivě omlouvá za to, že ji anděl hudby, odpusťe mi ten výraz, "ošustil a opustil", a také za to, že jeho syn se vyděsil pohledem do zohavené tváře, mnozí to nekvitovali s nadšením. Však také na prknech museli měnit texty a přepracovávat scénář. Někteří se dokonce schylují k nelibým výrokům, že je děj přitažený za vlasy a pozbývá tu hlavu, tu patu a tu obojí. A musím jim dát částečně za pravdu... Ovšem hudba! Jaké ta skýtá potěšení pro ducha, ty nádherné, podmanivé árie s uhrančivostí se nesmazatelně zadřou pod kůži. Je místy ještě niternější než v POTO, nadpozemsky krásná, má tak božský a opojný charakter, že nezbývá než vyseknout poklonu a hlesnout budiž odpuštěno! Pozn. pod čarou - jako mnozí preferuji originální londýnské obsazení nad australskou produkcí a považuji za věčnou škodu, že neexistuje záznam s Raminem a Sierrou. Ve využití stroje času mám už jasno - půjdu na ně jednou a pak ještě nekonečněkrát.

Ojedinělý experiment. ‚Sex, drogy a rock&roll‘ devadesátek očima jednoho ‚rockera‘, co spad na dno. Anarchie (rozflákáme popelnice a budem nezávislý, jou), ryzí amatérština, Žlutej pes, Tarantino, cígo v hubě, psychedelie v sépiové, hlášky, kterým stejně nerozumíte (doslova a neobrazně), banda filozofujících primitivů, chaos, heroin a klišé, Nohavica, něžné pohlaví nahoře bez celkem 2×? (přečtěte si anotaci a zasmějete se), děj nula, téměř dokumentární kamera, Schmitzerova facka na probrání (půl bodíku za ni), Bohnice a víra, vole! Jo a Tarantino, už jsem ho zmiňovala? Nejprve sledujeme Tauše, jak běhá po Praze a natáčí kraviny a plácá kraviny. O životě, filmech, násilí i drogách. Chce natočit drsnej dokument o policajtech. V další fázi se střetává se skutečným světem násilí a propadá drogám. Asi u něj k nějakému prozření dojde, neb o Tarantinovi už nepadne ani slůvko. Kdyby se mě někdo zeptal o čem to bylo, řeknu o hovně (teď by se hodilo dát tomu za pět a krásně podtrhnout ten paradox, ale to fakt ne). Jinak FAMU se nezapře, kameramanský výkon předbíhá dobu o pár let - je to točený jak mobilem :-D. Celou dobu jsem si lámala hlavu – chronologicky – za á nad tím, co to má být, za bé co z toho nakonec vyleze a za cé proč proboha někdo tohle točil. Feťák, co se prostřednictvím autobiografického filmu chce vyrovnat se svou narkomanií? To by mě nenapadlo, ale je to originální a mnohé to vysvětluje. Tauš tedy hraje sám sebe a točit prý začal ještě před tím než do toho spadl. Řekla bych, že to posouvá výrok „podle skutečných událostí“ někam dál. I tak se můžem jen dohadovat, co tím chtěl básník říct. Nejspíš prostě takový náhled do autorovy výjimečné duše, která je ve svém nezměrném egoismu (pro drogově závislé příznačném) přesvědčená, že má světu co říci. A možná má. Jen asi ne mně v tuhle chvíli. Mě tento film vyléčil z: nikdy nevíš, čím ten člověk prošel, víš jak musel být nešťastný, aby vše zahodil (...)??? Na nynější: fackovat to od rána do večera! Herecké výkony půl na půl, od velmi přesvědčivých až po ty hodně trapné. Druhá půlka bodu je za skvělé Portishead.

Chcete nenávratně vymazat vzpomínku na Bídníci 2012 z Vaší paměti? – Ok. A je to! Všechno je zas jako dřív! :-D ___ Ale teď vážně, pro mě je tohle film, který nedělá čest jednomu z nejlepších muzikálů všech dob. Jeho nejslabší stránkou je hudba a to se nepromíjí. Říkám si, že pan režisér nejspíš nemá rád (nemůže mít) muzikál Les Mis, muzikálový žánr obecně a hudbu vůbec. Všichni si stěžují na to, že se ve filmu furt zpívá. Já mám problém s tím, že se v něm zpívá MÁLO. Herci místo zpěvu recitují, vzdychají, kuňkají, něco si pobrukují, a zas vzdychají. Téměř celou stopáž. Tahle degradace je názorně patrná třeba u Samanthy Barks, která si zahrála Eponine zde i v koncertní verzi bídníků k 25. výročí. Světe div se, v O2 aréně ZPÍVÁ - a nebojí se do toho pořádně opřít. A tady ne. T. Hooper musí být naprostý muzikálový analfabet; rozdupal to, co dělá muzikál muzikálem a pravděpodobně ani neví, co proved. Při rozdávání scénáře byste ho nejspíš zaslechli, jak směrem k hercům volá: „...tady máte, prostě to odřikejte, bohužel ty zpívánky a říkanky nemůžem vynechat, filmy už tu jsou, ale muzikál, pánové, bude můj (vítězoslavně si mne ruce)! A ňáká melodie nebo co v něm beztak neni důležitá... A hlavně, vážení, nejste tu od zpívání, ale pro vaše známý tváře... hmm, bude to hit!“ No jo no, to se stává i v lepších rodinách, když nevíte co by a v OBI maj zavřeno, dvanáct pryč a múza pořád kdesi na houbách, tak sakra hrom aby do toho - no jasně, už to mám! Světově proslulý muzikál v novém hávu s hollywoodským obsazením. Heuréka! Na Oskary je zaděláno a ani to nebolelo. Bohužel, nutné to asi bylo, peníze hýbou světem. Dechberoucí skladby a výrazné melodie se rozplývají a pozvolna mění v mdlé popěvky, nudu a kýč. Ach jo. V muzikálech jsou pěvecké či choreografické výkony stěžejní. Strhující prožitek prostřednictvím dokonalé monumentální hudby, to jsou Bídníci. Tihle? Stěží. Ubohoučkým výkonům kraluje Crowell, s jeho nulovým charisma a hlasem Xindla X se předloze Javerta nepodobá ani v nejmenším a kdyby mě mučili, jeho v životě neobsadím. Ostatní role mě většinou jen nebaví. Snad jen Gavroche je fajn. Bývá pravidlem, že zpěv na filmovém plátně je umírněnější, méně výrazný a jaksi modernější a díky tomu možná přitažlivější a stravitelnější pro větší okruh lidí. Takže to je asi záměr. Anebo byla filozofie taková - když herci neumí zpívat, uděláme z toho přednost. Neum schováme za takzvanou syrovost, autentičnost, opravdové emoce... bleh (ale soudě dle některých kritik to funguje. Ach jo podruhé). Ze všech stran slyším, jak jsou zdejší výkony sice nedokonalé a hudebně neprofesionální, ale o to víc procítěné a emotivní... hm, I don't think so. Vážně, ten pocit vůbec nemám. Je jasné, že od herců nemůžu očekávat to samé co od operních pěvců, jenže tady mám dojem, že je veškerý potenciál systematicky cupován na kousky. Výjimkou je asi Jackman, u něj mi přijde, že je na svém maximu a víc by ze sebe při sebelepší vůli nedostal. V každém případě snaha o realistično a naturalismus nemá v takovém díle opodstatnění. Děj je epický a velkolepý, nejde o reálné zobrazení světa (částečně ano - a kdyby na to přišla řeč, řeknu, že v tomto díle je obsaženo vše – vše, oč v životě běží a kráčí... ovšem ve své umělecké, nadnesené podobě a to je třeba brát na vědomí, ksakru), láska vzniká na jediný pohled, během jedné písně uběhne pět let a vše je řečeno v náznacích. Takový děj si bezpodmínečně žádá efektní stylizovanou výpravu a zpracování musí především lahodit uchu, neb v tom tkví síla a energie Bídníků. Muzikál tohoto formátu - je více operou než nenáročným „písničkálem“ pro pobavení (díky Jezince za rozšíření slovníku) - zkrátka není možné převést do nějaké realistické roviny. To není zajímavá inovace, ale barbarství. Vzniká paskvil, který je akorát k smíchu. Absurdní, nechtěně komický. Bohužel. Suma sumárum, čeho jsem se dočkala: mizerný zpěv a spousta odrecitované vaty k pochopení souvislostí, křečovité grimasy a málo toho, co dělá Bídníky Bídníky - umění, ale skvělé kulisy, kostýmy i akční scény. Verdikt? Povrchní. Myslím že kdo nemá rád muzikály, po tomhle si je spíš neoblíbí. Pokud jde o mě, má zcela nereálná představa o ideálním světě zahrnuje mimo jiné to, že by se lidé vyjadřovali výhradně zpěvem ("Hudba je záchrana před obyčejným slovem.") a život by byl jedno velké operní představení :-) A navzdory tomu se nad tímhle zpracováním nerozplývám. Hlasovala bych pro a) změnit obsazení za pěvecky nadanější jedince b) netočit muzikál za každou cenu. A kde se vzaly ty dvě hvězdy? Nu, nebylo to až tak zlé, jak se tu snažím vylíčit, slovy klasika: trošku jsem si zapřeháněl ;-) Úplná ostuda to není. | http://www.videacesky.cz/parodie-parody-youtube/anne-hathaway-chce-oscara

Půvabný, neveselý, podivně ospalý film plný protikladů, který člověka ukolébá k příjemné netečnosti. V hlavní roli devítiletý nepopulární kluk s permanentně zasmušilým výrazem v barevném kýčovitém světě plném všudypřítomné povrchnosti a prázdnoty… Prostředí jak vystřižené z amerického snu, ne nepodobné Burtonovým filmům, v kontrastu se všeobjímající šedivostí, melancholií a absurdností všeho okolo. Režisér si s námi pohrává a divák má pocit, jako by se v každém záběru ukrývala nějaká vtipná pointa, a přitom obsahově je v něm jen málo úsměvného. I kdyby nic jiného, atmosféra je skvostná. Nemohu opomenout perfektní hudební pozadí, jemné tóny piana střídá naléhavá melodie malé Marcy, která mi v hlavě bude znít odteď snad už navěky. Popravdě řečeno už jsem si splašila celé LP a budiž moje hudební obzory rozšířeny: při poslechu téhle dětské křesťanské dokonale odpudivé i přitažlivé psycho creepy hudby zažívám něco jako znovuzrození.

Staří známí z kultovních AVPM a AVPS se vrací na scénu v závěrečném dílu muzikálové trilogie na motivy Harryho Pottera. Bezmála třiapůlhodinové vystoupení bylo natočeno na LeakyConu 2012 a jelikož se jedná o pouze narychlo secvičené představení, nebylo prý v plánu záznam vůbec zveřejňovat... Nakonec na naléhání fanoušků (to se dalo čekat, ne? :-) ) uvolili vypustit AVPSY do světa, tradičně prostřednictvím YT kanálu. Krom toho existuje studiový soundtrack. Na začátku se dozvídáme, že nejde o plnohodnotnou produkci ale o předčítání scénáře, herci měli na nacvičení pouhé 2 dny (neuvěřitelné). To že pobíhají po place s texty v ruce dojem nijak nekazí, s nefunkčností Darrenova mikrofonu je to horší, kvalita nahrávky občas pokulhává (věčná škoda). V obsazení došlo jen k jedné významné změně a to u Hermiony, zbytek castu se jako zázrakem podařilo dát dohromady. Charaktery si zachovávají stejnou tvář jakou známe z dřívějška a tak to má být. Harry je egoistický machýrek, Draco naopak skromný a čestný hoch (no, do určité míry), Brumbál má kapku nevybíravé způsoby a z Toma Raddlea by byl býval vyrostl mírumilovný a ušlechtilý Voldy, nebýt toho, že jeho povedenej fotřík byl totální primitivní mudlovský hovado a s prarodiči měl taky pramálo společného. (Tahle linie = ó můj bože! Ale nejen ta). Spíš než parodii to vnímám jako odnož fanfiction, neb parodie obvykle svou předlohu nějak zesměšňuje, hledá na ní chyby a utahuje si z ní, kdežto tady pár vynalézavých hlav prostě rozvinulo svoje originální a bláznivé nápady a vzniklo dílo, které se po nikom nevozí, nikoho neuráží a tak nějak si žije vlastním životem (ale možná i tak může vypadat parodie). Souhlasím s názorem, že nemá smysl na to koukat, není-li člověk v obraze a se StarKid nemá předchozí zkušenost. Je to určeno těm, co StarKidu a potterovským muzikálům už přišli na chuť a budou mít zástavu srdce, záchvaty tu smíchu, tu pláče, husí kůži, erekci a tak dále :-D už jen díky tomu, že vidí svoje modly. Zamyšlení: Zajímalo by mě, jestli to někdy viděla Rowlingová a co na to říká. Zbytečná osobní poznámka: Ach bože, Joe Walker (kalhotky odhazuji v dál :-D)!!! Nejlepší písnička: I'm Just A Sidekick! Motto dne: „When the world sucks, just dance. And the world always sucks. So always dance!“

Film mimo moje žánrové preference (dá-li se vůbec někam zařadit), který na mě měl jeden speciální efekt – ehm, zalíbil je silné slovo, ale řekněme přestal mi vadit všudypřítomný a všemi uctívaný Menšík, kterého já do té doby, neptejte se proč, moc nemusela. A jo, může za to „pojedete do Chuchle!“. Teď když ho po pěti minutách v nějakém českém filmu nevidím, začínám si samou nervozitou okusovat nehty. Ne, to zas ne.

„Raději zpěvem než pláčem...“

Nee, za co, proč?! Hned vysvětlím - rovněž se řadím k početné skupině, podle nichž v obsazení popová hvězda Nick Jonas absolutně nemá co pohledávat. Já ho ani neznala, ale jakmile se objevil na scéně, zarazila jsem se a říkám si co se to děje, tak sleduju Les Mis nebo Muzikál ze střední?! Jeho neustálý s prominutím dementní výraz a hlasový projev typických současných gayboybandů mi způsobil těžkou nauzeu - a co víc, jakožto příznivce muzikálů musím uznat, že verbalův "buzikál" je pro tento případ tak přiléhavým výrazem, že ho snad (neochotně) zařadím i do svého slovníku! Cílová skupina alias dav jedenáctiletých bravo girls se musí rozplývat blahem a chraň bůh, já jim to nechci brát, ale obsadit jejich idola do Bídníků? Tady přestává legrace. Čiré zlo, barbarství a zaprodání duše ďáblu!!! (A co tak "obstarat" osmdesátiletého dědu a učinit idol všech třináctek? Proč ne? Javert o tom ví své: "The world is upside down..."). Na konci mi ho bylo skoro líto, rozdíl mezi ním a zbylým obsazením byl tak markantní, že si sám na tom jevišti musel připadat směšně, jestli má navzdory svému výrazu trochu té soudnosti. Vůbec nechápu, co koho přimělo k tak nešťastnému výběru. --- Ve vedlejší roli (Grantaire) se blýsknul a potěšil mě Hadley Fraser, který účinkoval mj. i ve výročí muzikálu POTO jako Raoul. Zbytek castu je naprosto excelentní a když si odmyslím ten fatální přešlap, díky němuž jsem nucena jisté pasáže přeskakovat, jde jinak o moji nejoblíbenější verzi vůbec. Je to "jen" koncert, ne plné představení, ale herecké výkony jsou neuvěřitelně přesvědčivé. Jinak samozřejmě geniální muzikál. A moji vůbec nejoblíbenější Valjan, Javert, Fantine, Cosette a Éponine!