salahadin

Milý deníčku, 

při sledování westernu Tombstone mě osvítil měsíc, zlý bráška slunce, a vnukl mi myšlenku, která ale dojde i jinak castingovému příštipkáři - a sice, že nejlepšími záporáky jsou herci, co hrají v drtivé většině klaďase. A za tím si stojím a jo a jo a jo! A just jo! Bohužel nesepíšu TOP 5, ale jen TOP 3, protože víc mě jich zatím nenapadlo. Ale pokud by mi nějaký zbloudilý čtenář do vzkazů ráčil hodit další tipy, budu skonale vděčný. Do mé filmové duše promluvili zvláště tito tři chlapíci:

 

1. Michael Biehn - tenhle mega sympaťák z Terminátora a Vetřelců atakpodobně že by zahrál hajzla? Jo! A jakýho! Johny Ringo z filmu Tombstone je dokonalá bezcitná mašina, zabíjí na počkání a na zakázku a je mu fuk, do koho to olovo nasype. A k tomu je vzdělanej a sečtělej. Ďábelská kombinace. 

 

2. Tom Berenger - taky jste zažili, že i při vědomí "je to jenom film" jste cítili fyzicky propracovanou zášť vůči herci, který si dovolil zahrát svůj part neobyčejně odporným způsobem? Tom ve filmu Četa je taková svině, kterou nenávidíte, ale zároveň obdivujete. Je to přesně ten typ magora, pro kterého se zlo stalo posláním. 

 

3. Henry Fonda - tenhle modrooký a charismatický chlapík si zahrál snad jedinou zápornou roli. Musím opravdu zmiňovat název toho filmu? Jeho andělsky modré oči žhnou cynickou zlobou a zrůdností, když si prohlíží cca 10 kluka na farmě jednoho zrzavého Ira. Takové filmové okamžiky zpod kůže a nehtů už nevyškrábete, do konce života se vám budou zjevovati ve snech. Člověk by si nejradši odplivl do prachu a písku, ale přistihne se, že stojí a nadšeně tleská. 

Je to poněkud absurdní situace. Žijeme v době bezbřehých informačních možností, ale jsme po výtce líní si informace obstarávat. A bohužel platí, že čím méně lidé ví, tím silnější mají názor. To podtrhuji. V podstatě je dnes možné plácnout i do médií nehorázný canc a trvat na něm, i kdyby byly důkazy canc vyvracející na beton jasné. To mimochodem praktikuje profesor Okamurka neustále. O to podivuhodnější je ale hluboká neznalost historie u lidí, kteří jsou inteligentní a tak nějak do ní fušují. Naprosto ryzím tématem je inkvizice, slovo, které když se řekne, tak protikatoličtí spíkři vrní blahem. Jak je možné, že v dnešní informované době mají lidé tak značný vědomostní hiát, např. právě v tak ožehavé otázce inkvizice. Vždycky když o ní mluví nějaký všeználek, škubou mi koutky úst. Furt dokola slyším ty cance o milónech upálených, nelidském mučení, usekaných hnátech, všeobecného udávání a naprosté zvůli inkvizitorů, vykreslených jako patologické existence. V životě jsem neslyšel větší pokřivení dějin. Jasně, každý se může zmýlit, já taky nekecám do fyziky nebo bižule, protože o tom vím prd. Ale zase si nehraju na máča, co má silný názor. A tak jsem si musel, milý deníčku, postěžovat. Nedávné rozhovory v práci, kde mi zase "předhodili" inkvizici, mě stály hodně moc vysvětlování. PS: GALILEO FAKT NEBYL UPÁLENEJ NA HRANICI!!!!!!!

Zvláštní, milý deníčku.
V poslední době jsem absolvoval několik na sobě nezávislých, nevynucených, neplánovaných
rozhovorů, se sobě navzájem neznámými lidmi různého postavení a vzdělání, jejichž leit motiv byl
jen jeden - smysl života. Význačný památkář/ka, elektrikář, opravář aut, umělecký fotograf,
historik. Nikdo z nich není nábožensky založený a nikdo ani nevěděl, že já se (nezaslouženě)
považuji za věřícího křesťana římskokatolického vyznání. Všechny rozhovory byly v podstatě stejné
s jedním jednotícím prvkem - jaký smysl má můj život, má práce, mé pracovní nasazení? Vždyť tak
zvaný volný čas vůbec nemám, děti skoro nevidím, na dovolené jsem nebyl už pěknou řádku let. Když
měly děti zájem o mě, neměl jsem na ně čas (moc práce). Teď, když mám já zájem o ně, děti dorostlé
do puberty zase nejeví zájem o mě (moc kamarádů). Do práce chodím za tmy a stejně tak se vracím.
Mám plnou hlavu svých záležitostí - po zavření domovních dveří práci z hlavy nepouštím, nevypínám.
Vztah s partnerem ochládá. Vytváříme spíše ekonomický svazek dvou individuí, který společně
finančně táhne náklady - splátky hypotéky, inkaso atd. A přitom stačí jedna vteřina, aby do mě na
silnici, při mé spěšné cestě do práce, narazil nějaký debil a já tu všechny svoje věci nadobro
nechám - děti, sny, kariéru, peníze, divadla a kina, přátele, fitka, jasně i svou pečlivě
budovanou postavu. Zavřou mě do dřevěné bedny, natáhnou mi papírové boty a hodí na mě několik
lopat hlíny. A jaký smysl teda měl můj život???? Co jsem po sobě zanechal? Jaký smysl měla honba
za postavením, za kariérou, za lepším živobytím, když mi vlastně skutečný život proplul mezi
prsty? Na to se všichni výše uvedení ptali a na to se ptám i já. A je to dobře, každý se ptejme po
smyslu našeho života. A tady přichází právě onen veliký rozdíl mezi mnou a nimi - právě
křesťanství nabízí důležitý pohled na život a dává mu smysl. To je široké téma, proto napíšu jen
jeden příměr, který je snad jasný. Nemá smysl se hnát za penězi, když je jen promrhám pro svoje
nicotné potřeby. Smysl má vydělat peníze a prostřednictvím nich činit druhé lidi šťastnějšími.
Např. investuji do dětí, dám chudým, pomůžu finančně starým rodičům apod. Tedy ne peníze pro mě,
ale pro druhé. To má smysl. Křesťanství není v žádném případě proti penězům, hezkému oblečení,
dobrému jídlu, sexu a vlastně různým dobrým věcem. Ale když se z těchto věcí stane božstvo, je to
všechno špatně a naše snažení NEMÁ SMYSL. Jednou, v okamžiku smrti, mi to všechno bude vzato.
Babička mi pořád opakuje: co si lidi vezmou do hrobu? NIC! Jen tlející maso, kterému jen ten six
pack tak akorát na hovno. Jestli mým bohem nejsou peníze, ale Bůh (Dobro, Láska), pak skrze peníze
mohu vykonat mnoho dobra pro druhé - a to safra MÁ SMYSL. Jenže když už se náš národ tak ochotně
vzdal svých křesťanských kořenů, tak trochu nejistě tápe právě v tom, jak se ke smyslu života
postavit. Jsem tu sobeček, který druhé nutí postarat se o mě? Nebo žiju svůj život pro druhé,
abych učinil šťastnými já je? Zásadní otázka. Její pravdivé zodpovězení je jen na nás. A chce to
odvahu si ji opravdu pravdivě zodpovědět, to mi věřte. Otročím svým vášním a chtíči, nebo je
kontroluji a usměrňuji? Nejde se rozepsat více, vznikl by román tlustší než codex gigas a vše výše
uvedené je napsané zkratkovitě, stručně, možná příliš banálně a triviálně a nedokonale. Stojí zato
ale přemýšlet o smyslu mého počínání a skutečných motivech mého jednání. I k tomu vede lidi
křesťanství. A než se mi vysmějete do agitátora, vzpomeňte si nejprve, s jakou živelností vy
šíříte své antikřesťanské "evangelium". Jenže já vám svůj názor nevnucuji, ale nabízím k úvaze.
Tečka za větou.

Zdenál Troškouc dostal od Zemana metál za to, jak nás jeho filmy poslednich cca 20 let zuslechtuji a kultivuji. Chce tohle, milý deníčku, komentář??? Jsme ve státě Pošukov, kde je možné opravdu vše. Ale co tu kafrám, vždyť komedie s farářem,co se jmenuje Šoustal a dostává kopance do kulí, je skrytá genialita a umělecký přínos české kultuře hodný metálu. Dobře, Jasněnka a první dvě Slunce, sena se daly. Ale pak přišla trojka (Erotika) a tam začal nekončící volný pád Zdenála do žumpy. Ten pašák to dokázal! Dokázal, že dno v tomto případě nemá - DNO. Každý další film byl totiž stupidnější než ten předchozí. O totální absenci vkusu nebudu vůbec mluvit. Populární Princezna ze mlejna zamořila naše obýváky užvatlaným wasrmanem a ukvíkaným čertem, což utkvělo v srdcích našich filmařů natolik, že jsou touto morovou infekcí nakaženi dodnes a my na vánoce rok co rok trpíme. Pak přišla podivnost v podobě Z pekla štěstí, což už si naštěstí nepamatuju. A v roce 2003 Zdenálův ánus vypouští do světa výstřel z Aurory - Kameňák. Z blbého fóru nakonec vzešla trilogie a kdo se u ní nepozvracel, má u mě bezvýznamný obdiv. Mně bylo u Kameňáků nevolno a dodnes si vyčítám, že jsem se nechal 3x znásilnit Zdenálovým pojetím humoru (WTF?). Ale přece jen, vomitus se ještě nedostavil, jen žaludeční křeče. Regulérní zvrácení žaludku přišlo ve chvíli, kdy si Zdenál splnil sen a pohrál si se zadkem Doktora od jezera hrochů či jak se ten výplach střev jmenoval. To už jsem nedal. Ze strachu z úmrtí všech mých mozkových živobuňků jsem vědomě vzdal projekci Babovřesek. Já jsem totiž toho názoru, že není jedno, jakými sranci si budeme zahlcovat hlavu a co budeme prohánět našimi receptory. Není to jedno. Tenhle život zatraceně rychle uteče a já nechci věnovat svůj drahocenný čas Troškovi. Už nikdy více. Zahajuji éru ignorace Zdenálových filmoprůjmů a tento můj deníčkový hejt budiž konečnou tečkou za celou mou snahou Zdechnála pochopit a dát mu šanci. 

A Zemanovi prosim předepište skutečné léky a ne alkohol......................!

 

Omlouvám se za vulgarismy. Jsem toho názoru, že prezident uráží nás a že naše hejty jsou jen logickým vyústěním a obrannou reakcí na prezidentovu drzou aroganci.

Tak milý deníčku,
je to špatný. Přišel zlom. Dosud jsem si byl totiž zcela jist, že politik coby veřejná osoba je
přímo povinnen se zodpovídat občanům a vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Zejména kauzy z
těch méně příjemných. Platilo to až doposavad. Co pamatuji, když praskl nějaký průser na politika,
poroučel se s velkou slávou z ministerské židle. Papá. Přišel zlom. Teď už to neplatí. Babišovi se
totiž nepříjemné otázky zásadně klást nesmí. V nejlepším případě na vás vyštěkne "sorry jako". V
tom horším a obvyklejším za Kalouskem placenou opici, kampaň, permantnení lži, napadání, lži,
kampaň, Kalouskem placeného agresora, lháře, kampaň, kampaň, kampaň, kampaň, kampaň, kampaň....
prostě ani slušně se už Babiše nesmíte zeptat na nic, co by jen okrajově souviselo s domečkem
doručovatelů miminek, likvidací konkurenčních firem atd. atd. atd. atd. Jediná otázka, která se
toleruje je: "Proč jste tak neuvěřitelně dokonalý?"
Ó, svatý Babiši, jenž si v parlamentu, pozvedni se jméno tvé, přijď Agrofert tvůj, buď vůle tvá jak
ve vládě tak v senátu, koblihu vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám, že jsme volili Kalouska, ale
neuveď nás do svobody a chraň nás od Kalouska. Kámen.

A Češi dali bohužel jasně najevo, že jim je naprosto šumafuk, že dají hlas člověku, u něhož:
- je obvinění z trestného činu podvádění v rámci dotačního programu, tedy že si vzal peníze, co
měli dostat jiní
- u něhož je vážné podezření, že straní Agrofertu a cíleně likviduje konkurenční firmy
- je vážné podezření z kolosálního střetu zájmů
- je vážné podezření, že donášel Stb jako nechutný práskač
- je jasné, že si nahrabal prachy právě v éře politických systémů, které nyní kritizuje a před
nimiž si hraje na chudinku
- je znalost českého jazyka na mizerné úrovni

- je šíření nenávisti hlavním bodem programu a kromě toho pár tupostí odporujících naší ústavě

 

 

A svět si z nás dělá prču. To znáte ten vtip, jak se sejde Slovák, Japonec a pirát a............
(vtip převzatý ze sociálních sítí).

Chcete-li být úspěšní, dělejte vždycky všechno tak, aby se případný neúspěch dal svést na někoho jiného.

 

Chcete-li být poctiví, dělejte vše tak, abyste se pod to mohli podepsat.

 

Nechcete-li dělat chyby, nedělejte nic. 

 

Chcete-li být bohatí, nechte za vás dělat tři a více blbců.

 

-

Moje babička říkává, že do hrobu si nevezmeme ani knoflík z kalhot, natož prachy, za kterými se celý život honíme. Pracovní proces je neúprosný a mně se chce zvracet z byznysmenů... 

Erben by dnešní kulturu smrti, která ve velké míře schvaluje eutanázii a provádí potraty (zabíjení nenarozených dětí), asi nerozdýchal. Já osobně v této mrazivě drsné básni vidím dnešní poměry - jednoznačné odsouzení potratů, následnou bolest ženy po takovém usmrcení a uvědomění si, že pokud nás rodič opravdu z duše nenávidí, dovolí a koupí nám všechno, co chceme. A to je v básni podáno bez hloupé nucené korektnosti. Zlo je prostě zlo a Erben ho zveršoval mistrně. Není Erben v současné společnosti vnímán jako fundamentalistický, zpátečnický, zastaralý, kontroverzní, dogmatický tmář??? :-))) 

 

Což jsi se tak zasmušila,
dcero má
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!

„Zabila jsem holoubátko,
matko má,
zabila jsem holoubátko -
opuštěné jediňátko -
bílé bylo jako sníh!"

Holoubátko to nebylo,
dcero má,
holoubátko to nebylo -
líčko se ti proměnilo
a potrhán je tvůj vzhled!

„Och, zabila jsem děťátko,
matko má,
och, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko -
žalostí bych pošla hned!"

A co míníš učiniti,
dcero má,
a co míníš učiniti,
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?

„Půjdu hledat květu toho,
matko má,
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a vzbouřenou chladí krev."

A kde najdeš toho květu,
dcero má,
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu,
v které roste zahrádce?

„Tam za branou nad vršíkem,
matko má,
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!"

A co vzkážeš hochu tomu,
dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
a s tebou se těšíval?

„Vzkazuji mu požehnání,
matko má,
vzkazuji mu požehnání -
červa v duši do skonání,
že mi zrádně mluvíval!"

A co necháš svojí matce,
dcero má,
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
a draze tě chovala?

„Kletbu zůstavuji tobě,
matko má,
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!"

Jednoho dne do České republiky zavítal turista, pozdržel se pár dní a poté hurá domů. Doma mamince povídá: "Mami, Češi jsou divní. Byl jsem u nich několik dní a vlastně každý den jsem se nestačil divit. Tak první den mě překvapilo, jak mě v Praze legálně okradli nejprve taxikáři a pak směnárníci. Pak jsem zjistil, že nejčtenější tiskovinou je u nich Blesk. Tak jsem si jeden výtisk koupil a víš co uvnitř bylo? Veledůležité zprávy o tom, jak nějaké herečce vypadlo zpod šatů vemeno a druhé byly vidět kalhotky. K tomu spousta vražd a nehod. Další den jsem zjistil, že prezidentem je jakejsi Zeman. Kouří, pije, dělá ostudu a v rádiu mluví sprostě ("kunda sem, kunda tam"). A prej je to normální, údajně si jej zvolila většina obyvatel. Hmmm, tak jo. V hudebních soutěžích u nich bodují kapely, které neumí hrát ani zpívat. Já myslel, že to jsou hudební soutěže, kde by měla bodovat elita, ale zjevně se mýlím a hudbou může být i rachot porouchaného čerpadla na vodu. Tento ročník to byl nějakej Ortel, obsadil stříbrnou pozici, což je dobrý. Když mi kamarád přeložil text jedné písničky, hodně jsem se nasmál, protože to bylo opravdu vtipné. Super text. Líbil se mi. Jenže kamarád mi řekl, že to skupina myslí vážně a ne jako fór. Úsměv mi zbledl. A člověka, který protestoval, zahrnuli rasistickými urážkami. To už mě vážně dopálilo. Cestou do hotelu jsem si všiml nějakých plešounů, srocených v testudo. Křičeli cosi jako white power. Měl jsem dojem, že hovoří o pracím prášku nebo bělicí zubní pastě. Ale pak mi můj průvodce vysvětlil, že protestují proti uprchlíkům. Že prý se uprchlíci moc rychle množí a za chvíli Čechy populačně přetlačí. Když jsem se zeptal, proč jsou tedy v ČR legální potraty a proč Češi nechtějí děti, mlčel. Matematika nuda je, má však cenné údaje. Ženy prý chtějí kariéru. Tak jsem opáčil, že pokud chtějí umřít v práci, je to oprávněné. Jinak že umřou úplně samy. Poslední kapka mé trpělivosti vytekla, když jsem zjistil, že děcka nechodí ven, ale čumí do tabletů. A dospělí taky nechodí ven a čumí pro změnu do televize. A představ si, mami, že to dokážou vydržet celý večer! Když jsem odjížděl, těšil jsem se domů. Mimoto jsem ještě zjistil, že Češi milují plast. Kam se podíváš, plastová okna a dveře. Prý dřevěná okna jsou moc drahá. Hmmm, to už jsem skoro vybuchl vztekem a chtěl na ty pitomce zařvat: "Tak neseď celý den u televize nebo v hospodě, ty tlusťochu, a jdi si zaběhat. Ušetříš na elektřině a můžeš si pořídit kvalitní dřevěná okna!!!!" --------------------- "A co ti na to řekl?" ptá se maminka. --------------------- "Nic, ale kde si myslíš, že jsem získal to modré oko.................??" Byla to krásná dovolená, odpočal jsem si a potvrdil přísloví, že ne všude je dobře, ale doma je doma. Příští rok jsem radši zvolil jinou destinaci - deštný prales, který ještě nepadl v oběť plantážníkům na palmový olej :-)

Jedna přísná paní učitelka češtiny, dík Bohu, že paměť mi její jméno nezachovala, říkala: "Ukaž mi sešit a já ti povím, jaký jsi." Můj sešit byl - jak to říct - hodně popsaný. Jenže ne látkou z češtiny, ale básničkami, povídkami, myšlenkami, byť pravopisně správně napsanými. Ale co naplat, byl jsem označen za lajdáka. Uznávám, měla pravdu a tu výstražnou pětku jsem si zasloužil. 

Po letech, kdy už nejsem úplně hloupé děcko, ani zmoudřelý kmet, si dovolím tuhle myšlenku rozvést - ukaž mi svého mluvčího a já ti povím, jaký jsi.

1. Václav Havel měl Ladislava Špačka. Můj tip - Havel byl kultivovaný člověk.

2. Václav Klaus měl Petra Hájka. Můj tip - svérázný, ale pořád na úrovni.

3. Miloš Zeman má Jiřího Ovčáčka. Můj tip - prezident je blbec. Jeho mluvčí si na na gymnáziu obarvil vlasy na zeleno, nedostudoval vysokou školu, pak byl pisálkem v komunistických Haló novinách a v Blesku (tomu říkám průprava!). Je arogantní a nízký, je schopen poučovat i kapacity a osobnosti mnohem většího formátu, než je on sám. Lže do televize a myslí si, že když nám nachčije na hlavu, budeme si myslet, že je to jen voda ze zarezlých trubek. Jeho neschopnost nezaujatosti a korektnosti coby veřejně působící osoby je ostudou. A k tomu ta jeho odpudivá fyzická podoba a styl mluvy........

Nejsem televizní divák a jsem vůči médiím kritický. Ale jako člověk, který není hlucho-slepo-němý, vnímám poslední události s vyznamenáními, Hermanem a Bradym, pozdním příletem na prvoligový slovenský pohřeb, Peroutku apod. docela intenzivně. Nechám stranou svůj názor, jak co bylo, nebo nebylo. Ale současný prezident vyznívá ústy svého mluvčího jako buran - a na tento názor snad ještě právo mám, tento názor není zkreslen médii čili tím, co nám chtějí sdělit. 

Já svou charakteristiku kdysi uznal. A co Vy, čínsko-ruský patolízale, uznáváte?

Jak korálky na šňůrce,

tak tiše, tak lehounce,

přibývají vrásky, léta,

život končí náhle,

jako tečkou končí věta.

 

Copak nás to čeká za smrtí?

Něco jistě ano...

vždyť za tečkou začíná celé souvětí.

Léta Páně 1296 zemřela Anežka, dcera znojemského purkrabího Bočka. Mnich Jindřich Řezbář o ní napsal, že byla půvabná, krásná a výmluvná. Zemřela v parném létě a z kdysi krásného těla, t.č. tlejícího, vycházel prý příšerný puch, že i mniši, kopajíce hrob její, nechali raději motyky ležet v hrobě, neb pro ten puch nemohli nářadí vytáhnout. A k tomu mnich Jindich poznamenal: "Nejdříve svět, ach, samý je květ, pak schýlí se k zemi, kdo se dřív podobal kvítku, ten v suchou se promění snítku. Pročpak se pyšníme as, když jsme jen bezcenné bláto, jsme-li jen hlína a kal a opět se změníme v hlínu."

-

...

Cigán, černoch, Sparťan, fanatik, páchnoucí bezdomovec, běhna, tlusťoch, zloděj, skinhead, nácek, komunista, odéesák, socdemák, Slovák, Maďar, zastydlej katolík, žid, muslim, opilec, kriminálník, exot, mešuge,... toto je jen výtah z dlouhého seznamu našich škatulek, jimiž vědomě i nevědomě třídíme druhé lidi (negativních škatulek, existují i pozitivní samozřejmě). Škatulkování a posuzování (nebo i odsuzování) se týká snad všech lidí, nebo alespoň většiny. Je to prostě naše člověčí neřest. Mnoho z nás lidí ví ze všech nejlépe, jak by se měli ti druzí chovat, jak by se měli oblékat, jak mluvit, jak jednat. A možná každý z nás zažil pocit, kdy mu některý člověk lezl na nervy jen tím, jak vypadal a jak se choval (tedy jinak, než jsme si představovali). Třeba holka s fialovými vlasy v nás budí takové pohoršení, že bychom nebyli schopni jí říci „dobrý den". Nebo ten kluk s dredy a piercingem všude, kde to jen jde. Takový „zjev" nás rozčiluje, odpuzuje apod. Někteří z nás si myslí, jak dobře žijí. A rozčilují je lidé, kteří tak „dobře" nežijí. Vědomí vlastní svatosti je strašně nebezpečná věc, protože takovému člověku pak není skoro vůbec pomoci. Rozčilují nás lidé, kteří dělají chyby, kteří nás nechápou, kteří mají jiný názor apod. Anebo nám vadí lidé, co jednají dobře a my je podezříváme z pozérství. Prostě v mnohém z nás se najde ten protivný člověk, který sám nejlépe ví, co a jak má být a posuzuje druhé. A kolik v této chvíli vzniká nedorozumění mezi lidmi. Kolik svárů, hádek, pohrdání, zlé krve, lhostejnosti. Pak často v rozhovoru s lidmi schválně přetřásáme chyby druhých. Ano, rozebíráme třeba i chyby skutečné, ale zabýváme se jimi zcela zbytečně. Každý z nás má právo na dobré jméno a nikdo z nás nemá právo chyby druhého zbytečně šířit dál (říká se tomu nactiutrhání). Možná si jen chceme dokázat, že v našem životě to není tak špatné. Možná že chyby druhých nás utvrzují v naší vlastní dokonalosti, či jen maskování vlastních nedokonalostí. Jenže z tohoto schůdku už vede přímá cesta k pomluvě – tedy šířené lži. Také často vztahujeme kázání pana faráře na druhé lidi, ale sami na sebe ani náhodou. Vidíme, jak je soused každý večer opilý a dělá alotria, ale vlastní povyšování nevidíme.

Toto vše velmi komplikuje lidské vztahy i dialog mezi lidmi a vytváří mezi jednotlivými škatulkami vztahové vakuum (a názorně v současné době sledujeme až vyhrocenou diskusi o tzv. církevních restitucích). Když si ne zrovna vábně vonícího člověka zaškatulkujeme do množiny „asociál", mozek nám vyšle signál, že takový člověk není hoden našeho zájmu. A to je pýcha, která předchází pád.

Přístup ke všem ostatním lidem je však pro člověka klíčový. Nežijeme sami na zemi. Bohužel naše současná doba je dosti zaměřena na výkon, na sebeprosazení, kariérní postup apod. Často vnímáme druhé lidi jako konkurenty. A jde to tak daleko, že si konkurujeme i ve společenstvích, kde nemá konkurence místo – např. v rodinách. Takže to je jeden pohled na člověka – jako na konkurenta. A my se konkurenci přece snažíme přemoci, odstranit ji. Jenže člověk je dialogický tvor. Je stvořen pro vztahy s druhými lidmi. Člověk, který nežije vztahy lásky (slovo láska má mnoho odstínů, jen my ho dnes smršťujeme na jeden dva významy), vnitřně odumírá. Vztahy jsou největší luxus, který na zemi máme, největší bohatství a zdroj největší radosti, jakkoli jsou všechny vztahy náročné. Proč? Protože do nich musíme neustále investovat (energii, čas, lásku, pozornost i peníze). Pokud do vztahu neinvestujeme sami, pak se vztah rozpadá. Pokud tedy sobecky očekávám, že mě bude druhý zahrnovat pozorností a dalšími věcmi, často se zklamu. Proto mnoho lidí nebaví stýkat se s lidmi, protože jim to „nic nedává". Jenže my pasivně čekáme, až nás někdo obdaruje, místo abychom my sami začali dávat. Pokud budeme člověka posuzovat podle toho, jak je nám prospěšný a následně jej podle toho odměníme svou pozorností, tak nikdy nevybudujeme kvalitní vztahy. Ty totiž nejsou založeny na vzájemném profitu. Milovat znamená chtít dobro druhého (sv. Tomáš Akvinský). Kvalitní vztah nevzniká tak, že si řeknu: „Co mi můžeš dát?" Naopak, vzniká tak, když si řeknu: „Co ti já mohu dát?" Základ každého vztahu je nesobecký přístup, důvěra, tolerance. Tedy žádná manipulace s druhým, i kdybych ji použil pro jeho dobro. Nutným předpokladem pro vztah je tedy dát druhému plnost svobody. A vidět dříve jeho potřeby a ne ty svoje. A to je těžké, určitou míru sobectví máme v sobě každý.

Netvrdím, že princip budování krásných vztahů z dnešního světa vymizel, ale je možná stále vzácnější. A víra? Víra v Boha? Jaký smysl má víra v této sféře? Ne, nikdy bych netvrdil (ani nemohl tvrdit), že věřící člověk má vyšší morální status než nevěřící. To ani náhodou. A jak často je právě opak pravdou! Ale jaká je ve vztahu s druhými lidmi výsada křesťansky věřícího člověka? Na to jsem slyšel zajímavou myšlenku. Křesťan nemusí mít více lásky k druhým než nevěřící, ale pokud má víru v sobě, vidí i ostatní lidi ve světle této víry. Nenechte se klamat. Sobecký člověk, i kdyby chodil celý život do kostela, tak by tím jen marnil čas, protože by to pro něj nemělo žádný užitek. Proto by měl křesťan v každém člověku spatřovat unikátní, jedinečnou a nekonečně vzácnou bytost, kterou Bůh miluje stejně jako papeže a světce, za kterou položil Kristus svůj život a jejímž cílem je život věčný s Bohem. Křesťan má v druhých vidět Ježíše Krista a tak k lidem přistupovat. Tedy vidět jejich potřeby. To ale neznamená, že křesťan má takzvaně páchat dobro, čili konat dobro, ať už o to druhý stojí, či nikoli. Ani se nechat využívat. Ale dát druhým jenom to a právě TO, co v danou chvíli potřebují, nic víc, nic míň! A nerozlišovat, hlavně nerozlišovat mezi lidmi! Tedy: černouškům do Afriky pošlu stokorunu, ale sousedovi odvedle, který mi leze na nervy, nepomůžu proházet cestu v zimě, i když vím, že ho bolí záda. Ono je o dost jednodušší mít rád trpící malé černoušky, než členy ve vlastní rodině, se kterými se denně vídám a kteří mi často lezou krkem.

Bůh jako garant nejvyššího dobra ukazuje lidem, jak mezi sebou jednat. Radí nám tedy, jak vytvářet zdravé vztahy. Křesťan by tudíž např. neměl pohrdat a odsuzovat např. vraha. Jeho čin je samozřejmě odsouzeníhodný. Ale každý zlý člověk je zlý proto, že sám nebyl milován, nebyl přijat rodinou, nenašel porozumění u nejbližších lidí, jeho prostředí ho špatně formovalo atd. Je důležité si uvědomit, že každý z nás je kdykoli schopen jakéhokoli činu – i toho nejzvrhlejšího. To, že jsme dosud nikoho nezabili, nikoho neokradli apod., ještě neznamená, že jsme lepší než lidi zavření za mřížemi. Není to naše zásluha, že jsme dosud neprovedli kapitální hřích. Křesťan tudíž musí nenávidět hřích, ale má milovat hříšníka. Protože sám není bez viny a ví, že kdyby měl příležitost a kdyby ho Bůh nechránil, může spáchat něco podobného. A to nutí člověka k pokoře, uznání, že nejsem dokonalý, že jsem taky zlý. A tato pokora pak vede k odbourání vnitřních mechanismů škatulkování druhých lidí. A bez škatulek mnohem snáze přijímáme lidi. Pak už nevidíme bezdomovce, ale člověka, který měl třeba mnohem méně štěstí než já. A nad nímž nemáme ohrnout nos, ale nabídnout pomocnou ruku. Samozřejmě nejlépe, pokud v té ruce máme housku se sýrem J

Toto hezké jednání není jen výsadou křesťanů, to jistě ne. Každý i nevěřící, kdo neposuzuje, neškatulkuje, nepomlouvá, ale přijímá lidi takové, jací jsou a není neochotný jim jakkoli pomoci, má v sobě Boží myšlení. Jednání a myšlení toho Boha, který říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás." (Jan 15, 12). Takové jednání je krásné a takové má být podstatou křesťanství. O tom je křesťanství, o vztahu s Bohem a s druhými.

 

(nejsem autor těchto myšlenek)

(převzato z přednášek o. Kodeta, Opatrného, Havláta)

Tak jsem se dozvěděl, že o mně kolují různé řeči. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého. Ale zjistil jsem, že s nimi nemohu souhlasit. 

Tak předně prý neumím prohrávat! Tady se musím rázně ohradit proti takové pomluvě. Já umím prohrávat. Mně nevadí, že já prohrávám. Mně vadí, že ten druhý nade mnou vítězí!!!

 

Taky se údajně straním a jsem nekomunikativní! Jak tohle může někdo myslet vážně? Vždyť mám facebook, ICQ, profil na ČSFD a občas se slovně poperu na internetových diskuzích! Tak jakápak stranickost???

 

Taky jsem prý líný a do práce se nehrnu. Tak tady už vůbec nesouhlasím. Já pracuji jako ďas! Jen na práci většinou nemám čas. Člověk má přece milion jiných věcí na práci než práci, ne? Ono nic nedělat zanemná nepřidělávat práci druhým. Takže pracuji pro vaše pohodlí.

 

Někdy se prý rád hádám. No tohle je vrchol. Jak jinak mám druhého člověka přesvědčit, že mám vždycky pravdu???

 

Prý mám hluboko do kapsy. Tady rovněž nesouhlasím. Já osobně bych se rozdal. Problém je v tom, že to, co bych chtěl dát, nikdo nechce!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PS: Tento text je opravdu myšlen pouze pro vtip. Já vím, humor je to úchylný:-)

dostane sladkou odměnu v podobě mého: "Bravo!" :-)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

fetiš:-)

Vánoce. Koledy ("méééééry kristmas" všude kolem nás). Tlustej úchyl v červenobílém úboru a dlouhými fousy. Horečka, jež se projevuje snahou rychle utratit co nejvíc peněz jako důkaz lásky. Kýč. Osvětlení. Trhy. Svařáček. Prdelník. Pardon - trdelník. To jsou současné vánoce, konzum a komerce. 

A jak vnímá Vánoce křesťan? Hmmmmmm.................................

- křesťanství neznamená věřit v něco/někoho, ale věřit Někomu

- křesťanství není soubor morálních hodnot, ale Vztah

- modlitba není recitace, ale Rozhovor

- mše svatá není divadlo, ale Setkání

- křesťanství není kříž, ale Kříž

- Desatero není příkaz/zákaz, ale Návod

- zpověď není alibismus, ale Vědomí, že takhle dál ne

- kněz není nadčlověk, ale - světe div se - člověk

- věřící není ovečka s vymytým myšlením, ale - světe div se - zase člověk, který ví, že nejtěžší bitvu vede proti sobě samému (své sobeckosti, chamtivosti, špatným touhám...) a ví, že sám bez Boha ji nevyhraje

- a Bůh je.............? Kdo to je? Co to je? To nikdo neví. Nikdo na Zemi vám neřekne, jaký Bůh je. Ale víme, jaký Bůh není....to stačí

- a konečně vánoce........narozeniny Ježíše Krista. Jaký dárek dáme jemu? Má už více jak 2 tisíce let, takže je v nejlepším věku :-)

 

Požehnané svátky všem!

Tak se mi do ruky dostala zajímavá knížečka o náboženství. Pointa toho příspěvku spočívá právě v názvu a roce vydání této knížečky. A jelikož pointa dostává vždy prostor až na konci, čtěte postupně. Často dnes slyším, jak mnozí nadávají na náboženství, víru a hlavně církev (zejména katolickou, to je pomalu jedno z nejvulgárnějších slov!). Pak jsem si přečetl pár stránek z níže uvedené knížky (nepřeskakujte text!) a dospěl jsem k poznání, jak je nadčasová! I když je naprosto příšerná. Tak schválně, srovnejte několik citací z oné knížečky s dnešními názory některých lidí. Ti sice opravdu o náboženství a církvi neví ani ťuk ani bzuk (krom „zaručených" zpráv z tévé Nova), ale slyšet je je náramně.

 

„Lenin srovnával náboženství s kořalkou, s alkoholickou otravou, jíž člověk ztrácí rozum. Všechna náboženství, všechny náboženské víry jako omamné prostředky otravují vědomí lidových mas. Vykouří-li člověk opium, nebo se opije kořalkou, vidí buď věci, které neexistují, nebo upadá do bezvědomí. Avšak bohové všech náboženství, všechny ty báchorky kněží o posmrtném životě a o nadsmyslném světě jsou stejnými výplody předrážděné fantasie, jako jsou sny a vidění kuřáka opia, nebo člověka otráveného kořalkou.

Jako opium a kořalka dávají jen dočasné zapomenutí a krok za krokem vytrvale rozrušují lidský organismus a mění člověka v tělesného a duševního mrzáka, tak i náboženství krok za krokem vytrvale otravuje vědomí lidových mas, odvrací je od zápasu za skutečné osvobození na zemi, oslabuje jejich odboj proti utlačovatelům a vykořisťovatelům a podlamuje jejich vůli k vítězství. Ale tam, kde se lidovým masám podařilo svrhnout jho utiskovatelů a vykořisťovatelů, nastává konec vlivu náboženství a církve." (poznámka autora: nenastává, jak se komáři domnívali, bylo zapotřebí církev a kněze pronásledovat, a dokonce zabíjet. Opravdu nádherná vidina boje proti tzv. utiskovatelům, ne?)

 

„Veliká země socialismu – Sovětský svaz – je nejjasnějším důkazem toho, že osvobození lidí od vykořisťování vede k osvobození od náboženských předsudků. „ (to byl spíš autor zkouřený trávou, když vyslovil tenhle klenot)

 

Další perly: „Ke všem představám o bohu vztahují se slova velkého proletářského spisovatele A. M. Gorkého: ´Po staletí vtloukala církev do hlav pracujícího lidu, že bůh je všemohoucí, že v něm je ztělesněn nejvyšší rozum a že všechno je stvořeno právě tímto přemoudrým rozumem... Ale vždyť i malému dítěti je jasné, že je to pohádka... Není rozum v bohu, ale v člověku! Bůh je vymyšlen – a špatně vymyšlen!´" („bohužel", pokrokovost komunismu se zhroutila jako domeček z karet o 40 let později, holt nám nikdo neukázal ty třímetrový kukuřice, co měli Sověti pěstovat)

 

„Všechny představy o bozích jsou odrazem bezmocnosti člověka v boji s přírodou a vykořisťovateli (pravděpodobně jsou těmi vykořisťovateli západní buržousti utlačující masy lidu prací). ´Bůh´, jak napsal Lenin, ´je především komplex ideí, zrozených tupým porobením člověka třídním útiskem. ´"

 

 

A tento srdceryvný text pro potěchu dělníků a dělnic v traktorech, kterak se jali zúrodniti nejen naše ubohé prvorepublikové hospodářství (jedno z deseti nejlepších na světě), nýbrž i jalového ducha všech generací předků počínaje prvními křesťany ve 2. století přišedšími sem z buržoazní římské říše, končí další krásnou perlou: „Ohromná je škoda, kterou přinášela a přináší víra v domnělý nadpřirozený svět, víra zrozená a živená jak bezmocností prvobytného člověka v boji s přírodou, tak i bezmocností vykořisťovaných v boji s vykořisťovateli a utlačovateli. Celé dějiny lidstva potvrzují na každém kroku protilidovou a reakční úlohu náboženství." A Františku, teď podepiš! Škoda, že si to nemohli přečíst moji předkové, kterým komunisti sebrali grunt, polnosti a lesy. Slova o vykořisťování by jim přišla trapná asi jako teď mně. Kam to dotáhl boj proti utiskovatelské církvi, dobře ilustruje země jako Mexiko (ve 20. letech), ale předtím už Francie (komu dnes něco říká název Vendée z dob francouzské revoluce), Sovětský svaz a jeho příšerná propaganda apod.

Takže pokud jste dočetli až sem a v tučně zvýrazněném textu jste si rochnili jako vy-víte-co ve vy-víte-v-čem, pak mohu jen konstatovat, že marxisticko-leninská ideologie přežila a žije dodnes! Ať žijí naši „osvoboditelé" Lenin s Marxem! Třikrát ptfuj.

Text té knížky nepotřebuje parodovat, on se paroduje sám.

A knížečka se jmenuje: Nikolskij, V. K.: 1950: Původ náboženství.